Indové počítali dvakrát...

    Náboženský, stejně jako světský kalendářní rok, se tedy skládal z 360 dnů rozdělených do dvanácti lunárních měsíců po třiceti dnech. Asi od sedmého století před Kristem měl indický rok 365 a 1/4 dne, avšak pro chrámové účely byl nadále uznáván starý rok o 360 dnech, kterému říkali savana. Když indický kalendář dostal rok o 365 a1/4 dne, a lunární měsíc o 29 a 1/2 dne, nezapomínali ani na starší systém. „Přirozený měsíc, trvající asi dvacet devět a půl dne průměrného slunečního času, je tedy rozdělen na třicet lunárních dnů (tithi); a toto rozdělení, třebaže je nepřirozené a svévolné, protože lunární dny začínají a končí v kterýkoli okamžik přirozeného dne a noci, má pro Inda velmi důležitý praktický význam, protože jím se řídí četné náboženské obřady a na něm závisí stanovení příznivé, nebo nepříznivé doby, a podobně." Dvojitý systém tudíž znamenal překrytí starého měření času novým.
    Starý perský rok měl 360 dnů, neboli dvanáct měsíců po třiceti dnech. V sedmém století před Kristem bylo do kalendáře vloženo pět dnů gatha (H. S. Nyberg: Texte zum mazdayanischen Kalendar, Uppsala 1934, str. 9). V posvátné perské knize Bundahis je popisováno 180 za sebou následujících východů Slunce od zimního slunovratu do letního slunovratu, a od letního slunovratu k příštímu zimnímu slunovratu: „Existuje 180 otvorů (rogin) na východě a 180 na západě ... a Slunce každý den přichází jedním otvorem a odchází otvorem ... Vrací se do Varaku za tři sta a šedesát dnů a pět dnů gatha" (Bundahis, angl. překl., kap. V). Dny gatha je „pět dodatečných dnů, přidaných k poslednímu z dvanácti měsíců po třiceti dnech, aby byl rok úplný; pro tyto dny ještě nebyly přidány žádné otvory ..." Toto uspořádání zřejmě naznačuje, že myšlenka otvorů je starší než úprava kalendáře při níž bylo přidáno pět dnů gatha k původnímu roku o 360 dnech. (Překladatelova poznámka na str. 24 anglického překladu Bundahis.)
    Starý babylónský rok měl 360 dnů (A. Jeremias: Das Alter der babylonischen Astronomie, 1909, str. 58). Astronomické tabulky z doby před novou babylónskou říší uvádějí rok o 360 dnech bez přídavných dnů. Že měl starý babylónský rok pouze 360 dnů se vědělo ještě dřív než bylo rozluštěno klínové písmo. Ktesias napsal, že obvod babylónských hradeb měřil 360 stadií, „tolik, co bylo dnů v roce". (The Fragments of the Persika of Ktesias, 1888, str. 38; Diodorus II, 7). Babylónský zvěrokruh byl rozdělen na třicet šest dekanů - dekan byla vzdálenost kterou urazí Slunce vzhledem ke stálicím za deset dnů. „36 dekanů se svými dekádami však vyžadují rok, který má pouze 360 dnů." (W. Gundel: Dekane und Dekansternbilder, 1936, str. 253). Aby se vysvětlila tato zjevně sporná délka cesty zvěrokruhem, byl učiněn tento dohad: „Zpočátku babylónští astronomové uznávali rok o 360 dnech a rozdělení kruhu na 360 stupňů zřejmě naznačovalo cestu, kterou urazí Slunce každý den na předpokládaném oběhu kolem Země." (Cantor: Vorlesungen über Geschichte der Mathematik, I, 92). Zůstalo tedy na dráze zvěrokruhu pět stupňů, na něž se nebral zřetel.
