Existují alternativy?

    Nevím to zcela přesně ale zdá se mi, že sice pomalu, ale jistě dochází k redukci myšlení alespoň některých částí stádové společnosti. Objevují se totiž náznaky pochybností, trhliny v bezvýhradném souhlasu s různými oficiálními zprávami, tvrzeními, a chápáním světa. Zdá se také, že i dnešní věda smýšlí v souladu s požadavky momentálního, nicméně stále se měnícího „světonázoru“. Copak se bůhvíkolik tisícovek geologů, paleontologů, fyziků, biologů a dalších, kteří od dob Lyella a Darwina vršili a dodnes vrší převážnou měrou vymyšlené poznatky o dějinách naší planety a pozemského života mohlo mýlit? Oficiální věda očividně určuje platný obraz světa a nemyslící stádo to tupě akceptuje...
    Objevil se však dost podivný úkaz, i zapřisáhlí „konzumenti“ oficiální vědy začali využívat jejích „poznatků“ k tomu, aby se od ní mohli distancovat. To by dávalo smysl, protože distancovat se lze jen od toho, co má jedinec dostatečně dobře nabiflováno. Vznikají z toho alternativní náhledy do řady sporných oblastí, jejichž nařízená fakta pak dostanou jiný význam. Takoví „klienti“ vědy z alternativní oblasti však při své práci spíš vděčně akceptují mnohé, na pohled udivující výsledky práce nedosažitelně lépe vybavených „etablovaných“ vědců různých disciplín. Ti rádoby alternativní se ale nepokoušejí popírat mnohá, často nesmyslná data a poznatky, ale právě o takovéto poznatky většinou opírají nové argumenty. Jako by jejich mozek byl schopen pracovat jen v pevně daných, i když jen chabě vytyčených mantinelech, jejichž překročení znamená jistou „smrt“. Nabízí se tudíž otázka proč? Proč není možné konfrontovat oficiální zdroje s dalšími, byť alternativními výklady, když vesměs vycházejí z oficiálních zdrojů? Jak si může akademická věda dovolit rozhodovat je li možné i jiné myšlení? Když alternativní myslitelé vycházejí vesměs z různých „výkladů“ akademiků?
    Jednou jsem se dočetl o tzv. studii „hravého myšlení“, v níž je popisován a porovnáván způsob vertikálního a laterálního myšlení. Vertikální myšlení při posuzování jednotlivých jevů využívá tradičního logického odvozování ze základních hypotéz. Za laterální myšlení je pokládáno zdánlivě nesystematické myšlení oklikami, či myšlení ve skocích. Oba způsoby se však nevylučují, ale vzájemně se doplňují, a také podmiňují. Když se například Marconi odhodlal zvětšit výkon svých aparatur napadlo jej, že by mohl posílat vlny na stále větší vzdálenosti, třeba i přes Atlantský oceán. Podle jeho názoru stačilo použít dostatečně silný vysílač a citlivý přijímač. Experti, kteří se v tom podle jejich názoru vyznali, se této představě smáli. Ujišťovali Marconiho, že elektrické vlny se šíří podobně jako světlo přímočaře, nekopírují zemský povrch, a tudíž budou vyzářeny do prostoru. Ze svého logického hlediska na základě tehdejších znalostí měli naprostou pravdu, ale Marconi experimentoval dál a uspěl. Ani on, ani tehdejší znalci nevěděli nic o elektricky nabité vrstvě v horní atmosféře, o ionosféře. Ta odráží rozhlasové vlny které by jinak, jak tvrdili odborníci, zemský povrch opustily. Tudíž ani experti, kteří logicky odvodili svůj závěr z jim známých základních předpokladů, ani Marconi, který tyto úvahy prostě obešel, neznali „pravdu“. Ale Marconi nakonec vnutil tehdejším expertům nový úkol, protože bylo zřejmé, že jejich dosavadní výklad o šíření vln na velké vzdálenosti neplatil.
    Obdobný příklad představuje učení lyellistů a darwinistů. Pozorovat evoluci planety a život na ní znamená vycházet z předpokladu postupného vývoje a posloupnosti času. To je v souladu s velmi starým tvrzením - natura non saltat - příroda nedělá skoky. Krásný vynález „romanticky plynoucích“ epoch v dějinách Země, hlavně zavedení ledových dob, však nepřipouští žádné teorie o náhlých zvratech. Nic na tom nezměnil ani nález zkamenělých stop ve vrstvách odporujících zavedené chronologii, musí být prostě popřeny, nebo stylizovány jako regionálně omezené výjimky jen potvrzující základní předpoklady. A nic na tom nezměnila ani skutečnost, že když 18.května 1980 vybuchla na západním pořeží USA sopka Svatá Helena, záplava bahna a vody vytvořila přes noc geologické vrstvy o mocnosti až 50 metrů. Pokud budou stavět na „poznatcích“ těch současných i geologové ve vzdálené budoucnosti, pak budou odhadovat stáří této geologické vrstvy na několik tisíc let, a tak je i datovat, protože nebyli očitými svědky této události. Dnes žijící, často všeznalí geologové také nevědí jestli vrstvy mezolitu vznikaly pomalu zrníčko po zrníčku, jak tvrdí akademické nařízení, nebo rychle v důsledku katastrof. A tudíž archeologové, neochvějně věřící v oficiálně určenou časovou škálu, by z nálezů jakýchkoliv „podivných“ artefaktů zákonitě museli vyvodit, že tyto artefakty existovaly již před tisíciletími a pak nějak „vymřely“, protože se v horních, a tedy mladších vrstvách už nenacházejí…