Jak je to s krizí?

    I když na debilní politiku české vládní marškumpačky zvysoka „kálím“, opět mne jednou nadzvedly sebevědomé cancy jednoho z nich, mezi jiným i momentálního hradního „ pána“, jak se česká ekonomika „odráží ode dna“ a jak zářivé zítřky nás čekají. Před nějakým půl desetiletím nikdo z nich na příznaky krize nic nedal. Ono by to asi stejně nic platné nebylo když zalezli do chřtánu původcům krize.
    A protože mne ty cancy „nadzvedly“, dal jsem se do hledání zdrojů jak to vlastně s tou krizí momentálně je. Proklamovaných možností řešení prohlubující se krize je možné najít celou řadu, řeší se to ostatně už několik let. Ta řešení jsou různá, poslední dobou se však znovu vracejí k možnosti vyústění do celosvětového vojenského konfliktu. Nepřišli na nic nového! Z historie víme, že pořádná válka je jedním z velmi účinných reálných řešení jak krizi potlačit. Lidstvo je nepoučitelné, momentální civilizace opět a znovu opakuje chyby svých předchůdců. Technologický vývoj civilizace opět daleko předběhl mravní vývoj lidstva. Lidstvo něco dostalo a neví co s tím. Z toho pak plyne, že krize není jen důsledkem velmi špatných ekonomických rozhodnutí, ale především úzce s tím spojené krize lidských hodnot. Pro jedince, který bezmezně věří cancům rádoby znalců, bude asi velmi těžké, ba až nemožné přijmout holou realitu bez falešných ilúzí. Už třeba jen to, že svět zachvátila krize o jaké se mnohým nositelům Nobelových cen za ekonomiku ani nesnilo.
    A jak to vypadá dnes? Ať jsem hledal jak jsem hledal, ze skutečných příčin krize bohužel nevyřešili vůbec nic. Je naprosto zřejmé, že základní příčinou je virtualizace finančního sektoru nemající naprosto nic společného s reálnou ekonomikou. Někomu to tak vyhovuje a nehodlá s tím nic dělat. Nikdo nemá ani tu nejmenší vůli řešit hlavně nejzásadnější problém, a tím je tzv. příjmová polarizace bohatství ve světě. Nerozumíte? Malý příklad. Za posledních 30 roků se objem bohatství Spojených států amerických zvětšil o jeden trilion dolarů. Na pohled bohatá země, jenže... Z tohoto objemu 95% získalo 5% domácností, a zbývajících 5% bohatství zůstalo na 95% domácností. Z toho vyplývá, že díky obrovské polarizaci bohatství si na jedné straně hrstka superboháčů žije jako v pohádce, zatím co 95% domácností žije na dluh. Co z toho vyplývá? Všichni si snad uvědomují, že tato společnost je založená na spotřebě, a aby takto založená společnost mohla existovat, je nucena brát si úvěry na všechno možné. Ať už úvěry spotřební, hypotéky, úvěry na dovolené, na studia dětí, a řadu dalších. Až se pak jednoho dne lidé zákonitě dostanou do stavu kdy už úvěry nedokáží splácet. Je li takových lidí většina a nezbývá jim nic jiného než „vytloukat klín klínem“, žijí tedy jinými slovy „nad poměry“. Nad poměry si pak žije i stát a potažmo i řada firem, které financovaly svou expanzi emitováním podnikových dluhopisů a nesplácejí je. Dáme li to všechno dohromady, zákonitě pak musí nasledovat krize.
    Nedávno jsem zašel s přítelem na pivo a řeč se stočila na toto téma. Na přetřes přišly i Kalouskovy šachy s DPH a jak dlouho si prý ještě budeme muset utahovat opasky když se už odrážíme od dna. Nebyl schopen pochopit že pokud v tomto ministátečku nenastanou doslova převratné změny, budeme se ode dna odrážet střízlivě vzato ještě takových pět, podle jiných prognóz i sedum až deset roků. A ty odrazy budou rok od roku slabší a slabší. Proč? Dochází totiž k zániku ekonomické hegemonie Západu. Zdá se, že tato dnešní krize působí jako katalyzátor globálních změn což znamená, že skutečná ekonomická mocenská centra se přesouvají z euroatlantického prostoru na východ do Číny a Indie, a na jih do Brazilie a Argentíny. Jde o velmi zásadní a zcela oprávněný přesun moci. Je to dáno skutečností, že zatím co  západní státy mají virtuální aktiva pouze napsané na cárech papíru bez reálné hodnoty, tak Čína, Indie, Brazilie a Rusko disponují reálnými kapitálovými zdroji, reálnými kapitálovými rezervami. Je zcela zřejmé, že pomalu ale jistě nastává soumrak společnosti založené jen na masové spotřebě za každou cenu. Společnosti, která nerespektuje přírodní zdroje, a tím  zapříčiňuje obrovskou devastaci prírody. Je rovněž zřejmé, že problémem není globální oteplování vázané na emise CO2, ale vážným problémem je celkové ohrožení života na Zemi. James Lovelock má ve své Gaia teorii naprostou pravdu, na Zemi jsou  ohroženy podmínky pro udržení života. Z tohoto pohledu je společná dohoda států v Kodani stanovit roční náklady na snížení emisí zhruba 330 miliard dolarů jen velmi nepatrná, nic neřešící suma. Bude nutné adaptovat se na zásadní změnu životních podmínek, což bude podle předběžných propočtů vyžadovat ročně dva a půl až tři biliony dolarů na adaptační procesy. A to je bez radikální změny systému neuskutečnitelné. V současnosti se všechny státy vymlouvají na nedostatek peněz. V Evropě jsou pro odmítání v módě populární termíny jako „rozpočtová zodpovědnost“, a dnes k tomu přibylo i „kreativní účetnictví za Řecko a Irsko“.
    Někomu se možná takové úvahy budou zdát pesimistické, vždyť například v Německu se v poslední době  hovoří o oživení ekonomiky. Co za tím ale vězí? Je faktem že Německo zažívá boom, zvyšuje export, expanduje, pričemž  většinu své produkce vyváží do Číny. Což je prima! Čínská vláda podporuje domácí spotřebu tím, že poskytuje tzv. šrotovné na techniku. Jak to funguje v praxi? Koupíte si například chladničku a čínská vláda vám uhradí 15% z ceny. Koupíte si auto a uhradí vám 20% z ceny. Proč to dělají? Především proto aby udrželi vlastní zaměstnanost. Čínská vláda doposud nepožadovala aby se na výrobě finálních produktů podíleli čínští subdodavatelé. Od roku 2011 však začali požadovat aby 20% subdodavatelů bylo čínských a pro další rok patrně požadavek stoupne na 50%. To se samozřejmě dotkne i filiálek německých firem v zahraničí. Není totiž tajemstvím, že značnou část exportu takového Volkswagenu polyká Čína. Volkswagenu bude naprosto jedno kdo na jeho výrobky dodává komponenty, a navíc je čínská pracovní síla podstatně levnější než třeba česká. A můžete hádat třeba třikrát co se stane s českými subdodavateli.