Horší fašisté než hitlerovci...

    Ze všech plánů římskokatolické církve, které sehrály svoji roli v mezinárodním životě minulého století plného zmatků a převratů vyniká zvláště jeden, plán nejskrytější a stále nejskrývanější. Je to plán rozšířit svůj vliv směrem na východ. A tato světská, politická touha římskokatolické církve po rozšíření, z ní učinila „duchovního” spojence a podporovatele fanatických nacionalistických doktrín v německé ideologii a politice, neboli „duchovního” sponzora politických zásad a dogmat jednostranně zdůrazňujících význam jednoho národa, které stále vedou ke sjednocení všech Němců na světě. Římskokatolická církev se stala i přesto, že zůstala ukrytá v pozadí, hlavním aktérem při pokusu uchvátit nejvyšší moc což dvakrát, a to v roce 1914 a v roce 1939, přineslo smrt a zkázu evropským národům. Veřejnost v podstatě nic neví o ohromující vině a odpovědnosti kterou nesli jezuité a jejich Vatikán při vypuknutí obou světových válek. Jejich skrytá účast na těchto událostech lze jen částečně vysvětlit gigantickými finančními částkami jimiž jezuité a Vatikán dodnes disponují. Tyto částky jim dodnes dávají moc ve všech oblastech, a to zvláště od posledního velkého konfliktu druhé světové války který rozpoutali. Ve skutečnosti se o jejich podílu na těchto tragických událostech až do současné doby sotva kdo zmínil, s výjimkou obhájců katolické víry. Ti se však tuto skutečnost snažili horlivě zamaskovat. Je nejvyšší čas ukázat v plné nahotě politickou činnost jezuitů Vatikánu během dvacátého století až dodnes, napravit chybu v neinformovanosti myslící veřejnosti, a přinést jasně zdokumentovaná fakta. Jsou to dokumenty vynášející na světlo tajné akce Vatikánu, a také jeho obrovský podíl viny při vytváření konfliktů mezi národy pokud to slouží jejich zájmům. Možná bude dobře dozvědět se alespoň něco málo o roli kterou „přesvatá církev” sehrála při vzniku totalitních režimů v Evropě. Tato svědectví a dokumenty tvoří drtivou obžalobu a dosud se ji žádný obhájce katolické víry nepokusil vyvrátit...
    Nikdo dodnes nepopřel tvrzení že Pius XII., dříve kardinál Pacelli, coby ubohá loutka „černého papeže“, jinak jezuitského generála, doslova „stvořil” Hitlera. Hitler přišel k moci díky tomu, že papež „pověřil“ Německou katolickou stranu prosazovat Hitlera ... Myslíte, že Vatikán považoval někdy za politickou chybu když otevřel Hitlerovi cestu k moci? Ani v nejmenším... A za vším stály „touhy“ vatikánských jezuitských grázlů dostat Rusy na kolena jen proto, že ruské pravoslaví nechtělo mít s Vatikánem vůbec nic společného.
    Vatikán svého politického tahu s Hitlerem nikdy nelitoval. Dne 24. července 1959, to už si nacistu Pia XII. vzal čert, udělil jeho nástupce Jan XXIII. svému osobnímu příteli německému jezuitovi Papenovi čestný titul tajného komorníka. Papen byl během první světové války vyzvědačem ve Spojených státech amerických a posléze i jedním z těch, kteří nesli odpovědnost za Hitlerovu diktaturu a anšlus. Byl Hitlerovi neustále nablízku a všemi prostředky podporoval jeho agresivní, nacionalistickou politiku. Další jasná fakta a naprosto zřetelné souvislosti kterým člověk, pokud ovšem chce, může správně porozumět, bych mohl tahat z rukávu jako kouzelník králíky z klobouku. Takových důkazů je však nekonečně mnoho. Katolický spisovatel Josef Rovan byl jednou ze světlejších výjimek když v roce 1956 komentoval diplomatickou smlouvu mezi Vatikánem a nacistickou říší z 8. června 1933 takto: „Konkordát papeže vtiskl nacionalisticko-socialistické vládě, téměř všude považované ze vládu složenou z usurpátorů, pokud ne přímo z banditů, pečeť smlouvy s nejstarší mezinárodní mocností - Vatikánem. Byla to jakási charta mezinárodního uznání...”
