Do Číny přes Dálný východ

    V dubnu 2006 Putinova vláda oznámila, že přikročuje k první fázi výstavby ropovodu východní Sibiř-Tichý oceán (ESPO), dlouhého ropovodu směřujícího z Taišet v Irkutské oblasti poblíž jezera Bajkal ve východní Sibiři do zálivu Pěrevoznaja na ruském pacifickém pobřeží za více než 11,5 mld dolarů. Výstavbu realizuje Transněft, společnost vlastněná ruským státem. Po dokončení bude denně přečerpávat až 1,6 milionů barelů ze Sibiře na ruský Dálný východ a odtud do po energii lačnící asijské oblasti Pacifiku, především do Číny. První úsek byl dokončen na sklonku roku 2008. Navíc Putin oznámil plány na výstavbu ropné rafinerie na řece Amur poblíž čínských hranic na ruském Dálném východě, což má umožnit prodej rafinovaných produktů do Číny a na asijské trhy. V současné době se sibiřská ropa dostává k Pacifiku pouze po železnici. Trasa Taišet-Pěrevoznaja maximalizuje ruské národní strategické výhody a zároveň se postará o ropné exporty do Číny a Japonska. V budoucnu bude země schopná exportovat ropu do Japonska přímo z přístavu Nachodka. Japonsko, závislé na ropných dovozech, se zoufale snaží najít nové, bezpečné ropné zdroje mimo nestabilní Střední východ. ESPO může dodávat ropu i do Severní a Jižní Koreje vybudováním odboček do těchto zemí z Vladivostoku a ropovodem mezi Blagověščenskem a Daqingem do Číny. Taišetská trasa poskytuje jasné zázemí pro energetickou spolupráci mezi Ruskem a Čínou, Japonskem a dalšími zeměmi Dálného východu.
    Koncem září 2006 došlo k zdánlivě malé neshodě, která však vyústila ve stažení ekologického povolení Royal Dutch Shell při projektu na zkapalňování zemního plynu Sachalin II, který měl koncem toho roku začít dodávat LPG do Japonska, Jižní Koreje a ostatním zákazníkům. Shell byla hlavním partnerem v anglo-japonském projektu rozvoje těžby ropy a zemního plynu na velkém ruském ostrově Sachalin, ležícím severně od japonského Hokkaidó. V tutéž dobu Putinova vláda oznámila, že ekologické požadavky nesplňuje ani ExxonMobil ve svém ropném terminálu De Kastri, stavěném na Sachalinu jako součást projektu Sachalin I. Pole Sachalin I podle odhadu obsahuje 8 miliard barelů ropy a značný objem plynu, což se vyjádřeno v geologické terminologii rovná vzácnému objevu obrovského supernaleziště.
    Tyto dohody byly uzavřeny počátkem 90. let Jelcinovou vládou v zoufalém pokusu o přilákání potřebného investičního kapitálu a technologií do oblasti využití ruských ropných a plynových zásob v době, kdy byla v potížích a cena ropy nízká. Před svým neslavným koncem Jelcin zaručil americkým a ostatním velkým západním ropným hráčům velkorysá těžební práva k dvěma velkým ropným projektům, Sachalin I a Sachalin II. V rámci tzv. PSA, neboli Dohody o sdílení produkce, získal ExxonMobil, hlavní partner projektu Sachalin I, bezdaňovou ruskou koncesi. Podle podmínek PSA, typických pro vztahy velkých anglo-amerických ropných společností se slabými zeměmi třetího světa, musela ruská vláda naopak platit za ropná a plynová práva formou části svého podílu z případné produkce ropy a plynu. Ale první kapka ropy by do Ruska přitekla