Héraklova bitva...

    Poblíž města Tangeru v Maroku se asi sto metrů nad zálivem tyčí osamělý vrch. Místní mu říkají Šarf, což v arabštině znamená prostě „Vrch“. V okolí se nachází i několik dalších vrchů, a každý má nějaké jméno. Jen ten osamělý žádné jméno nemá, je to prostě Šarf, a nelze si jej splést s žádným jiným. Nedaleko na východ od Šarfu se nachází malé návrší nesoucí jméno Tandža-Balia, což znamená Starý Tanger. Jeho svahy jsou tak podivně zbrázděny až to působí dojmem, jako by se pod povrchem ukrývaly nějaké staré zdi. Pověst tvrdí, že na tomto vrchu by se měl nacházet hrob bájného obra Antaia, přímo na tom místě kde jej zardousil vlastníma rukama Héraklés. Pověst dále uvádí, že Antaios založil město a pojmenoval jej podle své ženy Tignis, dcery neméně bájného Atlase. To město mělo být přesně tam, kde se dnes nachází Tandža-Balia...
    Jen několik kilometrů od Tangeru se na pobřeží Atlantského oceánu tyčí skalnatý výběžek z tvrdého mlýnského vápence. Výběžek je samá díra a je nazýván „Héraklovy jeskyně“. O těchto jeskyních se traduje, že když Héraklés přišel ze vzdálené Argolidy aby se poměřil s místním obrem Antaiem, tyto jeskyně mu měly sloužit jako útulek před bojem i po něm. Budiž, že by o něm ale Antaios nevěděl a nechal si vlézt veš do kožichu? Nicméně ze strany Hérakla je jeho počínání pochopitelné, skrýt se a potají slídit. A na tom pak postavit taktiku boje. Podivný to boj... Když se později oba sokové střetli - řecký rek a obr Antaios - Řek byl údajně silnější a povalil obra jako nic. Jenže jakmile se Antaios dotkl země, nabyl tím nových sil, neboť byl „synem země“, a země mu dala novou sílu aby mohl pokračovat v boji. To se opakovalo třikrát, a protože Hérakles nebyl žádná nemyslící trubka brzy mu došlo, že tímto způsobem obra nepřemůže. Při čtvrtém střetu tedy nadzvedl obra nad zem a ve vzduchu jej zardousil. Celý tento střet se měl odehrát jen proto, že Antaios bránil Héraklovi v cestě do zahrady Hesperidek, odkud měl řecký rek pro svého krále přinést zlatá jablka...
    Bájná zahrada Hesperidek se měla nacházet jen několik kilometrů od Tangeru poblíž starověkého Lixu. Dnes se tam nachází městečko Larache, jehož městský park nese název Zahrada Hesperidek. Kdo byly Hesperidky? Měly být, podobně jako žena obra Antaiose Tingis, dcerami bájného Atlase a na Dálném západě tehdejšího antického světa měly mít zahradu, v níž stromy rodily zlatá jablka. Když Hérakles ukradl zlatá jablka, při návratu zpět dovršil řadu svých desíti dosavadních počinů velmi zajímavým jedenáctým činem, posledním za jeho pobytem na zemi. On totiž jen bůhví proč ještě oddělil horu Calpeu od Abyly, jinými slovy Evropu od Afriky, a byl tedy tvůrcem Gibraltarského průlivu...
    Někdo nad tímto povídáním jen mávne rukou, vždyť je to jen mýtus... Ale pozor! Ten mýtus pochází ze starého Řecka a navíc z doby, kdy Řekové neměli mít o této vzdálené západni zemi ani ponětí! A přesto se v mýtu uváděná místa perfektně shodují s místními názvy i krajinou... Římané tento zápas považovali za skutečnou historickou událost a Plinius dokonce udával místo kde se v Lixu, hned před zahradou Hesperidek, nachází hrob obra Antaiose. Uváděl, že obrův hrob je dlouhý šedesát loktů, což by odpovídalo asi sedmnácti metrům. Římané tomu věřili natolik, že když obsadili Tingitánii, jeden generál poslal své muže kopat na vrcholku Šarfu. Vojáci tam údajně vykopali plno podivných kostí... Z toho vyplývá, že stejně jako Plinius, i onen generál nepovažoval pověst o Antaiovi a Héraklovi za pohádku, ale možná za sice trochu přikrášlenou, nicméně skutečnost...
