Je nemožné opravdu nemožné?

Tento web možná někomu připadá jako nactiutrhačný, urážející vědátory. Jenže... Nemám nejmenší snahu odmítat vědu jako takovou.

Plně si uvědomuji, že jsou vědci a vědátoři. Ti opravdoví vědci nejsou pro veřejnost viditelní, ale je za nimi vidět kus práce a pokroku. Někdy sice destruktivního, viz Hirošima, či Nagasaki, ale v jiných případech nad jejich výsledky „zůstává rozum stát“. Tak třeba netrvalo dlouho, jen několik desítek let, a otevřeli brány pro cestování časem. Sice za pomoci cizích bytostí, které jim k tomu poskytly jakési technologie, ale tu hlavní práci museli udělat sami. Tato záležitost až zas tak tajná není, utajený je pouze způsob jak toho dosáhnout. Z toho pak vyplynuly další záležitosti. Zkrotili zdroj energie, který by mohl zásobit bez potíží celou škálu spotřeby energie na celém světě. Při naprosto zanedbatelných nákladech, jinými slovy za počáteční investice do zařízení schopného tu energii transformovat. Ta technologie je na světě a dokonce natolik připravená, aby se dala okamžitě použít. Tato společnost ji však odmítá, prý by to tuto společnost zničilo. Bylo by takové společnosti škoda? Nevím jak pro koho, ale já bych v tom žádnou škodu neviděl. Ona ta společnost už stejně dlouho nevydrží.
Berte tento web jako bojovou akci za co možno největší otevřenost ducha. Nevěřím všemu, ale věřím, že se má všechno zkoumat. Zkoumat v pravém slova smyslu, a ne nehodící se do vysmoleného rádoby obrazu odhazovat jako nešmožné, či podvrhy. Pak by z osmolených vědátorů mohli být případně i adepti vědy. Často právě zkoumání pochybných skutečností přivádí pravé skutečnosti k nejplnějšímu vyjádření. Budeme-li praktikovat zanedbávání, nedospějeme nikdy k úplnosti. Materiály na tomto webu hodlají poukázat na různá vědátorská „opomenutí“ a autor webu bere na sebe riziko, že jej někdo označí třeba za úchylného. Nevím jestli existuje ještě jiný způsob probudit zainteresovanou veřejnost a donutit je tak ke smysluplnému hledání těch správných stezek v džungli. Že se to oficiální vědátorské marškumpačce nelíbí? Když to neumí oni sami, tak ať jdou od toho. Problém je, že nepůjdou dobrovolně. Nepomůže ani jemné poukazování na jejich samolibou blbost. Jestliže ale nespokojený jedinec použije výrazů o zbytečných zlodějských grázlech, pak alespoň zvedne vlnu odporu. A ten odpor by mohl upozornit, případně i probudit mlčící většinu, že opravdu není něco v pořádku. A položit těm pitomým opuncovancům nůž na krk. Buď budete dělat co máte, nebo táhněte...
Proč zakazují i jen pomyšlení, že by mohly kdysi dávno existovat z nějakého důvodu zmizelé civilizace, které po sobě na Zemi zanechaly jasné stopy? Nelze přece vyloučit žádnou hypotézu! I takovou hypotézu, že by mohla existovat i atomická civilizace dávno předtím, tedy v dobách nazývaných prehistorií. Či hypotézu o ponaučení přišlém  od obyvatel zvnějšku, a jiné a jiné... I takové hypotézy nejsou o nic pošetilejší a také ne méně podloženy než hypotézy běžně oficiálně připouštěné. Chybí tomu jen maximální otevřenost. Je jasné, že nynější běžní vědátoři se nemohou opravdovým vědcům rovnat. Nejen po stránce vybavení, ale hlavně rozumu. A jiné by to nebylo ani kdyby jim dali do rukou kdovíco. I proto je načase udělat si v přístupných záležitostech pořádek. Jasně a hlasitě odmítnout doslova inkviziční metody zkoumání. Podle klasické metody jsou dva druhy faktů: proklaté, čili ďábelské, a ty druhé. Tak například popisy létacích strojů ve velmi dávných posvátných textech, používání parapsychologických mocí u „primitivů“, nebo přítomnost niklu v mincích pocházejících z roku 235 před Kristem, jsou fakta prokletá, ďábelská. Naprosto vyloučená. Zkoumat takové záležitosti je přísně zakázáno. Rovněž tak jsou dva druhy hypotéz. Ty které znepokojují, a pak ty druhé, neškodné. Fresky třeba v Tassilské jeskyni na Sahaře představují zejména postavy, které mají na hlavě přílby s dlouhými rohy, z nichž vycházejí vřetena zakreslená myriádami malých bohů. Chytří vědátoři o nich prohlásili, aniž ny se začervenali, že prý jde o obilná zrna! Zrna mající postavu! Prý svědectví o zemědělské civilizaci! Samolibí pitomci neschopní si ani vymyslet něco jiného. A co kdyby šlo o zobrazení magnetických polí? Hrůza! Odporná hypotéza! Čarodějnice! Svěrací kazajku! Na hranici!

