Hyn sa hukáže...

    Často slyšíváme průpovídku pronášenou při různých příležitostech. Však pravda se ukáže. Lidé ji většinou pronášejí v okamžiku, kdy není „po jejich“, když všechno nejde tak, jak by oni sami chtěli. Silní jim většinou vnutí svou pravdu a pak je průpovídka slabou náplastí na uraženou ješitnost. Když se ale nad tím zamyslíme, pak ten okamžik pravdy nastává pouze v jednom jediném případě. A sice v tom případě, když jde o peníze. Pak se „vybarví“ každý jedinec a mnohdy do podoby, ve které jej jeho okolí nezná. Pro peníze je člověk schopen čehokoliv a jeho činy bývají odstupňovány pouze mírou společenského postavení. Ubohý, obyčejný lidský červíček, neváhá k vůli dvacetikoruně ubodat starou babku, ti mocnější pak pro vlastní zisky „smést“ třeba celý svět.
    Na tuto prastarou skutečnost „dojely“ i dřívější ambiciózní, nadějné civilizace. Mít peníze je tak příjemné! Hlavně z tohoto důvodu zanikla řecká, a později i římská říše. To nemluvě o starověkých civilizacích. Lidem je naprosto lhostejné v jakém prostředí, v jaké společnosti žijí, hlavně když slyší „lahodný“ cinkot peněz. Peníze nesmrdí, ať pocházejí třeba z drog, či veřejných záchodků. Není na nich ani krev tisíců obětí narkomanie. Ani pot těch, kdož se na každou minci musí pořádně zapotit, aby mu ji dravec obchodník bez skrupulí sebral. Jedině v těchto okamžicích nastává okamžik pravdy.
    Tato, nejednou draze zaplacená zkušenost, se jako červená nit táhne celou historií lidstva. Zkušenost je ovšem jedna věc a poučení z ní druhá. Náznak toho, že by se lidstvo chtělo, nebo mohlo poučit, byl pokus o zrod vysněného komunismu. Pokus o zrod takové společnosti, v níž by byl eliminován bezprostřední vliv peněz na člověka. Že se pokus nezdařil je dáno tím, že na oponenty bylo nedomyšleně vyvíjeno příliš velké násilí. Vznik nové společnosti se sice bez určitého stupně tlaku a násilí neobejde, v tomto případě však šlo o bezohledné, plošné násilí. Po Leninovi se už v Rusku totiž neobjevil další myslitel, který by dokázal Marxovy, Engelsovy a Leninovy myšlenky dále rozpracovat a vyvozovat závěry podle momentálních situací. Je možno také říci, že myšlenka nastolení komunistického principu společnosti přišla brzy. Rusko navíc válčilo v jednom kuse. Válku „zdědili“ po carovi, hned vzápětí přišla první světová, doma bolševici bojovali proti „bílým“ carským pozůstatkům a sotva nastal relativní klid, napadl je Hitler. Takže po pravdě řečeno na nějaké myšlení nikdo neměl čas. A z tohoto pohledu i to násilí .....
    Zamýšlíme li se dnes znovu nad svým způsobem „propadlým“ pokusem o komunismus, není to vůbec od věci, a nejde ani o napadání kapitalismu. I když .... Po zániku socialistického bloku totiž došlo k sice částečně očekávané, nicméně kuriozní situaci. Namísto prudkého rozvoje kapitalismu došlo k pravému opaku. Došlo k jeho kolapsu a mnoho nejen „západních“ myslitelů si láme hlavy proč, a co s tím udělat. Otevřeně o tom hovoří celá řada prognostiků, filozofů, i ekonomů. Zánikem socialismu totiž kapitalismus přišel o stimul, který byl hnacím motorem systému. Není proto divu, že se znovu studuje komunistický systém a nechybí myšlenky to dobré z něho adaptovat v kapitalismu. To ale asi nepůjde. Ani těžce se rodící komunistická etika nedokázala zaujmout adekvátní postoj právě k úloze peněz. Jako první z reakcí na většinou deformující a zlo plodící funkci majetku a peněz, se okamžitě nabízí opatření vnucující askezi. To komunisté vyzkoušeli a je zřejmé, že právě tento postoj je nutné rozhodně odmítnout. Daleko větší naději skýtá pozvolné nastolení prapůvodních principů komunistické morálky.
    Předěl, za kterým by mohly svítat první paprsky nové morálky, patrně tvoří maloměšťácký idol konzumní spravedlnosti a lze jej definovat heslem „Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce!“ Postoj maloměšťáka je zřejmý: o mé poctivě vydělané peníze se k čertu nestarejte a přestaňte otravovat, protože „Čas jsou peníze!" Nelze však nevidět, že existovali a existují lidé, kteří tento buržoasní horizont nejednou překročili. Práce v nejobecnějším a nejširším smyslu slova pro ně není prostředkem k hromadění peněz, nýbrž výzvou, na kterou je třeba odpovědět. Opustíme li předsudky, pak musíme konstatovat, že bez lidí s komunistickým vztahem k práci a penězům by byla pozemská civilizace pořádně zaostalá. Bez lidí, kteří navzdory vědátorským „honoracím“, mnohdy i tajně pracovali na výzkumech, za které jim mnohdy hrozila i smrt. S úctou se musí vzpomenout titánů, kteří pro blaho člověčího rodu a přes tvrdý odpor mocipánů i zaostalého davu prosazovali nové ideje a vynálezy. Po jejich bok lze zařadit nezištné a perzekuované bojovníky za pravdu, za mír, za spravedlivý hospodářský řád, za sociální spravedlnost, za demokracii, za zdravé životní prostředí, a další. Nesmíme zapomenout na obyčejnou, nudnou, úmornou a každodenní práci, ta si určitě zasluhuje zvláštní pozornost. Ať se to komu líbí, nebo nelíbí, právě tyto osobnosti změnily onu, na první pohled ušlechtilou a věčnou zásadu - „Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce!“- jen v trapné heslo předpotopního maloměšťáka!
    Nenašel by se mezi těmito lidmi alespoň jeden charismatický jedinec, který obklopen dalšími, i když mnohými jsou tito lidé zváni jako „podivíni“, kterým leží na srdci především blaho a přežití společnosti a pramálo se starají o cinkot peněz ve svých kapsách, kteří by mohli být oněmi hledanými posly? Ačkoliv sami netuší odkud přicházejí, přesto přinášejí zvěst o reálné existenci úplně nové epochy. Budou-li totiž nakonec tvořit drtivou většinu společnosti a budou-li řídit společenké dění, jak jinak potom nazvat takový věk, když ne rovnou třeba komunismem? Vůbec nevadí, že dnešním „Škrholům“ nepřipadají ideální. Život a čas už si je sám zdokonalí...