Ilumináti, nebo papeženští jezuité?

    Úmyslem tohoto povídání není obnovovat staré rány, rozdmýchávat náboženské spory, nebo vyvolávat jakoukoliv proticírkevní nenávist. I když k napsání tohoto povídání mne přimělo pokrytecké lhaní možná „takéjezuity“ Duky jak církevníci nekolaborovali s nacismem. Ony totiž ty spory a nenávist ve skutečnosti už dávno existují, a budou stále existovat dokud se bude každý vládnoucí, na náboženství postavený systém, úporně snažit pravdu a skutečnost před veřejností utajovat. Těch umlčených, zapomenutých, nebo utajovaných faktů je strašná spousta, a mnozí myslící lidé to nijak nevnímají. Tento text by měl ony jen trochu myslící varovat před starými i novými chybnými politickými, ekonomickými a kulturními kroky, kterých se naše a nadcházející generace může dopustit při jakémkoliv styku a spojení s novými náboženskými útvary, zvláště pak s římskokatolickým systémem.
    Tento text se nedotýká prostého věřícího lidu, ale snaží se vždy ukázat na celý náboženský systém globálně, v jehož zájmu ovšem různí jedinci působí a pracují. V každém náboženském zřízení je mnoho opravdově upřimných prostých věřících, kteří svému náboženství oddaně, ba přímo slepě důvěřují. Tato skutečnost však žádný náboženský systém neospravedlňuje k tomu, aby mohl provádět těžké a neodpustitelné zločiny, a schovávat se pak za bezelstnost a dětskou důvěřivost svých upřimných ovcí, a unikat tak spravedlivému identifikování těchto zločinů. Rovněž tak bez ohledu na mocenské postavení největšího náboženského systému všech dob nazývá hřích hříchem. I když, ruku na srdce, co je to vlastně ten hřích? Kdo hřeší, a kdo ne? Kdo má právo o tom rozhodovat? Pokusme se na základě historických událostí odhalit alespoň některé zločiny až do našeho století, a na základě jasných, zřetelných a přesvědčivých argumentů z toho vyvodit poučení.
    Mnoho lidí stále dětinsky důvěřuje na pohanskému systému postavené římskokatolické církvi, proto pro řadu lidiček nebude tento text příjemnou a stravitelnou četbou. Neočekávám od těchto upřimných duší ovace, chválu, nebo děkování. Tento text není o tom aby se líbil, ale aby přinesl pravdu. Pravdu nepříjemnou pro ty, jejichž osobní pouto s církví prostřednictvím kněze a jeho systému zpovědí, darů, rozhřešení, společných modliteb, poutí a psychologických rozborů jejich nitra, je silnější než nejjasnější a nejpádnější důkaz. V Česku je plno jednostranné, prokatolické, a projezuitské literatury. Když jsem to zjistil, zejména z té chvály jezuitů se mi doslova zježila srst. A protože mne za mého mládí zakazovaní jezuité fascinovali, snažil jsem se o nich dozvědět co možná nejvíce. Když jsem na toto téma zapředl rozhovor s jedním známým knězem, jeho odpověď zněla, že jde o svaté mučedníky z dob kdy byla církev pronásledovaná. Budiž, třeba bych se s tím vysvětlením tenkrát i spokojil, kdyby... Ten kněz mne respektoval nejen jako nechtěně pokřtěné batole, posléze však i jako papeženci exkomunikovaného „kolaboranta“ s komunistickým režimem. Více méně jeho zásluhou se mi dostala do rukou knížka popisující svým způsobem historii církve, a potažmo i jezuitů. Ten dobrý muž asi nevěděl co je v té knížce psáno, jinak by si možná raději ruku usekl... Ta kniha obsahuje pravdivé informace podložené mnoha dokumenty, a měl by si ji přečíst rozhodně každý křesťan věřící Bibli. Vždyť v bibli je mimo jiné psáno: „Zmaten bude lid můj pro nedostatek poznání.” (Ozeáš 4,6).
    Ale měl by ji číst i každý člověk kterému záleží na uchránění svobody svého vlastního projevu a rozhodování, který ctí svou vlastní svobodnou vůli a uznává ji také u druhých, a který respektuje svobodu vyznání a svobodu v náboženském cítění. A měl by ji rozhodně číst i takový člověk, který touží po nových informacích ze zákulisí římskokatolické církve...