Evangelium židovství – zdroj nenávisti

    Tvůrci Talmudu, jenž je dílem celého tisíciletí, postavili své nové evangelium židovství nad Bibli. Tak zní jeho farizejská chvála: „Bible podobá se vodě, Mišna vínu a Gemara vínu vonnému. Jako květ nemůže existovati bez vody, vína i vína vonného, tak se nemůže obejíti bez Bible, Mišny a Gemary. Starý zákon je podoben soli, Mišna podobna je pepři a Gemara vonné masti, svět pak nemůže býti bez soli, pepře a vonných mastí. Kdo se učí Bibli koná věc, která sama o sobě může být ctností, avšak nemusí jí býti. Kdo se učí Mišně, jedná chytře a bude odměněn. Ten pak, kdo se učí z Gemary, vyznává vyšší ctnosti. Přenese-li člověk výrok z Talmudu na Bibli, nebude šťastnějšího nad něj.“
    Mínění že Talmud, dílo rabínů, je dokonalejší Bible, jež naplněna je duchem Božím, se opakuje znovu a znovu: Slova Talmudu jsou sladší než slova „Zákona“. (Talmud jeruzalémský) A proto: „Hřích proti Talmudu je těžší hříchu proti Bibli.“ Vykladatelé Talmudu hlásali a hlásají: „Netřeba obcovati s těmi, kdo mají v rukou Bibli, a nikoliv Talmud.“ Nebo: „Synu můj, chovej se s větší úctou a pozorností k slovům rabínů, než ke slovům Zákona.“ A také: „Ten, jenž čte Bibli bez Mišny a Gemary, podoben je člověku neznajícímu Boha.“ Aby zmátli pravověrné Židy farizejové si vymysleli, že bůh na hoře Sinajské odevzdal Mojžíšovi nejen Zákon, nýbrž i Talmud. Jediný rozdíl byl v tom že Talmud, jakožto cennější, byl odevzdán Mojžíšovi ústně s příkazem aby byl dále šířen pouze ústně pro případ kdyby si pohané podrobili Židy, aby se nemohli s ním blíže seznámit. Měli i tu výmluvu, že kdyby Bůh přikázal aby byl Talmud psán, nebyla by stačila země aby pojala všechno v něm obsažené.
    Proto, přirozeně, byla tím větší zásluha rabínů když zachovali národu židovskému Talmud, a sepsali jej pro věčné časy. Nutno tedy farizeje a rabíny považovati za bytosti nadlidské a ctít je. „Kdo neplní slov rabína, hoden je smrti. Pomněte, že slova rabínů jsou sladší než slova proroků. Obyčejné rozhovory rabínů nutno chovati v úctě jako zákon v plném jeho rozsahu. Kdo odporuje svému rabínu, vstupuje s ním do sporu a reptá proti němu, protiví se božské velikosti. Slova rabínova jsou slova Boha živého. Strach před rabínem je strachem před Bohem.“ Rabbi Raši dodává: „Prohlásí-li rabín, že pravá ruka je levou a levá pravou, je třeba uvěřiti v jeho slova.“ Tedy: Talmud je více než Bible a rabínové více než proroci. Ve zbožnění rabínů se šlo tak daleko, že v pojednání „Synedrionu“ stojí: „Zemřelí rabínové jsou pověřeni Bohem aby na nebesích vyučovali vyvolené.“ A rabbi Menachen prohlásil: „Kdykoliv je v nebi zkoumána otázka týkající se Zákona, Bůh sestupuje na zemi aby se poradil s rabíny.“ Rabbi Menachen také předem odmítal výtky, že Talmud obsahuje mnoho protikladů a rozporů, že různě pojímá jednotlivé otázky, a že si odporují názory jednotlivých rabínů: „Všechna slova rabínů všech věků a pokolení jsou slova Boží, podobná slovům proroků a to i tehdy, odporují-li si navzájem. Kdo odporuje rabínu, vstupuje s ním ve spor, reptá proti němu, spor vede s Bohem a proti Bohu reptá.“ Rabínové se tedy postarali o to, aby platili za bytosti nadlidské, neomylné, a jménem boha mluvící a jednající. Současně se však postarali o to, aby degradovali boha na bytost člověku podobnou, vymyšlenou, a vhodnou k zesměšňování. Sledovali svůj cíl: oslabit v Židech vzpomínky na Jehovu, jemuž se klaněli dávní předkové. Talmud tak činí důsledně a nepokrytě. Posmívá se takto Bohu: „Den má 12 hodin. V prvních třech hodinách Bůh sedí a zkoumá Zákon, pak po tři hodiny soudí svět, v dalších třech hodinách zaměstnává se výživou a pak, spokojen činností devíti hodin, znovu usedá, zve si Leviathána, krále ryb, a hraje si s nimi“. Tento Leviathán je strašná nestvůra, poněvadž - tak tvrdí Talmud - aniž by vydával v nebezpečí svůj jícen, může pohltiti rybu třeba třista kilometrů dlouhou. Proto Bůh ze strachu, aby potomstvo tohoto obra nezaplavilo svět, Leviathána vykleštil a zabil jeho samici. Maso z ní nasolil a krmí jím prý vyvolené v ráji. A co činí Bůh v noci? Rabbi Menachen tvrdil, že „...Bůh v prvních hodinách seznamuje Anděly s Talmudem. Andělé nejsou však jeho jedinými posluchači. Také král zlých duchů Asmodej přichází na nebe aby byl účasten rozhovoru s Bohem. Potom Bůh tančí s Evou, pomáhá jí v oblékání a pečuje o její účes“. Tento denní a noční program Boha byl během doby několikrát měněn. Po zboření chrámu Jeruzalémského si Bůh si přestal hrát s Leviathánem a tančit s Evou. Je zarmoucen poněvadž si uvědomil, že těžce zhřešil. Hřích tento ho tíží a hryže jeho svědomí tak, že po tři hodiny v noci sedí, řve jako lev, a opakuje v pláči: „Běda mi, dovolil jsem, aby rozbořili dům můj, zapálili chrám můj, a zahnali do poroby děti moje.“ Marně k jeho útěše pěny jsou hymny pochvalné. Bůh pouze pokyvuje a opakuje: „Šťasten král, jemuž chválu pějí ve vlastním domě, jakého však trestu hoden je otec který dopustil, aby se jeho dítky vlékly živořivě bídou?