    Svou osobní podporou Hitlera, ač nespokojen s tím, že se celá tato skutečnost dostala na veřejnost, vyjádřil papež morální podporu Vatikánu nacistické Říši! Pak ve stejné době, kdy na druhé straně Rýna začala vládnout hrůza mlčky přijímaná a schvalovaná Římem, odvlekly již takzvané „hnědé košile” do koncentračních táborů 40.000 lidí. Pogromů přibývalo v rytmu nacistického pochodu: ”Když od nože stříkají proudy židovské krve, cítíme se zase lépe.” (Horst-Wessel-Lied) Avšak v následujících letech viděl Pius XII. mnohem horší věci, ale ani nad těmi se nezachvěl. Není tedy překvapením, že katoličtí vůdcové Německa soupeřili jeden s druhým v servilnosti vůči nacistickému režimu, vždyť to měli nařízeno přímo svým posvátným římským „Mistrem“. Je dobré si v souvislosti s tím přečíst neuspořádané blouznění a slovní akrobacii oportunistických německých teologů, jakým byl například jezuita Schmaus. Později ho Pius XII. jmenoval na „církevního knížete - kardinála“, a za publikaci Berla ho 2. září 1954 označil jako „velikého mnichovského teologa”. Nicméně z těchto blábolů jasně vysvítá, že nacionální socialismus stál výhradně a jedině na katolických idejích.
    Biskupové, kteří byli konkordátem přinuceni učinit přísahu věrnosti Hitlerovi, se vždy snažili předstihnout jeden druhého v projevech své „odevzdanosti” Římu. Rovan o tom napsal: „Za nacistického režimu neustále nacházíme horlivou podporu biskupů ve veškeré korespondenci a ve vyhlášeních od církevních hodnostářů.” Navzdory očividnému rozdílu mezi katolickým univerzalismem, neboli všestranností, a zdůrazňováním celku proti „bezvýznamnostem” na jedné straně a hitlerovským rasismem na druhé straně, byly tyto dvě doktríny podle jezuity Papena „harmonicky smířeny a spojeny tak do jediného, úžasného, životaschopného celku, kde jeden celek bez toho druhého nemůže již existovat”. Jezuita Schmaus, jinak profesor teologické fakulty v Mnichově napsal: „Říše a církev, tak se jmenuje řada spisů které by měly přispět k vystavění třetí říše, protože tyto spisy sjednocují nacionalisticko-socialistický stát s katolickým křesťanstvím ...” A další perličky: „Výhradně Němec a výhradně katolík tyto spisy zkoumají a podporují vztahy a setkání mezi katolickou církví a nacionalistickým socialismem; otevírají cestu plodné spolupráci jak je to naznačeno v konkordátě ... Nacionálně socialistické hnutí je nejdůraznějším a nejmohutnějším protestem proti duchu 19. a 20. století ... Ústředním bodem jeho učení je idea lidu jedné krve a všichni katolíci, kteří uposlechnou pokynů německých biskupů, budou muset připustit, že je to tak ... Zákony nacionalistického socialismu a zákony katolické církve mají stejný cíl ...”
    Připomeňme si jenom stručně slova papeže Lva XIII. z roku 1884 uvedená v encyklice Humanum Genus, ve které je zavržen každý kdo prosazuje náboženskou svobodu, oddělení církve od státu, vzdělávání dětí nekatolickými učiteli, a za zvláště těžký zločin je označena myšlenka nezávislosti na katolické církvi. Podle této myšlenky nezávislosti mají lidé právo vytvářet vlastní zákony a volit své vlastní vlády podle nových principů svobody a neuznávat autoritu katolické církve, církevních soudů a církevních zákonů jako vyšší než je autorita státu, světských soudů a zákonů. Podle této myšlenky jsou si lidé rovni a mají stejná práva, a každý člověk má svobodnou vůli kterou nadřazuje nad vůli a příkazy katolické církve. Tyto body z myšlenek nezávislosti jsou podle papežovy buly Humanum Genus ztotožňovány s královstvím satana. A tato bula nebyla nikdy jeho následovníky odvolána, ani pozměněna, a tudíž z důvodu neomylnosti papeže ve věcech teologických platí bula od svého vzniku stále. Platila i v období první a druhé světové války, a platí i v současné době. Tato bula dala základ k „nejsprávnějšímu pohledu na svobodu člověka, a tím je jedině pohled katolický”...