Historie nelže...

    S dost velkými obtížemi se dnes jeden orientuje co se to vlastně na tom světě šišatým děje... Kapitalismus, komunismus, opět kapitalismus, do toho sem tam nějaká ta „barevná revoluce“, a nově i surové útoky na Rusko. Proč to všechno? Kdyby někdo před nějakými čtyřiceti lety řekl, že nástroj k ovládnutí světa – komunismus – bude světovým Židovstvem stažen z oběhu a nahrazen novou koncepcí ovládnutí světa, mnozí by jej pokládali za blázna. Takoví lidé si buď nechtějí připustit, nebo nemají ani ponětí o staletí trvající cestě k podmanění světa a zřízení světové despocie talmudských Židů nad lidstvem. Židovské snažení o vládu nad světem je ovšem velmi staré, a jeho současná tvářnost pochází přibližně z 18. století založením Velké zednářské lóže anglické roku 1717, jehož iniciátory byli rovněž Židé. Poté se zednářské lóže postupně rozšířily do všech států Evropy. V současnosti již na světě není snad jediný stát kde by ještě nebyly instalovány. Intelektuálním centrem židovské moci ve světě je tedy stále Velká Británie, zatím co mocenské centrum bylo ve druhé polovině 19. století přeneseno do USA.
    První velký úder nežidovskému světu zasadilo Židovstvo roku 1789 ve Francii tzv. francouzskou revolucí, která směřovala především k likvidaci katolické církve a křesťanského zřízení vůbec. To bylo realizováno především prostřednictvím zednářských lóží. Všechny revoluce 19. a 20. století pak byly v režii Židů. Na I. sionistickém kongresu v Basileji roku 1897, respektive na paralelně konaném tajném kongresu židovského zednářského řádu B´nai B´rith, kterého se účastnilo 40–50 delegátů, bylo rozhodnuto o vyvolání I. světové války, jejímž cílem bylo zničení evropských monarchií, a následné instalování bolševické revoluce v Rusku jako mocenského prostředku židovského ovládnutí světa. Bolševismus měl být po skončení války rozšířen do celé Evropy, a posléze do celého světa. Teprve po stabilizaci bolševické vlády na kontinentě se mělo začít s jeho rozšířením do ostatních států světa.
    Židovský záměr se však oproti původním plánům nezdařil především proto, že mentalita Evropanů byla ještě příliš křesťanská, a vliv katolické církve poměrně značný. Záměr předpokládal přizpůsobení komunistické ideologie poměrům v Asii a Africe, stejně jako v Americe. Bolševismus se podařilo instalovat pouze v Rusku, kam byl přinesen a podporován především americkými židovskými bankami. K podrobení Evropy pak byla v roce 1929 uměle vyvolána v USA velká hospodářská krize, a instalován nacistický režim v Německu. Ten byl rovněž financován židovskými bankami z USA a Velké Británie. Záměrem bylo rozvrácení Evropy a podrobení Německa světovou válkou jako největšího a geneticky nejsilnějšího národa v Evropě, což se podařilo. Po skončení II. světové války si Židovstvo rozdělilo Evropu na tzv. kapitalistickou a socialistickou, na tzv. Západ a Východ. Evropa i svět byly vystaveny tzv. studené válce, ačkoli obě mocnosti, jak SSSR, tak i USA, shodně řízené Židovstvem, neměly samozřejmě nikdy v úmyslu proti sobě válčit. Cílem bylo zadlužení všech zemí na obou stranách za pomoci zbrojení a tím jejich definitivního zadlužení u světových židovských bank, a současně s tím se zabránilo samostatnému hospodářskému rozvoji těchto států. Postupně byly instalovány mezinárodní organizace politické, finanční, vojenské, administrativní a soudní jako příprava ke sjednocovacím procesům na bázi kontinentů, a posléze celého světa pod jedinou židovskou vládu.