    Dnes tak módní snahy o propojení vědy s náboženstvím přineslo následující ovoce. Indický duchovní, reverend Pravanananvanda, a americký biolog doktor Strauss z university Johna Hopkinse, určili totožnost strašlivého sněžného muže. Je to zkrátka a jednoduše hnědý himálajský medvěd. Žádný z obou „ctihodných“ vědátorů to zvíře nikdy v životě neviděl! Ale suverénně to prohlašují, „protože naše hypotéza je jediná, která není fantastická, tak tedy musí být správná“! Bylo by přece prohřeškem proti vědátorskému duchu pokračovat v zbytečných bádáních! Sláva reverendovi a doktorovi! Zbývá už jen sdělit Jetimu že je hnědý himálajský medvěd.
Asi nejsprávnější metodou, přizpůsobenou dnešní době, která se dá v nejednom bodě srovnat s renesancí, by měla být metoda spočívající na principu tolerance. Konec inkvizice! Odmítáme vylučování fakt a zavrhování hypotéz! Třídit čočku je sice užitečná činnost, vždyť kamínky jsou nevhodná strava. To ale nedokazuje, že by některé vyloučené hypotézy a některá prokletá fakta nemohla být výživná! Nepracujeme pro lidi křehké a alergické, ale pro všechny kdož mají, jak se říká, zdravý žaludek. Je nepochybné, že ve studiu minulých civilizací jsou četná evidentní popření, apriorní výluky, inkviziční popravy. Humánní vědy pokročily méně než vědy fyzikální a chemické, a pozivitivistický duch 19. století v nich vládne ještě jako pán o to náročnější. Pán který cítí že se blíží smrt. Taková antropologie stále čeká na svého spasitele, nového Koperníka. Před Koperníkem byla země středem vesmíru. Pro klasického antropologa je naše civilizace středem veškeré lidské myšlenky v prostoru a čase. Mějme soucit s ubohým primitivem pohrouženým do temnot předlogické mentality! Pět set let nás dělí od středověku a začínáme teprve osvobozovat tuto epochu z obžaloby tmářství! Století Ludvíka XV. připravuje moderní Evropu, a bylo zapotřebí mnoho úsilí oponentů, abychom přestali toto století pokládat za přehradu sobectví vztyčenou proti pohybu historie. Naše civilizace je jako každá jiná spiknutí.
Frazerova Zlatá ratolest je obsažné dílo které platilo, a asi stále platí za směrodatné. Jsou v něm sebrány „folklóry“ všech zemí. Ani na okamžik se Frazera ani letmo nedotkla představa, že by mohlo jít o něco jiného než o dojemné pověry a pitoreskní zvyky. Když divoši stížení nakažlivými nemocemi jedli houbu zvanou penicillum notatum, podle Frazera se prý snažili imitativní magií zvyšovat svou moc tím, že do sebe vpravilí falický symbol! Užívání digitalinu je rovněž pověra. Věda o antibioticích, operace v hypnóze, vyvolání umělého deště rozptylem solí stříbra a jiné, by měly začít vyvádět určité „primitivní“ praktiky z rublíky „naivností“. Frazer se honosí titulem sir, a to mu možná zatemnilo mozek. Jinak by si nemohl být tak naprosto jist, že patří k jediné civilizaci hodné tohoto jména. A striktně odmítá názor, že by u „nižších“ mohly existovat skutečné techniky, i když jiného druhu než jsou ty naše. A jeho proslavená Zlatá ratolest se podobá mapám světa nakresleným iluminátory, kteří znali jen Středozemní moře. Pokryli bílá místa kresbami a nápisy: Zde je země draků, zde je ostrov kentaurů...