Jak to vlastně bylo

    Není to čtení pro přesvědčené věřící v církevnické bludy. Vychází z různých zjištěných faktů o skutečné historii Ježíše, o jeho případných potomcích, o roli Máří Magdalény v jeho životě, a podobně. Hlavně však z knihy Laurence Gardnera „Bloodline of the Holy Grail“, česky Svatý Grál. Autor je renomovaný historik, archivář a genealog, který při sestavování rodokmenů královských rodů shromáždil velké množství zajímavých, a zřejmě přesvědčivých informací.
    Autor původně nechtěl psát knihu. Kniha však vznikla ze skutečnosti, že byl po deset let oficiálním historikem a nezávislým zpracovatelem rodokmenů 33 královských rodin. Během této doby dokumentoval důkazy o historii těchto královských rodin, jejich šlechtických odnoží, a zpracovával rytířské archívy těchto rodin. Dostal se tak k psaným chronologickým záznamům skutečností, o nichž tyto rodiny znaly podstatu, ale často neznaly detaily. Proto v Británii a v Evropě strávil mnohem méně času na biblických aspektech, protože zde je mnoho z těchto věcí bráno jako samozřejmě platné. Pro většinu příslušníků královských rodů nebylo nikdy tajemstvím že Ježíš byl ženat a měl potomky. Tato fakta jsou zapsána v mnoha rodinných archívech, často nejen soukromých, ale i veřejně přístupných. Široce o tom pojednávají i listiny Marie, královny Skotské, nebo Jamese II Anglického. Tyto dokumenty byly svého času veřejně publikovány.
    Při shromažďování podrobností, generaci za generací, Gardner se spolupracovníky sestavovali pro příští generace informace, které byly na začátku práce uzavřeny v bezpočtu krabic a skříní. Nacházeli velice staré dokumenty, z nichž některé byly podle signatur naposledy otevřeny například v roce sedmnáctsetněco, zdokumentovány a patrně i sepsány však byly ještě o několik set let dříve. A čím více pronikali do těchto dokumentů, tím více také zjišťovali, že rodokmeny různých rodů začaly konvergovat, tedy sbíhat se do společných bodů. Práce na rodokmenech proto trvala dlouho, protože sestavování rodokmenu probíhá ze současnosti do minulosti. A bylo to čím dál zajímavější, z velmi široké základny mnoha zprvu zdánlivě zcela nesouvisejících rodinných linií postupně docházeli k jednomu společnému původu. Gardner si náhle uvědomil jaký původ to je, že všechno to vychází z „House of Judah!“ Když jim svůj poznatek oznámil, oni řekli ano, my to víme, ale chtěli jsme abyste k tomu došel svojí cestou... A souhlasili, aby se nevědomé milióny lidí venku o této skutečnosti dozvěděli. Tak vznikla zmíněná kniha.
    Gardner byl zároveň po šest let královským pověřeným představitelem Keltské církve, a měl možnost dostat se ke všem záznamům Keltské církve až do roku 37 tohoto letopočtu. Gardnerova rodina měla navíc určité propojení s rytířskými řády a díky tomu měl rovněž přístup k templářským dokumentům. Dokonce i k těm základním, které přinesli templářští rytíři do Evropy v roce 1128 a konfrontovali s nimi tehdejší oficiální církevní struktury. Tím je velice poděsili, protože to byly dokumenty pojednávající právě o krevní linii a rodokmenech. Tyto informace dodnes považuje křesťanská církev ze herezi a popírá je. Hereze je ve všech slovnících definována jako „názor, který je v rozporu s ortodoxním dogmatem křesťanských biskupů“. Hereze není v podstatě nic jiného než znevažující „nálepka“ používaná církevním establishmentem proti těm, kteří ohrožují jejich po staletí trvající snahy ovládat společnost strachem z neznámého.
    Jakékoliv hledání je ze své podstaty zajímavé a fascinující, historie a historický výzkum jsou poučné. Avšak poznatky z nich vzešlé jsou bez užitku pokud zároveň neexistují aplikace, které je mohou využít pro budoucnost. Vždyť historie není nic jiného než zaznamenaná zkušenost. V západním pojetí to obecně bývá zkušenost vítězů, těch úspěšných. I tak ale učit se z dřívějších zkušeností dává smysl. Je to právě ta zkušenost, která udržuje a přenáší morální, kulturní, politické a sociální klíče k budoucnosti. V tomto kontextu to může být třeba sociální přístup zavedený Ježíšem při Poslední večeři. Spočívá v povinnostech dávání a přijímání služby. Což zároveň stanovuje že ti, kterým byla volbou přisouzena autorita a vliv, by si měli vždy být vědomi svých povinností vůči společnosti která je zvolila. Přijali závazek společnosti sloužit, nevyvyšovat svou autoritu nad společnost. Je to v podstatě jeden ze základních pilířů demokratické vlády. Je to tedy vláda lidí pro lidi. Bez implementace těchto zásad zůstává pouze důvěrně známá vláda lidí. A to není demokratická vláda.