Jak na to jít...

    Jednou z možností je studium učení tajuplného sdružení rosekruciánů. Jim však nešlo o úpravu modelu egoisticky založené osobnosti ovládající svět smyslů a stínů, ani o rozvinutí osobní moci umožňující ovládání jiných. Jejich teze výrazně ovlivnily mnoho esoterických hnutí. Například svobodné zednářství, dále pak theosofické, nebo antroposofické učení. Výuka adepta mystické školy rosekruciánů je podrobně popsaná v alegorickém díle „Alchymistická svatba“. Jde zřejmě o kolektivní práci zveřejněnou pod pseudonymem Christian von Rosenkreuz.
    Četba tohoto díla však vyžaduje obrovskou pozornost a představivost. Dá se shrnout v podstatě do tří etap výuky. Adept si musí napřed ujasnit proč se k dosažení cíle cestou mysterií hodlá vzdát vlastní vůle. To je rozhodující a nejpodstatnější. Jedinec se může zcela obětovat a zapřít své vlastní „já“ pro nějakou ideologii, národ, či pro jiného člověka, třeba nějakého Mistra - guru. Jeho oběti a snahy pak ovšem směřují ke klamnému cíli. Stane se jen poslušným zajatcem čísi ideologie, jakéhosi národa, nebo osobnosti nějakého Mistra. Jeho duch se tak nikdy neuvolní. Dalším, neméně důležitým aspektem, je Oproštění od všeho dosavadního. Duchovní život nemá nic společného s majetkem, ani s touhou po sebeuplatnění a moci. Pokud na to hledající přistoupí a uvědomí si to, pak zcela obětuje dosavadní, k egu upoutaný život, ve prospěch opravdového „já“. Původní osobnost tedy posléze „umírá“ pod tlakem rodící se nové osobnosti, působením oživených duchovních sil. Oproštěný pak sám rozpozná že touha po majetku, sebeuplatnění, či moci, je pouhý přelud vytvářející stínové překážky v cestě k velkému cíli a odhalí jejich skutečný účel a zdroje. Teprve pak dosavadní ego uvolní prostor aby definitivně ustoupilo nesmrtelné duchovní bytosti.
    Tento postup nevyžaduje žádné speciální pomůcky, ani techniky jako askesi, nebo vědomé snahy o rozšíření vědomí. Za všemi těmito pomůckami se totiž skrývá jen k egu poutaná vůle. Mystická cesta vyžaduje, aby se adept všech pomůcek z vlastního rozhodnutí vzdal. Požadavkem cesty ke „smrti v Ježíši“, a následnému zrození nového oduševnělého člověka, je bezpodmínečné oproštění se od jakékoli formy vlastní vůle připoutané k egoismu, čímž dojde k posílení síly pravého duchovního „já“. Podobný stav dokáží prostřednictvím davové sugesce vyvolat někteří „zázrační kazatelé“. Na přechodnou dobu v člověku probudí skryté síly, chromí chodí a nemocní se cítí lépe. Následné „vystřízlivění“ však pro tyto naprosto nepřipravené jedince představuje větší šok než předchozí „zázračné uzdravení“. Proces vývoje duchovní osobnosti, disponující mimo jiné i schopností sebeléčby, ani v nejmenším nelze obejít.
    Hlavním motivem mystéria deklarovaného rosekruciány sedmnáctého století byla víra ve „zrození z Boha“. Podle jejich názoru si jedinec může zachránit pravý život na věčnost, protože uvnitř své bytosti nosí neustále „obraz boží“. Pokoušet se jít touto cestou z jiného důvodu je naprosto nesmyslné! Adept se nevzdává pozemského ega ve prospěch čehosi vně jeho bytosti, ale pro to co známe jako „boží obraz“. Nejde přitom o imaginárního boha ve smyslu církevního výkladu, ale patrně zcela konkrétního fenoménu, možno říci stvořitele, jehož součásti jsou od prvopočátků alespoň přibližně známého lidského bytí obsaženy v každém z nás.
    Nenaráží snad zmínka o „Slovu“, tedy kódu(?) na tento fenomén, pečlivě oddělený od pozemského „masa“, tedy těla? Stalo se Ježíšovo duchovní osobností ovládané tělo, očištěné cestou raně buddhistických, a snad i essenerských mystérií, schránkou čistého „Slova“ proto, aby všem lidem srozumitelným způsobem ukázalo cestu? Uvědomíme-li si z tohoto pohledu plně podstatu a význam možnosti, že jsme genetickým obrazem patrně stejnou Vyšší mocí stvořených bytostí, které sem jenom přišly odkudsi z kosmu, jsou veškerá bádání nad mystériemi tohoto druhu úplně zbytečná... Přijmeme-li prostý fakt, že Vesmír je prodchnut laskavou a neutrální tvůrčí inteligencí, ušetříme si dlouhou a bezútěšnou cestu oklikami historických deformací.
    I když je toto zamyšlení napsáno, alespoň podle mého názoru, docela srozumitelně lze pochybovat, že pro mnoho lidiček, obvzláště těch mocně připoutaných k naterialistickému egu, srozumitelné bude. Tím nemám na mysli lidské nepřemýšlející stádo, ale ty trochu myslící. Jenže kolik takových je? Vyzývat vyznavače „zlatého telete“, aby se v zájmu duchovního povznesení vzdali svého idolu, je jako mávat býku před očima rudým hadrem. Takže co s tím? Ono totiž na druhé straně houfně přibývají jiní, kteří to „zlaté tele“ už jaksi nemusí. Ne proto, že by byli nějak neúspěšní, ale proto, že jim to neutěšené prostředí mezi úspěšnými začalo „lézt krkem“. A je jich čím dál tím víc. A až čas rozhodne co s tím...