    To je skutečnou podstatou dnešní tzv. globalizace, o jejímž pozadí nemá většina světové populace ani potuchy. Proto vznikla OSN jako administrativní základna pro řízení světa, a po ní celoevropské orgány EHS, RVHP, a podobně, a posléze i celosvětové organizace jako Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Světová organizace obchodu, G7, Trilaterální komise, Evropská banka pro obnovu a rozvoj, Bilderbergové, CFR, a další. Všechny tyto instituce jsou řízeny Židy. Židé, kteří prostřednictvím kapitalismu a komunismu vytvořili konzumní společnost, nyní drželi v kleštích celý svět. Avšak díky Stalinově, a později Brežněvově koncepci hospodářské a finanční autarkie, která se ukázala být méně efektivní než se původně očekávalo, a potažmo i některým dalším faktorům, se Židovstvo rozhodlo přistoupit ke stažení bolševismu ze světové politiky, protože volný trh na Západě zplodil konzumní společnost totálně velmi dobře ovladatelnou, a s podstatně menšími riziky. Proto byly započaty přípravy k „demokratizaci“ východního bloku řízeného SSSR. Koncepci začal rozpracovávat šéf KGB, člen židovského zednářského řádu B´nai B´rith a budoucí generální tajemník Komunistické strany SSSR Žid Andropov, vlastním jménem Lieberman. Z toho důvodu se přistoupilo již v sedmdesátých letech 20. století k vytvoření horizontálních organizací jako byla Charta 77, jejíž vznik byl iniciován židovským zednářským řádem B´nai B´rith z Basileje. V Polsku byla o něco později vytvořena tzv. Solidarita, a obdobně se postupovalo ve všech státech Střední a Východní Evropy. Jakousi generální zkouškou na stažení bolševismu z oběhu byl v Československu tzv. obrodný proces na jaře 1968, jehož vůdcem byl Žid Goldstücker. Židé, kteří koncipovali rok 1968, E. Goldstücker, J. Pelikán, L. Vaculík, J. Kohout, J. Hájek, I. Klíma, O. Šik, A. J. Liehm, E. Löbl, O. Černík, J. Procházka, V. Šilhán, F. Kriegl a jiní, pokud se toho dožili byli rovněž mezi iniciátory převzetí moci v roce 1989. Revize komunismu v Československu v roce 1968 měla usnadnit postupnou anexi území Československa „Západem“, a dospět tak k podobným stavům jako po roce 1989. Tomuto plánu KGB však v SSSR odporovala skupina euroasijců, kteří byli v „opozici“ vůči KSSS a KGB, a byli soustředěni kolem GRU – vojenské zpravodajské služby. GRU byla proti plánu KGB na revizi idejí, programu a personálního řízení KSČ v ČSSR. Maršál Ogarkov, který řídil generální štáb armády SSSR, se spolu s maršálem Grečkem proti plánu postavili a zahájili okupaci Československa proti vůli KGB.
    Základní mystifikací je tvrzení, že 17. 11. 1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci tupého českého stáda proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70, a poté založením Charty 77. Pečlivě naplánované převraty proběhly ve všech státech synchronizovaně v průběhu sedmi měsíců. K tomu účelu byla navázána kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád. Jejich spolupráci koordinovaly vybrané vládní orgány obou hlavních zemí, SSSR a USA. Charta 77 byla po fingovaném převratu předurčena k převzetí veškeré moci. Její personální jádro, vybrané zednářským vedením v Basileji, se skládalo výlučně ze židovských a zednářských rodin. Byly to především rodiny Havlových, Dienstbierových, Šabatových, Němcových, Paloušových, Hromádkových, Rumlových, Marvanových, Šternových, a další. Všechny tyto rozvětvené rodiny tvořili komunisté nebo jejich potomci, zednáři a jejich potomci, a pochopitelně Židé. Po roce 1989 přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu.
    Tato skupina občanů Československa byla pro své poslání schválena pověřenými orgány SSSR a USA prostřednictvím StB-KGB-CIA-Mossad. Souhlas vyslovovaly také zednářské lóže a židovské mezinárodní organizace. Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1. 1. 1977 bylo 78 Židů, kupříkladu V. Havel, J. Hájek, J. Dienstbier, P. Pithart, P. Uhl, R. Palouš, M. Palouš, L. Lis, L. Vaculík, P. Kohout (Hahn), J. Ruml, Z. Jičínský, Z. Mlynář (Šling), F. Kriegl, P. Rychetský, R. Slánský ml., V. Šilhán, J. Lederer, L. Dobrovský (Hamerschlag), M. Uhde, G. Sekaninová-Čakrtová, J. Sokol, J. Schneider, J. Petránek, a další. Z těchto prvních 217 signatářů bylo rovněž 156 bývalých komunistů, tedy většina z výše jmenovaných, mezi nimiž se nalézají jména osob výrazně zkompromitovaných přímou, nebo nepřímou účastí na teroru komunistů v padesátých letech. Charta 77 udržovala rovněž kontakty se Židy v emigraci jako Tigrid (Schönfeld), Goldstücker, Pelikán, Šik, Liehm, Lustig, či Pachman. Přijímání členů (signatářů) Charty 77 skončilo dnem 17. 11. 1989, kdy počet signatářů dosáhl zhruba 1 900 osob, z nichž naprostá většina neměla ani nejmenší tušení o charakteru a poslání této organizace, jejíž vznik byl iniciován z Basileje. Zasvěcenější byli pouze mluvčí v počtu 38 osob. Všichni mluvčí byli Židé, nebo zednáři: J. Hájek, V. Havel, J. Patočka, R. Battěk, V. Benda, S. Devátý, J. Dienstbier, M. Hájek, L. Hejdánek, T. Hradílek, M. Hromádková, B. Janát, E. Kantůrková, J. Kozlík, M. R. Křížková, M. Kubišová, M. Lehký, L. Lis, J. Litomiský, V. Malý, A. Marvanová, D. Němcová, M. Palouš, R. Palouš, B. Placák, M. Rejchrt, J. Ruml, Jiří Ruml, J. Šternová, J. Šabata, A. Šabatová, L. Šilhánová, J. Štern, P. Šustrová, Z. Tominová, M. Tyl, J. Vohryzek a A. Vondra. Charta 77 byla od svého založení koncipována jako zednářská lóže, přičemž funkce mluvčího je převzata ze sionistické organizace.