    Ve čtvrtém století před Kristem žil v Řecku slavný sběratel mýtů Euhémeros. Tento ctihodný muž během svého studia mýtů nabyl přesvědčení, že veškerá mytologie je vlastně záznam historických událostí. Došel k názoru, že jména bohů označují národy, jsou tam zaznamenány jejich spory, války, či splynutí. Co když je tomu tak nějak i s mýtem o Héraklovu souboji s Antaiosem? Snad by stálo za to podívat se na tuto záležitost trochu blížeji. Vezměme nejprve oba soupeře. Antaios byl obr, syn Poseidona, vládce moří. A tudíž na tvrzení, že byl mořeplavcem, není u obyvatele pobřeží oceánu vůbec nic zvláštního. Smysl dává i tvrzení, že byl rovněž „synem země“ z čehož vyplývá, že byl domorodcem a Tingitánie byla jeho královstvím, do kterého byl cizincům zakázán vstup pod hrozbou smrti. Pindaros ve svém čtvrtém Isthmickém zpěvu uvádí, že Poseidonův chrám nad městem Tingis hojně zdobily lebky. A stejný osud měl zřejmě potkat i Hérakla, který hodlal projít tehdejší Tingisskou šíjí spojující Evropu s Afrikou. To znamená, že Gibraltarský průliv předtím neexistoval, a oba kontinenty se oddělily až při, nebo po Héraklově zpáteční cestě se zlatými jablky. A velmi zajímavé jsou i další okolnosti. Antaiovou ženou byla Atlasova dcera Tignis, česky „bílá“, a Antaios měl být zakladatelem města téhož názvu, což je dnešní Tanger. Už v pátém století před Kristem slavný řecký kronikář Hérodotos nazýval obyvatele území kolem pohoří Atlas Atlanťany a je tudíž namístě celkem oprávněná domněnka, že Antaios a jeho žena byli Atlanťané, což zřejmě nějak úzce souvisí s Atlasem, a potažmo tedy i s Antaiem. Atlanťané, Atlantida, že by to mělo něco společného? Že by dnešní Maroko, a potažmo i jižní části Španělska, mohly mít něco společného s Platonovou bájnou Atlantidou? Atlas, Atlantida, a proč ne? Co mohlo zapříčinit odtržení jižního Španělska od Afriky? Héraklés? A proč by to dělal? Vždyť Antaiose zabil a neměl ho tedy kdo pronásledovat... Nebo je to jinak a Héraklés je pouze ztělěsněním nějaké katastrofy, po níž se Afrika oddělila od Evropy? Je to tedy jen pověst?
    Nebo si vezměte jména tří dalších Atlasových dcer - černá Hesperethúsa, rudá Erythéya, či bílá Aiglé - tato jména dodnes nosí kmeny obývající západ antického středomoří... Tyto tři dcery jsou ony proslulé Hesperidky „ze západu“, majitelky slavné zahrady v níž stromy plodily zlatá jablka... A je tu ještě něco... Podle všeobecného vědátorského mínění Héraklés nemohl být Řek, neboť v té době prý Řecko ještě neexistovalo. Tak nevím, nicméně proč by zasvěcení egyptští kněží vyprávěli řeckému mudrci Solónovi o tom, jak Athéňané vedli války s Atlanťany? Komu tedy chcete věřit? Vědátorům, kteří se jen dohadují co mohlo být, nebo zasvěceným kněžím? Já osobně po zkušenostech s různými vědátorskými pitomci dávám přednost egyptským kněžím...