Demeoti ovládají Idioty...

    Tyto souvislosti dokáží alespoň někteří bystří lidé relativně rychle pochopit, což aktivuje určité morální komponenty, kdy člověk nechce být za tyto utlačovatelské mechanismy demokracie zodpovědný. S ohledem na „dogmatiky“ demokratických vlád po celém světě, kteří umí přijít akorát s „kritickou“ námitkou, že „...demokracie sice není 100% spravedlivá, ale lepší systém neznám", pak se objevuje jasný důkaz, že v politice nejsou nejlepší osoby, nýbrž, přinejmenším morálně, ty nejhorší. Možná bychom si občas mohli vzpomenout na staré filosofy, neboť přesně toto zjištění bylo již mnohokrát popsáno.
    Starý římský politický typus „Cato“, který byl v rámci demokratických struktur vystřídán typusem „Césarem“, hřměl směrem k masám lůzy, když jej před rozlobeným shromážděním táhli od pultu:
    „Umlčujete ty, kteří nad Vámi převažují, jen abyste se sami vydali na milost a nemilost vládě jednoho!“
    Další průběh zániku Říma je znám. Rozpoznáme zde opět podobnosti s dnešním demokratickým „pořádkem“? Masová hysterie při Obamových volbách ukázala více než jasně v jakém stádiu manipulace se obyvatelé této povětšinou demokratické planety nacházejí. Lidé plačící štěstím v den voleb. Když se ale lidí zcela konkrétně zeptali co vlastně dělá Obama lépe než třeba Bush, nebo Clinton, následovalo krčení rameny a věta: „Obama je neuvěřitelně sympatický a já mu prostě věřím…“ „Yes we can!“ Je skutečně mimořádně pozoruhodné, jak lze touto lacinou frází nadchnout miliony lidí. Všichni otcové zakladatelé USA byli zednáři-antidemokraté! To nemá co dělat s nějakými špatnými pohnutkami, avšak pouze a jen se studovanými historickými zkušenostmi. Obecně panoval názor, že USA nesmějí upadnout do demokracie, což bylo i písemně stvrzeno. Místo toho byla preferována republika, jejíž politické vedení podléhalo malému množství vybraných mužů se zvláštními zásluhami jejichž úkolem bylo sloužit lidem.
    Když americký prezident Jackson zavedl v rámci demokracie všeobecné volební právo, začalo také zároveň „podmazávání“ ve formě povolebních dárečků pro rýsující se systém úřednictva. Slavný sociolog Weber označil tento systém jako „diletantská správa loupeživých profesionálních politiků".
    Francouzský aristorkat Alexis de Tocqueville k tomu jednou řekl:
    „Prezident již nevládne v zájmu státu, ale v zájmu svého znovuzvolení! Provozuje prostituci před lidmi a místo aby odolával jejich choutkám, tak jak by byla jeho povinnost, nechá se pohánět jejich náladami.“
    Podařilo se mu tedy odhalit systém volebních lístků jako základ pro korupci a intriky! Každé čtyři roky jsou i dnes lidé na jeden den „demokraté“ aby si odhlasovali své nové vůdce. Vlastní odpovědnost lidí? Kdepak! Právě naopak! Říkáme to dokonce zcela nepokrytě: „Odevzdáváme svůj hlas!“ Lépe se to snad ani vyjádřit nedá. Potom zase tyranie jede dál a je lhostejné kdo je zrovna u údajné moci. Tragické na tomto systému je, že není možné označit nějakou fyzickou osobu jako tyrana, protože zde máme vytvořenu jakousi instituci „demokratického státu“. A právě tato instituce lidem namluvila, že tou institucí jsou vlastně oni sami! Systém politických stran v republikách dodatečně podporuje tuto chybnou doměnku. Špatného krále je možné rychleji vyhnat z paláce než špatnou „demokratickou elitu“, za kterou je navíc člověk sám zodpovědný. Vždyť si ji přece demokraticky „zvolil“! A v tom právě vězí ten omyl! Jak svobodně a nezávisle jsou vlastně politici voleni? Velká část pobíračů státního platu jsou úředníci, nebo jinak státem zaměstnávaní lidé, ti všichni dostávají svůj příjem ze státního rozpočtu. Další velké množství lidí je rovněž plně závislých na systému, ať už je to skrze důchody, podpory, nebo jiné sociální dávky. Celkově vzato je často více než polovina obyvatel demokratické země v této formě „polapena“. Podíváme-li se z tohoto pohledu na volební účast, která je v dobrém případě zhruba do 50% oprávněných voličů je nám hned jasné, že politici jsou voleni v podstatě jen na státu závislými lidmi. Vláda je tedy „kontrolována" těmi, kteří jsou na ní závislí! Kolik lidí byť jen instinktivně cítí tuto naprostou šílenost? Jestliže ovšem jejich mozek zrovna „nezamlžují" masmédia! Často je k slyšení průpovídka, že „volíme menší zlo“, nebo také „proti těm nahoře se stejně nedá nic dělat“. Co to má prosím vás společného s lidem jako suverénem státu?
    Demokracie se stala náboženstvím, o kterém se nikdy nesmí pochybovat, neboť jedinou alternativou je přece hrůzostrašná totalitní společnost! Což nás prý „naučila historie 20. století“. Jednoduchá, byť chybná, avšak efektivní metafora, která vede lid do duševního otroctví. Ve snaze být opět zvoleni slíbí politici všechno! A především to, co nikdy nemohou splnit. Právem volit se poddaní ještě ani zdaleka nestávají občany. Jelikož demokracii věrní voliči podvědomě cítí celé toto pozadí, stoupá potenciál agrese, která může být politiky, kteří fungují jako zástupci, lépe řečeno loutky skutečných „deme“, využita k iniciaci nových válek tím, že se budou konstruovat obrazy veřejných nepřátel. Nic se nezlepší pokud jen trochu myslící lidé nezačnou zkoumat základy. Pak bychom zřejmě mohli znovuobjevit férové alternativy soužití. Bude dobře se zamyslet, jestli je mezi demokracií a tyranií vůbec nějaký rozdíl.
    To by ale nesměla být stále poplatná jedna stará pravda. Masy nikdy neprahly po pravdě. Od skutečností, které se jim nelíbí se odvrací, a dávají přednost uctívání omylu jako boha. Ten, kdo je umí klamat, se stává jejich pánem. Ten, který se je pokouší probudit, je vždy jejich obětí...