Jak se datuje artefakt?

    Vědátoři často označují datování stáří nějakého nalezeného artefaktu pomocí radioaktivního izotopu uhlíku za „velmi přesnou metodu“. Je opravdu tak přesná? Oč vlastně jde, a jak se taková měření provádějí? Na jakém principu je tato metoda založena? Metoda 14C, tedy datování pomocí radioaktivního izotopu uhlíku, je podle zkušeností jen omezeně použitelná k velmi přibližnému určení stáří zbytků biologických materiálů. Spočívá na poměrovém výpočtu množství zbylého radioaktivního uhlíku v mrtvých tkáních. Jak to vlastně funguje? Radioaktivní uhlík 14 vzniká transmutací z dusíku bombardovaného ve vyšších vrstvách atmosféry neutronovým, tedy kosmickým zářením. Sloučením izotopu 14C s kyslíkem vzniká radioaktivní kysličník uhličitý. Ten se pak smísí s běžným CO2, který využívají k životu rostliny. Je to fotosyntéza. A násoben stupni potravinového řetězce je izotop 14C postupně vstřebáván těly živočichů. Smrtí, nebo uhynutím organismu, se příjem dávek radioaktivního uhlíku zastaví. Následuje pak rozpad izotopu měřitelný příslušným měřícím vybavením. I když ten rozpad probíhá již od okamžiku jeho vzniku, na datování pozůstatků rostlin, dřev, a jiných organických hmot, nemá podstatný vliv.
    Měří se tzv. poločas rozpadu, což je doba, po kterou vzorek tkáně stále ještě obsahuje poloviční množství izotopu. Jde tedy o množství zbylé od okamžiku zastavení přísunu radioaktivního uhlíku do organismu. U 14C je udáván určenou hodnotou pohybující se mezi 5568 až 5730 lety. Z toho vyplývá, že už základní diference činí 162 let, což při dvacetileté generační výměně může představovat rozdíl nějakých osmi lidských pokolení! Přesné určení krátkých historických dat je z tohoto pohledu naprosto iluzorní. U delších pak nepomůže ani oprava pomocí porovnávací dendrochronologie, protože růst dřevin, a s tím spojená tvorba letokruhů, silně závisí na změnách klimatu a lokálních podmínkách, o kterých datující obvykle nemá ani zdání. Zkoumaná dřeva navíc nemusí pocházet z místa nálezu, mohou klidně pocházet i z míst velmi vzdálených. Ani to samozřejmě nikdo určit nemůže.
    Tuto metodu vypracoval profesor Libby a dostal za to Nobelovu cenu. Proč by ji nebral, vždyť za to jsou dodnes prachy! Byl však natolik „férový“, že při příležitosti jejího převzetí důrazně upozornil, že tento způsob datování je použitelný jen „velmi omezeně a výsledky takto získaných měření by se v žádném případě neměly stát základem nějakých směrodatných závěrů“. Dobře věděl o čem mluví. Obsah radioaktivního uhlíku v atmosféře totiž není konstantní, je přímo závislý na síle geomagnetického pole! Čím je pole silnější, tím méně kosmického záření prolomí ochranný pás van Allenova štítu! A tím méně radioaktivního uhlíku vzniká! Platí to samozřejmě i naopak. Dalším faktorem je robněž síla sluneční aktivity, ta je určující pro hustotu částic tvořících zmíněný ochranný štít. V praxi to zjednodušeně znamená, že zkoumané vzorky z období kdy magnetické pole Země bylo silné, nebo sluneční aktivita vysoká, anebo se příznivě projevily oba faktory, vykazují téměř nekonečné stáří! Naopak materiál z období oslabeného pole, nebo snížené sluneční aktivity, se bude jevit podstatně mladší než ve skutečnosti je. K takovému zkreslení přispívá i vulkanická činnost, a nemalou měrou i jaderné pokusy a havárie. Pokud tedy budou i příští archeologové stále ještě odkázáni na tyto metody, budeme se jim jevit značně mladší. Slabá útěcha...
    Existují samozřejmě i údajně modernější způsoby určování stáří předmětů, jako je například termoluminiscence a podobně. Prahem jejich schopností a možností je však naprostá absence jejich kalibrace! Není znám žádný definovatelný pevný bod v čase, který leží bez jakýchkoli pochyb mimo historicky doložitelné období! Tuto hranici vymezuje magická čára protínající časovou úsečku mezi 3100 - 3300 před Kristem. O všem, co leží za ní, existují jen prachsprosté dohady. Taková je skutečnost. Tak můžeme datování různých staveb, naříklad stáří jednotlivých fází stavby Stonehenge určené klasickou archeologií, s klidným svědomím označit za přinejmenším sporné. Použitý způsob měření metodou C14 je nejen nejistý, ale hlavně proto, že k určení stáří použité artefakty byly nalezeny v příkopu a otvorech po kamenech. Ne pod kameny dosud stojícími na svých místech! Ty artefakty tedy mohou pocházet z prakticky libovolného období! V době užívání byla observatoř nepochybně pečlivě udržována, a pro nějaké odpadky v otvorech sloužících k měření určitě nebylo místo. Lze se pak divit, že zmatky a „nepřesnosti“ v určování stáří předmětů a hornin mají mnohem větší dosah než si lze na první pohled představit?