    Starý babylónský rok měl dvanáct měsíců po třiceti dnech a měsíce se počítaly od doby, kdy se objevil nový Měsíc. Ježto je období mezi dvěma novoluními dlouhé asi devětadvacet a půl dne, setkali se vědátoři, kteří studovali babylónský kalendář se stejnými rozpaky, jaké jsou známy i z jiných zemí. „Měsíce o třiceti dnech začínaly se světlem nového Měsíce. Jak se dosahovalo souladu s astronomickou realitou nevíme." (Roschěr: Lexikon der griechischen und römischen Mythologie. Heslo „Sin", sl. 892). Zdá se, že v sedmém století bylo k babylónskému kalendáři přidáno pět dní; tyto dny byly považovány za neblahé a lid z nich měl pověrčivou hrůzu.
    Asyrský rok měl 360 dnů, dekáda se nazývala sarus a rovnala se 3600 dnům (Georgius Syncellus. Vydal Jacob Goar, Paříž 1652, str. 17, 32). „Asyřané, podobně jako Babylóňané, měli rok složený z lunárních měsíců a zdá se, že délku lunárních měsíců určovaly astrologické zprávy vztahující se k východům Měsíce a Slunce. Je-li tomu tak, pak rok, který byl všeobecně používán v Asýrii, musel být lunární. Kalendář určoval každému měsíci třicet celých dnů, lunární měsíc však trvá něco přes devětadvacet a půl dne." (R. C. Thompson: The Reports of the Magicians and Astrologers of Nineveh and Babylon in the British Mu­seum, II, 1900, XIX). „Sotva by bylo možné, aby kalendářní měsíc a lunární měsíc tak přesně souhlasily na konci roku." Asyrské dokumenty se zmiňují pouze o měsících s třiceti dny a počítají tyto měsíce od půlměsíce do půlměsíce (Langdon a Fotheringham: The Venus Tablets of Ammizaduga, str. 45-46; C. H. W. Johns: Assyrian Deeds and Documents, IV, 1923, 333). A stejně jako v jiných zemích počítali i asyrští astronomové, že se lunární měsíc rovná třiceti dnům. Jak mohli asyrští astronomové přizpůsobit délku lunárních měsíců oběhu Měsíce, ptají se moderní vědci sami sebe, a jak mohla být pozorování, která astronomové pravidelně posílali do královského paláce, tak soustavně chybná?
    Měsíc Izraelitů od patnáctého do osmého století před naším letopočtem se rovnal třiceti dnům a dvanáct měsíců tvořilo rok; neexistují zmínky o měsících kratších než třicet dní, ani o roku delším než dvanáct měsíců. Že se měsíc skládal z třiceti dnů dosvědčuje Deuteronomium 34,8 a 21,13, jakož i Numeri 20,29, kde se stanoví doba truchlení za zemřelé na „celý měsíc" a truchlilo se třicet dnů. Příběh o Potopě, jak je vylíčen v Genesis, počítá s měsíci o třiceti dnech; praví se, že uplynulo jedno sto a padesát dnů mezi sedmnáctým dnem druhého měsíce a sedmnáctým dnem sedmého měsíce (Genesis 7,11 a 24). Tento text zřejmě pochází z doby mezi Exodem a událostmi z doby Uzijášovy.
    Hebrejci měli lunární měsíce. Dosvědčuje to skutečnost, že slavnosti novoluní byly velmi důležité v době Soudců a Králů (1. Samuelova 20,5-6; 2. Královská 4,23; Amos 8,5; Izajáš 1,13; Ezechiel 46,1-3). „Slavnost nového měsíce byla zastara na stejné úrovni jako slavnost šabbatu." (J. Wellhausen: Prolegomena to the History of Israel, 1885, str. 113). Jelikož tyto (lunární) měsíce byly dlouhé třicet dnů a nebyl mezi nimi žádný měsíc o devětadvaceti dnech, a jelikož se rok skládal z dvanácti takových měsíců, k nimž se nepřidávaly žádné dny, nebo přestupné měsíce, nedokázali vykladači Bible nijak sladit dohromady tyto tři údaje: 354 dnů, neboli dvanáct lunárních měsíců, z nichž každý trval devětadvacet a půl dne; 360 dnů, neboli násobek 12 x 30, a 365 a 1/4 dne, neboli dnešní délku roku.