Je ten náš vesmír jediný?

    Existuje spousta různých lidí, zajímavých i nezajímavých. Mezi nimi snílci o věcech „nevídaných“, stejně jako vědátorští skeptikové. Snílek považuje za možné vše, skeptik je naopak navyklý věřit jen tomu nač si může sáhnout, co může změřit, zvážit, co lze „vědecky“ popsat a empiricky ověřit. Vychází přitom z předpokladu že náš vesmír, tedy naše časoprostorové kontinuum, je jedinou objektivně existující realitou. A co do ní nezapadá, co se vymyká člověkem odpozorovaným, a na tomto základě určeným přírodním zákonům, patří do říše pohádek.
    Připomíná mi to jednu bajku. Mravenčí komunitou, obývající velkě mraveniště, se už delší dobu šířily zvěsti, že není jen mravenčí svět, ale na mezi kousek od mraveniště existuje ještě jiný svět. Tyto zvěsti šířili mravenci-dělníci, kteří se pohybovali mimo mraveniště. Podle nich v tomto světě existují i jiní, dokonce i větší tvorové. Mravenčí vědátoři tyto zvěsti dlouho odkazovali do říše pohádek, ale když i přes zákaz neutichaly, svolali vědátorské sympozium. Dali se do rokování a i když k žádnému kloudnému závěru nedošli, v mnohých se přece jen  „zahnízdily“ pochyby. Co když je na povídačkách dělníků něco pravdy? A tak vylosovali ze svých řad dva, kteří se měli vypravit na mez to prozkoumat. Ti dva, skoro posraní strachy, se tedy pod silnou ochranou armády mravenců-vojáků opatrně plížili na mez. Na mezi viděli sluníčko, ve větru se tetelící trávu, ale žádného jiného tvora nespatřili. Kvapně se tedy vrátili zpět a vítězoslavně prohlašovali, že zvěsti o jiných tvorech jsou lež. Oni přece žádného nespatřili! A vědátorské kolegium slavnostně vydalo nařízení, podle kterého ten, kdo bude takové poplašné zvěsti šířit, bude exemplárně potrestán.
    Jenže... Proč by zrovna náš vesmír měl být ten jediný možný? Copak existuje  nějaký fyzikální, či matematický zákon vylučující jiné vesmíry? I když pokud se týče matematiky je to sporné. Matematika je totiž moc šamanská věda a jen trochu zručný matematik dokáže všechno propočítat tak, aby se mu to hodilo pro záměr. A dále, pokud by jiný vesmír než náš existoval, musí být nutně stejný jako ten náš? Nedá se snad v matematice stejně dobře jako prostor třírozměrný, modelovat prostor třeba o 27 rozměrech? Nebo obecně x-rozměrný? A pokud jakýkoli jiný vesmír existuje, musí být z toho našeho viditelný, nebo jinak empiricky prokazatelný?
    Zkusme si to ilustrovat na geometrickém modelu. Sešlápneme svůj třírozměrný vesmír do placky, kde si vystačíme se dvěma rozměry a zabydlíme ho, pro ilustraci pouze modrými trojúhelníky schopnými logicky uvažovat a komunikovat. Skeptik tvrdí, že jiný než modrý vesmír a jiné bytosti než trojúhelníkové neexistují, nikdo je přece neviděl. Naproti tomu praktik může oponovat, že teoreticky mohou klidně existovat i jiné roviny s jinými bytostmi, třeba s červenými kroužky, nebo zelenými čtverci. Vidět je nemůžeme, protože paralelní roviny se nikde neprotínají a co je mimo naši rovinu, je pro nás neviditelné. Kdo z těch dvou má asi pravdu? Když si to představíme jako dvě rovnoběžně nad sebou položené desky, kde na jedné desce bydlí trojúhelníky a na druhé červené kroužky, pak nepochybně praktik. I když to skeptikovi bohužel dokázat nijak nemůže. Pokud ale jednu z rovin nakloníme, pak už nejsou rovnoběžné a protnou se v nějaké přímce, která leží současně v obou rovinách. A modré trojúhelníky žasnou, protože najednou vidí bytosti sobě zcela nepodobné, třeba červené kruhy! Jim se sice budou jevit jako úsečky, ale protože z každého úhlu pohledu vypadají stejně dlouhé, myslící trojúhelník si z toho snadno vyvodí že to musí být projekce kruhů. Hle - nadpřirozený úkaz - zázrak! Ovšem pouze z jejich dvorozměrného hlediska, viděno z našeho třírozměrného vesmíru o žádný zázrak nejde. Co oni vnímají jako porušení zákonů své modré přírody, v našem světě je naprosto normální.
     Co když se náš třírozměrný vesmír třeba jen na chvíli protne s nějakým jiným, zcela odlišným? Nebudeme to také vnímat jako zázrak? Zázrak ovšem rovněž pouze z našeho pohledu, omezeného obzorem našeho třírozměrného vesmíru. Ve vesmíru, rozšířeném o další rozměr, může být například chůze po vodě, procházení zavřenými dveřmi, panenské početí, ba i vzkříšení mrtvého něčím docela přirozeným.
     Jak zdravému rozumu ledaco napovídá, žijeme patrně nikoli v jediném myslitelném, nýbrž v jednom, možná z nekonečně mnoha možných vesmírů. Některým šťastlivcům se občas otevře prchavý průhled do tzv. „nadpřirozena“ - patrně do vesmíru paralelního. To jsou ty zázraky vymykající se pozemské geometrii a fyzice. Biologickou smrt pak ve vícerozměrném modelu lze považovat za přechod do jiné vrstvy existence. Je úplně jedno jestli třeba do takové, jíž někteří říkají „gehenna“, česky peklo, anebo nebe, které si ovšem nesmíme plést s námi viditelnou oblohou.  Jako svého času sovětský kosmonaut Gagarin, který prý po přistání z oběžné dráhy kolem Země prohlásil: „Na nebi jsem byl, ale Boha jsem tam neviděl“.
     Ať už je tato historka pravdivá, či není zdá se, že Gagarin mohl být dost ovlivněn biblí. Tam se totiž můžeme v Kristově kázání na hoře dočíst, že Boha mohou vidět jen ti, kteří mají čisté srdce. Že by tedy Gagarin čisté srdce neměl? Vztahuje se to ale jen na Boha? Co když je to právě ono čisté srdce, které umožňuje vidět i ty další rozměry našeho života, či vesmíru? I když nevíme co to čisté srdce obnáší, asi na tom přece jen něco bude...