    Finanční prostředky pro činnost Charty 77, hlavně však soukromou potřebu zejména jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve Stockholmu zeť akademika Arnošta Kolmanna Žid Janouch. Finanční prostředky pocházely především od židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish Agency, Guggenheimovy nadace v USA, B´nai B´rith, Masarykovy nadace při Masarykově museu v Izraeli, židovských odborových svazů hlavně v USA, Švédsku, a podobně. Celá organizace, zejména její personální jádro, byla po celou dobu své existenci řízena z Moskvy a New Yorku. Hlavním posláním Charty 77 bylo zajistit, aby se panství nad Československem po fingovaném převratu nedostalo v žádném případě do českých a slovenských rukou, ale aby zůstalo v držení židovské mocenské báze která by zaručila kontinuitu židovských mocenských cílů. Takto se postupovalo v celé Střední a Východní Evropě. Za jakousi hlavu Charty 77 byl vybrán vysokostupňový zednář Žid Havel. Z tohoto bezvýznamného člověka, a možno říci podprůměrného spisovatele, vytvořila světová židovská reklama nákladem cca 13 milionů amerických dolarů osobu nazývanou světovým spisovatelem, králem filosofů, významným evropským politikem, největším žijícím humanistou, a podobně. Proto Havel obnovil v Československu všechny židovské společnosti a přislíbil transfer Židů z Ruska přes Československo, a rovněž obnovil zednářské lóže jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77, vlády, či diplomatického sboru. Je ovšem třeba vědět, že obnovení zednářských lóží po listopadu 1989 bylo čistě formální, protože lóže a jejich pomocné organizace byly sice po etablování komunistického režimu oficiálně zakázány a rozpuštěny, ale podle lóžové hantýrky se pouze „uspaly“, což znamená že navenek omezily, nebo přerušily styky s celosvětovou zednářskou sítí. Jejich hlavní činnost však pokračovala i nadále.
    Havlův otec a strýc byli členy zednářské lóže Bohemia. Otec stavěl své objekty výhradně pro židovské investory, např. obchodní domy Brouk a Babka, ASO, Barrandovské terasy, palác Lucerna, a podobně, a výhradně pro židovské majitele. Havlův strýc vlastnil se židovskou kapitálovou účastí filmové ateliéry Barrandov. Oba financovali sionistické organizace, zednářské lóže, PEN-klub, a oba byli členy Rotary-klubu. Jak už sám název napovídá, PEN-klub je světová židovsko-zednářská organizace sdružující úspěšné spisovatele a vydavatele. Byl založen roku 1921 v Londýně a jeho činnost byla u nás v dobách stalinského režimu zakázána. Po jeho obnovení v prosinci 1989 byl Havel zvolen čestným předsedou. Rotary-klub je obdobou PENklubu a sdružuje úspěšné podnikatele, tj. vybranou zednářskou elitu, finančníky a průmyslníky. Havel byl zasvěcen do zednářské lóže r. 1968 při svém pobytu v USA. Byl tam uveden Arthurem Millerem, prezidentem světového PEN-klubu, Židem a bývalým americkým komunistou, spisovatelem a dramatikem. Havlovi se dostalo 30. stupně zasvěcení podle amerického ritu (Ritual of Knight Kadosh) z roku 1879. Etika rytířů 30. zasvěcení (Kádoš) je v rituálu charakterizována takto: „Já, jedině já, vše kvůli mě, vše pro mě a to všemi možnými prostředky“. V zednářském rytířském řádu Kádoš (Chevalier-Kadosch) existuje sedm stupňů, Havel byl zasvěcen v 1. stupni jako Le Kadosch Israelite (Kádoš-Izraelita). Svým stupněm zasvěcení byl Havel předurčen, lépe řečeno vyvolen pro výkonnou politickou roli, která se zcela nenaplnila jeho zvolením prezidentem Československa. V den inaugurace předstoupil před veřejnost v krátkých nohavicích svých kalhot, což sice v nezasvěcené veřejnosti vzbudilo rozpaky, zasvěcení v celém světě však věděli že patří králi bosáků – služebníku Židů.
    V roce 1967 vstoupil Havel do KSČ, jejímž členem zůstal přibližně 9 měsíců pro případ, že by byl tzv. obrodný proces v roce 1968 úspěšný, aby mohl vstoupit do jimi sestavené tzv. obrodné komunistické vlády, což se nakonec neuskutečnilo. Krátce po svém zvolení prezidentem v roce 1989 navštívil Havel Izrael, kde s rabínskou čepičkou na hlavě převzal čestný doktorát. Vídeňský ‚Kurier’ přinesl Havlův snímek na němž s židovskými modlicími řemínky kolem hlavy, opřen o Zeď nářků, mumlá hebrejské modlitby a skládá přísahu. Havel navštívil také Masarykovo muzeum, které Židé postavili v Izraeli na památku svého velkého příznivce a spolupracovníka T. G. Masaryka.