Dokud nemáte v rukou tisk...

    Když byla roku 1840 do Krakova svolána izraelitská rada, šlo o jistý druh ekumenického shromáždění kde se objevili přední představitelé „vyvoleného národa“. Účelem setkání bylo přijetí přiměřených opatření která by Židovstvu zajistila triumfování od pólu k pólu. Panstvem předložený program byl mimořádně rušný. Na zasedáních projednávané otázky měly rozličný charakter. Některé patřily do oblasti teologie, jiné se týkaly politické ekonomie, a další zase politiky. Rozproudila se vzrušená debata, když náhle zazněl jasný hlas Žida Montefiore - Blumenberga, po němž vřava utichla. Byla to slova uznávané autority, velmi důvtipného muže: „Co vás napadá! Dokud nemáte v rukou tisk, je všechno vaše snažení marné. Nadarmo vytváříte obchodní společnosti, půjčky a bankroty. Dokud nemáme v ruce tisk, abychom mohli národy uspávat a klamat, nepořídíme nic a naše panství zůstane přeludem!“ Tímto dnem můžeme datovat začátek ďábelského díla, jehož cílem bylo změnit tisk ve válečný stroj, jistý druh artilerie, jejíž oheň je zaměřen na každou překážku která by se postavila do cesty finančním a politickým výbojům Židovstva. Plán na získání kontroly nad tiskem, vypracovaný a postupně spiklenci i realizovaný, vypadal následovně. Tisk všech zemí bez výjimky byl Židy rozdělen do tří skupin: V první kategorii to byl tisk v žoldu Židů. Druhá kategorie zahrnovala novináře ohánějící se korouhví určité národnosti. Třetí kategorii pak tvořili novináři zdvihající židovskou korouhev. První kategorie zahrnuje všechny listy které jsou Židy přímo podporované, a to buď předplatným, nebo systematickým skupováním akcií. Příklady: „The London Times“, „L’Indépedance Belge“, „La Revue des Deux Mondes“, „New York Tribune“ a podobně. Neexistuje žádná viditelná spojitost mezi vydavateli těchto novin a Židy, kteří ovšem pečlivě každý kvartál své předplatné obnovují. Je jen samozřejmé, že vydavatel musí brát ohled na tak věrné abonenty, a ještě více na akcionáře. Těm pak stačí, když se jejich list vyhýbá všemu co by jim mohlo být nepříjemné, nebo dokonce nebezpečné.
    Druhá kategorie se skládá z novin pochodujících pod korouhví určité národnosti, které však ve skutečnosti nejsou ničím jiným než hlásnou troubou Židů. Takové listy jsou skutečnými vlky v rouše beránčím, protože se tváří anglicky, francouzsky, americky, nebo německy, ale ve skutečnosti jsou čistě židovské. Takové noviny Židům znamenitě slouží k manipulování veřejným míněním, protože čtenář si jen sotva povšimne, že zásadní články pocházejí od Židů vydávajících se za Angličany, nebo Francouze. Lid věří, že tyto listy odrážejí změny veřejného mínění v té či oné zemi, ale ve skutečnosti jen zrcadlí obraz židovského ďábla, který si z nás dělá blázny a zaslepuje nás svým vlastním učením i zdánlivými pravdami „moderního světového názoru“. Tiskový orgán tohoto druhu najdeme v téměř každé zemi. V Anglii je to například „Daily Telegraph“ s denním nákladem více než 100 000 výtisků, jehož výhradním majitelem je Žid. Zmíněný list koupil už před časem za 20 000 dolarů Žid jménem Levy. Dva příslušníci rodiny Levy si změnili jméno na Lawson, a jména pána a paní Lawsonových se objevovala na listině hostů plesu u prince Waleského. Svého času šéfredaktor novin „Daily Telegraph“, Edward Lawson, byl poslancem a dočkal se povýšení na barona. Ve Francii patří listy „La Patrie“ a „Paris Journal“ Židovi jménem baron Soubeyrand. Také vídeňské noviny „Neue Presse“ a italské „La Perseveranza“ vlastní Židé, stejně jako mnohé noviny v Německu, jmenovitě například „Frankfurter Zeitung“.
    Třetí kategorie novin hrdě nese židovskou korouhev a zříká se každé masky, jak ukazují již jejich názvy: „Das Judentum“, „Israelit“, „Israelitische Bibliothek“, „Jewish Chronicle“ (Baltimore), „Jewish Messenger“ (New York), „American Israelite“ (Cincinnati), „Jewish Record“ (Filadelfie), „San Francisco Hebrew“, „Occident“ (Chicago), „Independent Hebrew“ (New Jersey), „Jewish Gazette“ a podobně. Tyto, a mnohé další noviny, jsou rozšiřovány v židovských obcích celého světa. Úkolem takového tisku je usměrňovat a vést Izrael při loupežných tažených za bohatstvím „pohanů - goyů“, to znamená Nežidů. Tisk vydává válečné heslo a pobízí Židy do boje. Bez něho by židovské hnutí nebylo zdaleka úplné a jeho činnosti by nutně chyběla vnitřní pevnost. Způsob, jakými Židé využívají tisku ke svému prospěchu, jasně ukazuje existenci sice skryté, ale tím spíše strach nahánějící síly. Stovky a stovky novin, poslušných židovských rozkazů, představují děsivou artilerii, proti níž se zdá být každý boj téměř beznadějný. Několik málo novin, které se nabízejí k dispozici obětem na obranu, je Židy zahrnuto bubnovou palbou výsměchu a pomluv na stránkách všech židovských listů. Když se v roce 1868 dostali Židé do sporu s Rumuny, dalo Rumunům nesmírnou námahu najít alespoň dva, nebo tři listy, které by byly ochotné zastupovat jejich věc před veřejností. Židé okamžitě zmobilizovali ve svém zájmu tak obrovské množství tiskovin, že nešťastní Rumuni byli celým „civilizovaným“ světem považováni za tupé fanatiky. Každý, kdo se nenechá bez protestu Židy okrást je reakcionář; kdo na svou obranu sáhne po zbrani, je barbar. Tlak, který Židé na žurnalistiku vykonávají, se rozhodně neomezuje jen na triky a pletichy. V tomto směru Židé kráčejí od vítězství k vítězství a prakticky veškerý tisk je v jejich rukou. Patří jim dokonce i knižní obchod; stále častěji narážíme na Židy jako na vydavatele a knihkupce. Důsledkem všeho je, že dnes už jsme otroky Židů jak v morálním, tak i materiálním ohledu...