až po pokrytí veškerých nákladů projektu. PSA byla původně vymyšlena Washingtonem a velkými ropnými společnostmi k usnadnění výhodné kontroly nad velkými projekty v zemích třetího světa. Hlavní americké ropné společnosti, spolupracující s Institutem Jamese Bakera, který roku 2001 napsal základ pro Energy Task Force Review Dicka Cheneyho, skryté za fasádou iráckým státem vlastněné ropné společnosti, použily podmínek PSA k obnovení kontroly nad iráckou ropnou produkcí. Krátce předtím, než mu ruská vláda oznámila, že jeho terminál na Sachalinu má problémy, oznámil ExxonMobil další navýšení nákladů projektu. Firma, jejímž právníkem je James Baker III, blízký Bílému domu Bushe-Cheneyho, oznámila nárůst nákladů o 30%, což by podle PSA ještě více oddálilo jakýkoliv ruský podíl na dodávkách. Tato zpráva přišla těsně předtím kdy se ExxonMobil chystal otevřít ropný terminál De Kastri na Sachalinu. Ruské Ministerstvo pro životní prostředí a Agentura pro využití podzemních zdrojů znenadání oznámily, že terminál „nesplňuje ekologické požadavky“ a údajně zvažují pozastavení produkce ExxonMobil jako takové. V rámci další PSA držela práva na ropné a plynové zdroje v oblasti Sachalin II a výstavbu prvního ruského projektu na zkapalněný zemní plyn britský Royal Dutch Shell. Projekt v hodnotě 20 mld dolarů zaměstnával přes 17 000 lidí a byl z 80% dokončen. Tento největší integrovaný ropný a plynový projekt na světě zahrnoval první ruskou mimopobřežní ropnou produkci, stejně jako první ruskou mimopobřežní integrovanou plošinu pro těžbu plynu.
    Jasné tahy ruské vlády proti ExxonMobil a Shell byly v branži interpretovány jako pokus, jímž se Putinova vláda pokouší o znovuzískání kontroly nad ruskými ropnými a plynovými zdroji, jichž se Rusko vzdalo za Jelcinovy éry. Je to v souladu s Putinovou novou energetickou strategií. V listopadu 2005 dokončil ruský Gazprom poslední etapu 1213 kilometrů dlouhého plynovodu Blue Stream v hodnotě 3,2 mld dolarů. Tento projekt přivádí plyn z plynového pole Krasnodar, který vede podvodním plynovodem pod hladinou Černého moře do terminálu Durus poblíž Samsun na tureckém černomořském pobřeží. Odtud je ruský plyn dodáván do Ankary a přivádí odhadem 16 miliard krychlových metrů plynu. Gazprom nyní projednává transit ruského plynu do jihoevropských zemí a východního Středomoří, včetně nových kontraktů a nových objemů dodávaného plynu. Řecko, jižní Itálie a Izrael, ti všichni jsou nějakou formou v jednání s Gazpromem o připojení k plynovodu Blue Stream odbočkami v Turecku. Nyní se projednává nová trasa pro dodávky plynu – zeměmi východní a střední Evropy. Pracovní název tohoto projektu je Jihoevropský plynovod. Hlavním cílem je vybudování nového systému pro transport plynu jak Ruskem, tak i za pomoci třetích zemí. Shrnuto a podtrženo, kromě rostoucích ambicí Gazpromu vstoupit na rychle se rozvíjející trh se zkapalněným zemním plynem v celosvětovém měřítku, je energie, ropa, plyn a jaderné technologie hlavní oblastí ruského snažení vybudovat v předzvěsti nastávajícího střetu se Spojenými státy novou ekonomickou alianci po celé Eurasii.
