Evropě se podlomila kolena

    Druhá velká pandemie vypukla ve 14. století a postihla drtivou část Evropy. Odhadovaný přibližný počet obětí se vyšplhal na 75 milionů lidí. Největší morová epidemie v dějinách Evropy vypukla roku 1348 a dnešní historikové tvrdí, že mor do Evropy poslali Číňané. Určili dokonce i cestu kudy se ubíral, přes Krym a Černé moře se měl šířit na paluby lodí evropských mořeplavců a společně s nimi se vylodit ve velkých přístavech starého kontinentu. Berme toto tvrzení se značnou rezervou, stojí na jejich dohadech. Jisté je pouze jedno, ataku moru podlehlo Německo, Švýcarsko, Rakousy, i Uhry. Pak už pro černou smrtku nebyly překážkou ani hradby měst zemí českých a moravských, kde lidé umírali po tisících. Byly to děsivé časy. Evropa si oddechla až po třech letech, kdy se mor „přestěhoval“ do Ruska. Tam řádil v letech 1351 až 1353.
    Byl to ale jen čas na oddych. Mor v Evropě jakoby zdomácněl na dalších asi 150 let, během této doby se soustavně přesouval z místa na místo. Tak třeba jen za panování Karla IV. proběhlo českými zeměmi hned několik morových vln, a to v letech 1358, 1359 a 1370, a tyto morové rány nebyly všude stejně silné.
    Středověký mor si vyžádal miliony obětí, usmrtil historicky vzato spousty bezejmenných jedinců. Z těch známějších by měl být mor příčinou smrti Blanky z Valois, první manželky Karla IV.. Není to ale podložené, protože Prahu nemoc zasáhla údajně až o rok později. O panu Zálužanském ze Zálužan, kdysi slavném lékaři, profesorovi a předním reprezentantu pražské univerzity je to jasné. Podle místní kroniky ho mor skolil „na vrcholku duševních i fyzických sil“. Podle akademika Málka „...všude, kam mor přišel, zanechával spoušť a rozvrat. Vyskytoval se ve dvou podobách, jako mor plicní a mor dýmějový.“ Dýmějový mor se projevoval horečkou, zvracením, úpornými bolestmi hlavy a zduřením mízních uzlin. Inkubační doba je tři až sedm dní a úmrtnost padesátiprocentní. Plicní forma byla mnohem zhoubnější než dýmějová. Projevovala se krvavým kašlem, z něhož „šla největší hrůza“. U koho se plicní mor plně rozvinul, byl odsouzen k smrti během 12 až 24 hodin. Dýmějová forma měla průběh pomalejší, smrt nastávala během tří až pěti dnů. Zvětšené uzliny deformovaly krajiny tříselné, příušní a podpažní, v obličeji se vytvářely tmavé skvrny, na trupu pak byly velké podlitiny postupně se měnící ve vředy. Termín „černá smrt“ byl tedy pro tento vzhled postižených velmi výstižný.
    Přes věškeré snahy středověkých lékařů nějak omezit, či dokonce zastavit řádění černé bakteriální smrti, zůstával mor záludný a téměř nezvladatelný. Jistými úspěchy by se mohl pochlubit asi jen jediný, slovutný alchymista a lékař Paracelsus. Jenže to byla světlá výjimka, většina jiných středověkých doktorů za ním podstatně zaostávala. Omezovali se pouze na obecné principy životosprávy, nařizovali zejména střídmost v jídle a pití. Co pak ale ti chudí? Podstatně smysluplnější bylo nařízení staroměstských konšelů z roku 1357. V nařízení stálo, že „...kdo by prodal, nebo k prodeji choval masa z domácího dobytka, nebo ze zvěře smrdutá, nebo nečistá, nebo zkažená, nebo víno vláčkovité, nebo zkažené, nebo cožkoli jiného nečistého a zkaženého k jídlu nebo pití, čím by se někdo mohl nakazit, aby ponejprv stál celý den na pranýři, podruhé dva dni, potřetí tři dni, pak aby byl vyhnán a vypověděn z města na sto a jeden den.“
    Nenašel se však nikdo, kdo by dokázal zabránit seskupování extatických flagelantů, táhnoucích středověkou Evropou. Seskupování fanatických sebemrskačů s krvavými důtkami v rukách, vykřikujících výmysly o armagedonu a trestu božím. Kdo by dokázal přemluvit k rozchodu zoufalé věřící, semknuté v kostelích a modlících se za „boží ochranu“ pro sebe i své blízké. Právě ti umírali jako první poté, co se v davu nakazili morem. Až mnohem později přišli na to, že církevníci své ovečky před morem ochránit nedokáží. Lavinovitě se začalo šířit sektářství, což otevřelo cestu k rozvoji věd a racionalismu. A tím i k renesanci jako moderní filozofii, novému pojetí světa a bytí.