Elity se mají...

    Čirou náhodou jsem dostal do rukou knihu, takovou obyčejnou. Obvykle v takovém případě do ní nahlédnu, projdu si několik míst, posléze zavřu a odložím. Tato kniha mne však zaujala, byla totiž notně ohmataná. Po svém zvyku jsem ji otevřel hned zkraje, poté kousek dál, a už jsem se od ní neodtrhl. Doslova mne fascinovala, anebo přesněji, dodávala jistotu. Neříkala vlastně nic nového co bych už předtím netušil, ale v tom byl právě kus její přitažlivosti. Říkala co bych řekl sám kdybych dokázal uspořádat své roztroušené myšlenky. Byla výplodem podobného mozku jako můj, jenže mnohem schopnějšího... Tu jsem si uvědomil, že nejlepší knihy jsou takové, které člověku říkají co už sám ví.
    Není to četba kterou byste zhltli za odpoledne. Jmenuje se to „Supertřída, aneb Jak globální mocenské elity přetváří svět“ a její autor David Rothkopf se v ní nejen hlásí ke svému židovství, ale popisuje v ní prostředí které důvěrně zná. Býval prezidentem mezinárodní poradenské firmy Garten Rothkopf, ředitelem Kissinger Associates, a pozdější majitel firmy Intellibridge, osobně tedy poznal nejen místa kde úzká skupinka superelit rozhoduje o běhu světa, ale i mnohé jedince patřící do této skupinky. Trošku podivné se mi zdá jeho tvrzení, že představa židů vládnoucích světu je hloupost, že by o tom musel něco vědět. A že i kdyby to byla pravda, židé by si jistě lépe poradili s nenávistí a spíláním. Neméně podivné je, že pokud jmenuje některé členy superelit, diskrétně „zapomene“ uvést jejich židovství, a rovněž se nepozastavuje nad nelogicky a nedemograficky vysokým počtem židů mezi superelitami. No budiž...
    Důležitější se mi zdá autorovo přiznání, že skutečně existuje malá skupinka extrémně bohatých jedinců s naprosto mimořádnou mocí. Ta skupinka je pro normální lidi zcela uzavřená, globální, navzájem propojená tisícerými vlákny, stojící nad jednotlivými státy a jejich zákony, vnitřně kooperující a sledující své zájmy. Tyto zájmy jsou v příkrém rozporu s přáním většiny světové populace. V knize je rovněž potvrzen poměr 20:80, což znamená, že 20% populace vlastní 80% majetku. Tento poměr však platí nejen obecně, ale i mezi bohatými, mezi ně jsou zahrnuti všichni kteří mají majetek nad milion dolarů. I tito bohatí se v rámci své skupiny dále dělí podle poměru 20:80, a těch dvacet nejbohatších se dále dělí, ale teď pozor!, už ne 20:80, ale 10:90, nebo možná dokonce 1:99. A to poslední procento z těch nejbohatších vlastní 99 procent veškerého majetku. Dovedete si to představit? Dovedete si představit tu moc která z toho plyne?
    Rothkopf dále uvádí, že skupinka nejmocnějších lidí na planetě čítá zhruba 6000 jedinců a dokonce připouští, že není těžké sestavit jejich jmenný seznam. Vezmeme-li v úvahu více než 7 miliard lidí na Zemi, pak na každého z nich připadají bezmála dva miliony. Tito lidé žijí v uzavřeném světě. Ačkoliv v rámci svých obchodních a mocenských aktivit hojně cestují a podstatnou část svého života tráví ve výšce 11 kilometrů, kde také často rozhodují o směrech kterými se svět vydá, nikdy nepoznají ponižující prohlídky na letištích, protože nikdy nelétají linkovými spoji. První extratřída linkových spojů by pro ně byla naprosto ponižující. Tito lidé s oblibou cestují letadly Gulfstream, které mají zařízené zcela podle vlastních požadavků. Pokud ani to nestačí, mívají vlastní Boeingy 737, a někteří dokonce velkokapacitní Boeingy 787. Elity se mezi sebou hojně setkávají, mnoho z nich se navzájem velmi dobře zná a udržují přátelské vztahy. Bydlí ve stejných hotelích a mnohokrát do roka navštěvují stejné akce.