    Klíčem k úspěchu Putinova Ruska je jeho schopnost uhájit svou eurasijskou energetickou strategii pomocí věrohodného vojenského zastrašení, aby tak mohlo čelit již zřejmým vojenským plánům Washingtonu známých v terminologii Pentagonu jako celospektrální převaha. V článku „Vzestup americké nukleární převahy“, publikovaném ve věstníku newyorského CFR „Foreign Affairs“, autoři Kier Lieber a Daryl Press tvrdí následující:
„Dnes, poprvé za 50 let, stojí Spojené státy na prahu dosažení nukleární nadvlády. Pro Spojené státy bude pravděpodobně již brzy možné zničit primárním úderem ruský a čínský nukleární arzenál s dalekým dosahem. Tento dramatický posun v rovnováze nukleárních sil vychází z řady zlepšení v americkém jaderném systému, rychle se ztenčujícího ruského arzenálu, a hlemýždího tempa při modernizaci čínských jaderných sil. Pokud se politika Washingtonu nezmění, nebo Moskva a Peking nepodniknou kroky k navýšení a připravenosti svých ozbrojených sil, budou Rusko a Čína, spolu s celým zbytkem světa, žít mnoho dalších let ve stínu americké nukleární převahy.“
    Autoři oprávněně mohli tvrdit, že ruský strategický nukleární arzenál od kolapsu Sovětského svazu v roce 1991 „prudce upadá“. Rovněž vyvodili, že Spojené státy sledují, a už po nějaký čas usilují o dosažení globální nukleární nadvlády. Národní bezpečnostní strategie Užza Bushovy vlády v září 2002 se oficiální americkou politikou stalo dosažení globální vojenské nadvlády, což je dnes, s ohledem na akce Washingtonu při událostech ze září 2001, zpráva netěšící řadu zemí. Jedním z prioritních projektů ministra obrany Rumsfelda bylo vybudování multimiliardové americké protiraketové obrany, což bylo americkým voličů prodáno jako „obrana proti možným teroristickým útokům“. Ve skutečnosti, jak bylo otevřeně přiznáno v Moskvě a Pekingu, je namířena pouze proti dvěma skutečným nukleárním mocnostem, Rusku a Číně. Je jim jasný záměr, protože podle samotných Američanů tento „typ protiraketové obrany, kterou Spojené státy mohou hodnověrně nasadit, má význam především v ofenzivním, a ne defenzivním smyslu, a to jako doplněk amerického prvního úderu, nikoli jako autonomní štít. Pokud by Spojené státy provedly nukleární útok na Rusko, nebo Čínu, cílové zemi by zůstal jen malý zbytkový arzenál – pokud vůbec něco. V tomto případě by dokonce i relativně malý, nebo neefektivní systém protiraketové obrany, mohl být více než dostatečný k odražení jakéhokoli odvetného úderu, protože zdevastovanému nepříteli by zbylo jen málo hlavic a klamných cílů“. V souvislosti s činností Spojených států, které aktivně přesunuly jednotky partnerů v NATO do Afganistanu, a poté do Libanonu a aktivně podporují bývalý státy SSSR, Gruzii, dnes klíčovou pro kaspický ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, ve snahách o připojení k NATO a odsunu Putinových jednotek není divu, že se Moskva cítí poněkud znepokojena sliby amerického prezidenta o šíření demokracie po Američany definovaném „širším Středním východě“. Samotný termín „širší Střední východ“ je výtvorem různých Cheneymu blízkých washingtonských mozkových trustů, včetně jeho PNAC, a vztahuje se na nearabské země jako Turecko, Irán, Izrael, Pákistán, Afganistan, středoasijské země bývalé části SSSR a Azerbajdžan, Gruzii a Arménii. Bush tento termín ve vztahu k dané oblasti, zahrnuté ve washingtonském projektu „šíření demokracie“ v tomto regionu, poprvé oficiálně použil na summitu G-8 v létě 2004.
    Téhož roku ruské ministerstvo zahraničí varovalo, že Rusko „podnikne nezbytné kroky“ jestliže budou v Polsku umístěny prvky nového amerického protiraketového systému. Polsko je členem NATO a jeho tehdejší ministr obrany Sikorski dříve pracoval v AEI, washingtonském jestřábím mozkovém trustu Richarda Perle. Byl rovněž výkonným ředitelem New Atlantic Initiative, projektu zaměřeného na vtažení zemí bývalé Varšavské smlouvy do NATO pod rouškou šíření demokracie. Od takových lidí se rekrutovaly snahy USA, via NATO, vybudovat Evropský protiraketový obranný systém. Jediným možným cílem takového systému je Rusko, ve smyslu umožnění úspěšného primárního úderu Spojeným státům. Dokončení Evropského obranného protiraketového systému, militarizace celého Středního východu, obklíčení Ruska a Číny propojenou sítí nových amerických vojenských základen, mnohých z nich vybudovaných pod rouškou „války proti teroru“, to vše se Kremlu muselo zákonitě jevit jako součást vědomé americké strategie snahy o celospektrální nadvládu. Pentagon to nazýval „eskalací převahy“, schopnosti zvítězit v jakkoli vedené válce, včetně nukleární.