I Mayové s tím zápolili...

    Na druhé straně oceánu měl mayský rok 360 dnů; později bylo přidáno pět dnů a potom tvořily rok tun (období 360 dnů), plus pět dnů; každý čtvrtý rok se k roku přidával další den. „Počítali je zvlášť a říkali jim dny nicoty: během nich nedělali lidé nic," napsal J. de Acosta (J. de Acosta: The Natural and Moral Histories of the Indies, 1880 - původní španělské vydání vyšlo v Seville roku 1590). Mnich Diego de Landa napsal v knize Yucatán před dobytím a po něm: „Měli dokonalý rok jako my, který měl 365 dnů a šest hodin, a tento rok dělili na měsíce dvěma způsoby. Při prvním způsobu měly měsíce po třiceti dnech a nazývaly se u, což znamená Měsíc, a počítaly se od východu nové Luny až do jejího zmizení. (Diego de Landa: Yucatan, str. 59). Při druhém způsobu měly měsíce po dvaceti dnech a nazývaly se uinal hunekeh; patřily k ještě mnohem staršímu systému než je rok o 360 dnech. De Landa také napsal, že pět dodatečných dnů bylo považováno za „neblahé a neštastné". Říkalo se jim „bezejmenné dny" (D. G. Brinton: The Maya Chronicles, 1882). Třebaže Mexičané v době příchodu Španělů nazývali období třiceti dnů „měsíc" věděli, že synodické období je 29,5209 dne (Gatesova poznámka v De Landa: Yucatan, str. 59), což je přesnější než gregoriánský kalendář zavedený v Evropě devadesát let po znovuobjevení Ameriky. Drželi se však staré tradice pocházející z dob kdy rok měl dvanáct měsíců po třiceti dnech, celkem 360 dnů (R. C. E. Long: Chronology - Maya. Encyclopedia Britannica, 14. vyd.). Ve staré jižní Americe se rok také skládal z 360 dnů, a byl rozdělených na dvanáct měsíců. „V Peru byl rok rozdělen na dvanáct quilla, neboli měsíců po třiceti dnech. Ke konci roku bylo přidáno pět dnů, kterým se říkalo allcacanquis." (Markham: The Incas of Peru, str. 117). Později byl přidán každé čtyři roky ještě jeden den, aby byl kalendář udržován v pořádku.
    Překročíme Tichý oceán a vrátíme se do Asie. Čínský kalendář měl 360 dnů rozdělených do dvanácti měsíců po třiceti dnech (Joseph Scaliger: Opus de emendatione temporum, str. 225; W. Hales: New Analysis of Chronology, 1809-1812, I, 31). Jako pozůstatek po soustavě 360 dnů se dosud udržuje dělení kruhu na 360 stupňů; každý stupeň představuje denní postup Země na její oběžné dráze, neboli postavení zvěrokruhu, jímž se prošlo od jedné noci ke druhé. Po 360 změnách se hvězdná obloha vrátila do stejného postavení, viděno ze Země. Když se roky změnily z 360 na 365 a 1/4 dne, přidali Číňané ke svému roku pět a čtvrt dne a nazvali tuto dodatečnou dobu kche-jing; začali též rozdělovat kruh na 365 a 1/4 stupně; protože přijali novou délku roku nejen v kalendáři, nýbrž i v nebeské i pozemské geometrii (H. Murray, J. Crawfurd a další: An Historical and Descriptive Account of China, str.235). Staré čínské počítání času spočívalo na koeficientu šedesáti; stejně i v Indii, v Mexiku a u Chaldejců bylo číslo šedesát všeobecným koeficientem. Rozdělení roku na 360 dnů bylo ctěno mnoha způsoby a stalo se podnětem k pokroku v astronomii i geometrii, takže se lidé ve skutečnosti nevzdali této metody počítání,i když už zastarala. Uchovali si „měsíce" o třiceti dnech, třeba se lunární měsíc ve skutečnosti stal kratším, a přidaných pět dnů nepovažovali za součást roku.
    Na celém světě zjištujeme, že tam po jistou dobu platil tentýž kalendář o 360 dnech, a že později, kolem sedmého století před naším letopočtem, bylo ke konci roku přidáno pět dnů. Vědci, kteří zkoumali kalendář Inků v Peru, a Mayů v Yukatanu, se podivovali kalendáři o 360 dnech; stejně se divili i ti jež studovali kalendář Egypťanů, Peršanů, Indů, Chaldejců, Asyřanů, Hebrejců, Číňanů, Řeků, nebo Římanů. Většina z nich netušila, že se tentýž problém projevil v kalendářích všech národů starověku. Dvě věci mátly: chybu pěti a čtvrt dne za rok by zajisté poznali nejen astronomové, nýbrž i negramotní rolníci, protože během krátkého období čtyřiceti let, což je doba kterou může člověk snadno sledovat, by se roční období posunula o víc než dvě stě dní. Další rozpaky způsobuje délka měsíců. „Zdá se, že zastara převládal názor, že lunární, neboli synodický měsíc, trval třicet dnů." (Medhurst: The Shoo King). V četných dokumentech různých národů se praví, že měsíc, neboli „luna", se rovná třiceti dnům, a že začátek takového měsíce se shoduje s novoluním.
    Tato sdělení starých astronomů nám ujasňují, že neexistoval žádný konvenční kalendář s uznávanou chybou; ve skutečnosti je existence mezinárodního kalendáře v oněch dobách značně nepravděpodobná. Ani po staletích dálkových mořských cest a mezinárodní výměny idejí neexistuje dosud všeobecně platný kalendář pro celý svět: muslimové mají lunární rok založený na pohybech Měsíce, který se každých několik let přizpůsobuje solárnímu roku vkládáním přestupného měsíce, četné jiné národy i náboženské skupiny mají své vlastní systémy obsahující mnoho stop starých systémů. Počítání na měsíce o třiceti, nebo jednatřiceti dnech, je také pozůstatkem starších systémů; pět dodatečných dnů bylo rozděleno jednotlivým starým lunárním měsícům. Důvod, proč se čas počítal všude stejně v době mezi patnáctým a osmým stoletím před Kristem spočíval ve skutečném pohybu Země kolem své osy a po oběžné dráze, a v pohybu Měsíce v tomto historickém období. Délka měsíčního oběhu musela tehdy být skoro přesně 30 dnů, a délka roku se zřejmě nelišila od 360 dnů více než několika málo hodinami. Pak nastala řada katastrof, které změnily osu a oběžnou dráhu Země, jakož i oběžnou dráhu Měsíce, a dosavadní rok se po období nepravidelností a zmatků ustálil na 365 dnech, 5 hodinách, 48 minutách a 46 vteřinách, lunární měsíc pak na 29 dnech, 12 hodinách, 44 minutách a 2,7 vteřinách synodického období.
    Co se to stalo? Církevničtí kreacionisté tvrdí, že tenkrát pánbůh stvořil svět... Což o to, svým způsobem by pravdu mít mohli. Ezechiel tvrdil, že při cestě k božstvům viděl „Zemi se kymácet“..., což by na základě popsaných kalendářních úprav mohla být i pravda. Až na to, že pánbůh Zemi tenkrát nestvořil, ta by se zde vyskytovala už před tou jakousi katastrofou. Nebo to možná byla jiná planeta, která by pak byla za Zemi považována. Různých náznaků je dost a dost... Pak by se vědátoři s celou jejich chronologií mohli jít nechat vycpat...