Dodnes přesné zařízení...

    Podobný průběh provázel i výbuch z 12. 4. 1991 nad Sasovem asi 500 km jižně od Moskvy. Tam se naplno projevila inteligence ochránců když tlaková vlna, a ji provázející další následky obrovské exploze, které by měly na povrchu Země bezesporu zničující účinky, byly možno říci naprosto eliminovány. Podle některých „znalců“ prý do jiné dimenze. Možná... A nebylo to poprve. Psal se 26. únor 1984 kdy oblohu nad Sibiří proťal meteorit prý v přibližně stejné dráze jako jeho slavnější tunguzský předchůdce. Svědectví o tom pocházejí z několika různě vzdálených míst a svědkové shodně sledovali, jak ze Země vystoupily různobarevné ohnivé sloupy. A protože ten den bylo zataženo, mohli jasně sledovat duhově se měnící zabarvení sloupů. Pak došlo k obrovské explozi... Když se pak do postižené oblasti vydaly vědátorské expedice, našli pouze nepříliš rozsáhlé území s vyvrácenými stromy. Pokud v tomto případě šlo o meteorit, pak na Zemi vůbec nedopadl, a explodoval ve velké výšce.
    To už se pozornost badatelů opět obrátila k eposu Oolonkho a vydedukovali z něj, že by onen zničený meteorit mohl být v eposu zmiňovaný „Kiun Erbiie“, posel ohlašující příchod Uot Usumu Tong Duurai, takže začátek nového tisíciletí byl provázen napjatým očekáváním. Podle eposu by totiž objevení se Uot Usumu Tong Duurai mělo být vždy provázeno rozsáhlými destrukcemi. Do oblasti Údolí smrti se vypravilo hned několik expedicí vybavených příslušným zařízením, mezi jiným i na zjišťování radiace. Vypravil se tam i český dobrodruh Mackerle, a málem tam přišel o život stejně jako dávní nomádi, hledající přístřeší pod kovovými objekty vyčnívajícími ze Země. Sám Zajcev prohlásil, že jít tam přes naměřené hodnoty by „šlo o hubu“. Řadu plánovaných expedic museli odložit, odradily je od toho zprávy o změně migračních tras sibiřské zvěře. Už dávní místní nomádi viděli v těchto změnách nebezpečí, a řídili se podle nich. Na základě později získaných poznatků už věděli, že změny tras zvěře jsou neklamnou známkou aktivace sibiřského zařízení.
    Rusové se netají skutečností, že na „hlídání“ tohoto zařízení se podílejí i Američané. V září 2002 zachytil americký satelit přilétající vesmírné těleso, a dopad tohoto tělesa byl odhadnut do oblasti Bodaibo v irkutském regionu Ruska. Už zanedlouho byl zaznamenán zářivý objekt ve výšce 62 km pohybující se pod úhlem 32 stupňů. Bez jakékoliv možnosti zasáhnout pozorovali objekt až do chvíle, kdy ve výši 30 km došlo k mohutné explozi, jejíž příčinu nikdo z pozorovatelů nedokázal určit. Objevili se však i jiní svědkové této exploze, a podle jejich výpovědí by tato událost mohla mít podobný průběh jako v předchozích případech zásahu sibiřského zařízení. V noci ze 24. na 25. září 2002 bylo zataženo s deštěm, a místní zaznamenali doslova úprk zvířat z uvedené oblasti. Je možné, že docházelo ke kulminaci aktivace zařízení, protože svědkové popisovali „...uprostřed noci světlo skrze okna, které vrhalo stíny na zeď“. Někteří ze svědků zaznamenali nehybně visící kouli a je docela možné, že satelity zaznamenaly právě pohyb a záři této plazmové koule. Obrovská exploze po útoku osvítila tajgu jako ve dne. Po prvním zásahu, který odklonil dráhu meteoritu od obydlených území, se přiblížily další plazmové koule a systematicky začaly likvidovat zbytky meteoritu. Proto bylo zaznamenáno ještě několik dalších výbuchů.
    Když se později do ohroženého místa vypravili, zaznamenali opět naprosto „čistou práci“. Našli tam v okruhu několika desítek km² polámané vršky stromů, a v jinak nepoškozených domech měli jen vytlučená okna. Žádné zbytky meteorického tělesa, opět pouze mikroskopické kuličky přetavené hmoty... Obyčejní vědátoři prohlašují, že k objasnění celé záležitosti, pokud se jim vůbec podaří k něčemu dojít, vede ještě dlouhá cesta. Já osobně pochybuji, že by Rusové, a potažmo i Američané, kteří zřejmě alespoň částečně vědí oč tu kráčí, šli s alespoň nějakou konkrétní informací ven. A proč by také měli, když inteligence ochránců Země pracuje tak dokonale?