    Co existuje lidské společenství, existovaly i elity. Ale struktura elit, a také jejich moc a bohatství, se posledních 30 let rychle mění. Dříve často stačilo narodit se bohatým rodičům aby byl člověk nadále zařazen mezi elity. To už dnes není pravda. I když mezi elitami jsou stále lidé kteří své bohatství zdědili, většinu z nich dnes tvoří jedinci kteří se ke svému bohatství dopracovali. Vrcholoví manažeři a majitelé nadnárodních firem, vojenští generálové, mediální magnáti, manažeři hedgeových fondů, a samozřejmě mezinárodní bankéři, kteří tvoří jakousi elitu mezi elitami. Dříve bývaly elity ohraničeny státy ve kterých žily. Vlivem technického pokroku a z toho plynoucí globalizace to už dnes není pravda. Elity žijí v jakémsi podivném globálním světě kde nejsou hranice. Jejich aktivity pravidelně překračují hranice domovských států. Je tu jedna zarážející zajímavost. Autor knihy rezolutně odmítá, že by existovalo nějaké spiknutí elit. To, co vidíme a zažíváme, je údajně důsledek globalizace, a ta je zase důsledkem technického pokroku. Prostě technologie dnes umožňuje zkrátit vzdálenosti. A v obchodním světě, a ve světě peněz vůbec, toho samozřejmě bylo okamžitě využito do všech důsledků. Jsou pro to, kromě snahy po maximalizaci zisků, zcela přirozené důvody. Tak, jako nám dole pomáhá internet a letadla překonávat vzdálenosti, tak také elitám, které toho ovšem využívají, a lze říci zneužívají mnohem intenzivněji. Jinými slovy globalizace se všemi svými negativními dopady je přirozeným trendem, je následkem technického pokroku, nikoliv spiknutím. Myslím, že s tím lze souhlasit.
    Problém je v něčem jiném. Totiž v tom, že když technologie a globalizace umožnily elitám vykašlat se na domovské státy, ztrácejí národní státy jakýkoli svůj význam. Co na tom že některý parlament, nebo vláda zavede ochranářská opatření, potlačí outsourcing, nebo udělá cokoliv pro své občany! Elity pohrozí, že přesunou svou obchodní aktivitu jinam a klidně, bez mrknutí oka to i udělají. Státy často ve snaze nalákat investory a zahraniční investice poskytují nadnárodním korporacím nesmyslné výhody a soutěží mezi sebou o přízeň elit. Jinými slovy národní státy jsou čím dál více rukojmím elit, a tudíž nemají už nad elitami žádnou moc. A úměrně s tím, jak se elitám daří produkovat stále více a stále levněji vlivem možnosti přesunout výrobu kamkoliv na planetě kde mají podmínky levnější, požadavky na bezpečí a sociální zaopatření lidí v továrnách menší, daně menší, a podobně, jsou i stále bohatší. Už dříve pro ně nebyl žádný problém koupit si politiky a celé parlamenty jakéhokoliv státu, teď, s rostoucím bohatstvím, je to pro ně ještě snazší. Jednotlivci disponují částkami které jsou často větší než HDP příslušných států. Vyčlenit z toho pár drobných na lobbing je otázkou mrknutí oka. A politikové, jejichž plat se počítá v reálných číslech, byť mnohonásobně větších než platy jejich občanů, na to přirozeně slyší. Takže formou cukru a biče, hrozeb a odměn, se elitám daří manipulovat národní politiky a ovlivňovat zákony kterýchkoliv států. Zákony se schvalují a ruší ne pro dobro obyvatel, ale aby vyhovovaly elitám. Jen si vezměte třeba řadu amerických zákonů které byly zrušeny jen proto, že se korporacím a bankéřům nelíbily. Chtěla to snad veřejnost?
    Na druhé straně jsou přijímány zákony jasně namířené proti lidem jen proto, že to korporace - elity chtějí. Například smutně proslulý Digital Millennium Copyright Act upravující autorská práva ad absurdum na úkor veřejnosti. Nejen v USA, ale i v EU existuje jeho varianta EU Copyright Directive, a rovněž v dalších zemích jako Kanada, či Francie. Nebo způsob jakým korporace ohýbají jeden stát za druhým ohledně vnucování GM produktů a jejich značení. A našly by se stovky dalších příkladů rušení dobrých a osvědčených zákonů, a zavádění protilidských na přání elit po celém světě. Elity jsou schopny přivést libovolný stát světa do blahobytu, nebo naopak jej srazit na kolena a uvrhnout jeho obyvatele do nikdy nekončící bídy...