Fyzikální zákony nefungují...

    V úvahách o UFO by se dalo pokračovat ještě dlouho. Veškeré úvahy však mohou být pouze subjektivní, osobní, a nikomu je nejde vnucovat. Mezi nejzákladnější omyly ufologů patří domněnka o jediném zdroji a jediném původu všech UFO. Všechny dosavadní technické informace nás přesvědčují o opaku. Tvar létajícího talíře je patrně nejvýhodnějším a dokonce snad i konečným tvarem letadel, či kosmických lodí, bez ohledu na jejich pohon. I když doposud nemáme nejmenší představu co obnášejí objekty ve tvaru „doutníků“. Létajícími talíři by patrně mohly být i dopravní prostředky pro cestu časem, nebo ve vícerozměrných prostorech. Nelze se tedy ani v nejmenším domnívat, že všechno co létá, a má podobu talíře, pochází ze stejné líhně. I na pohled stejné věci mohou být technologicky velmi rozdílné.
    V neposlední řadě svou nespornou roli hraje i schopnost vnímání a s tím spojené psychologie. Většina populace sečteno a podtrženo vidí a vnímá jen to, co chce vnímat a vidí to, co chce vidět. Nebo co si představuje. Možná by stačilo málo, třeba jen umět se kdykoliv oprostit od pozemských návyků a většinou vnucených představ. Mám velmi zajímavého známého, který když má náladu, tak se rozhovoří. Říká, že někdy to jde, ale ne na přání. Občas se mu prý ale stane, že se mysl dostává do nějakých jiných dimenzí a nemusí to být jen v okamžiku smrti. Zajímavé je, že někdy je to příjemné a jindy už podstatně méně. Aniž by bylo zřejmé proč. Bez jakéhokoliv vnějšího vlivu se různě mění stavy mysli a občas se dostane do stavu, kterému naprosto nerozumí. V některých fázích letí a neví kam. Zajímavé ještě je, že probuzení mu nepřináší úlevu, spíše naopak. Jako by mysl měla tendenci se vracet.
    Co když jsou UFO jen cíleně programované projekce? Mají snad lidskou populaci pomalu ale jistě připravovat na něco, co se vymyká jakékoliv představě? Pro termín UFO v tomto smyslu nemám na mysli talíře, které už několik století, možná tisíciletí, jsou lidským okem viditelné. Ne. Když se občas dostanu do stavu úporného přemýšlení, vidím kolem sebe usmívající se jakési stíny. Nevím sice jestli se usmívají, ale podle příjemného pocitu z jejich blízkosti to lze vyvozovat. Něco se se mnou děje, protože když se ocitám nazpět v realitě připadá mi, že mezi lidi nepatřím. Nevím do jaké dimenze, či prostoru, se při úniku z reality, daném úporným myšlením, vlastně dostávám. Jisté je pouze jedno. Tyto úniky probíhají naprosto nezávisle na pozemských fyzikálních zákonech, ba naopak. Jako by tyto zákony nebyly vůbec nic. Jako by docházelo k vyrušení pro lidskou bytost nepostradatelného trojrozměrného prostoru zároveň s vyrušením kontinuity času. Vstoupení do mimoprostoru, či mimočasu. Při tomto úniku se mi zdá že nemám tělo, jako bych je odkládal. Jak to říkal Malý princ, když hledal svou milovanou růži? Musel za ní někam pryč: Nemohu tě vzít sebou, jsi příliš těžké, prohlásil. Asi to jde odložit tělo a znovu se materializovat jinde, byť třeba v jiné podobě. Jenže jakou vůlí, či lépe řečeno inteligencí, by museli ti tvorové, kteří by tuto techniku zvládali disponovat, abych se dokázali rozložit na atomy?
    Pokud se týče opravdových UFO, je docela dobře možné, že se třeba po vystoupení z takového mimoprostoru, mimočasu, materializují třeba na dně oceánů, aby z nich vystoupily v po tisíciletí známé podobě. Už daleko méně představitelná a zodpověditelná otázka je proč to dělají. Jistě, jsme jejich děti. Stvořili nás... Jenže... Jsou ty bytosti stejně nedokonalé jako my? Nebo je to otázka vývoje? Proč byly první pozemské bytosti nejlepší a pak čím dál více upadaly? Neporozumíme tomu, dokud nebudeme schopni dostávat se do jiných prostorů a hlavně porozumět náznakům, které tyto prostory nabízejí.
    Napsal jsem to tak jak to cítím a je možné, že někdo mne prohlásí za blázna. Nevím, necítím se tak. Za blázny byli konečně prohlášeni vynálezci vlaku, letadla, plynového osvětlení, telefonu, gramofonu atd. atd. a za panikáře a zmatkáře např. ti, kdo varovali už v době napadení Habeše a Španělské republiky před útokem na Prahu. Nechci se rovnat vynálezcům, ani prorokům. Ani své pocity nikomu nevnucuji. Možná existuje řada lidí, kteří mívají obdobné pocity. Pocit že sem nepatří a někdy navíc že sem ani patřit nechtějí. Život je sice krásná záležitost, ale spolu s pocity přišlo přesvědčení, že existuje krásnější, smysluplnější život. Možná je nutné jen projít meziprostorem...