Definice těchto pojmů

    Pokusme se definovat pojmy dobro a zlo. Je to těžké, protože střídající se náboženské, ideologické, vlastenecké, revoluční, potažmo i volno-tržní tradice, mají na tyto pojmy širokou paletu názorů. Každá frakce společnosti si tyto pojmy vykládá po svém, podle svých potřeb. Pokusme se oprostit je tedy od bohů, kněží, vlasti, krále, strany, vlády, a tržního úspěchu. Zbude nám přibližně toto.
    Dobro je vše to, co:
    •    Umožňuje tvorbu užitečných věcí, usnadňujících, zpříjemňujících, nebo zkvalitňujích život co největšímu počtu lidí.
    •    Inspiruje k soucitu, ohleduplnosti, laskavosti a působí radost.
    •    Vytváří v mezilidských vztazích harmonii.
    •    Vše co dokáže přinášet blahobyt, radost a mír všem bez rozdílu.
    Zlo pak je vše to, co:
    •    Znemožňuje, či znesnadňuje tvorbu užitečných věcí a k tomu inspiruje ke krutosti působící bolest.
    •    Vytváří v mezilidských vztazích nesoulad a svár. Vše, jehož účelem, cílem, motivací, inspirací a výsledkem je opak blahobytu – bída, opak radosti – bolest, opak míru – svár.
    Dáme li si to dohromady, dobro tvoří, udržuje a zdokonaluje celistvost vší existence. Zlo naopak existenci tříští v chaos a z toho povstává vzájemné nepřátelství. Valná většina populace, řadící se dle svého soudu k dobrým a laskavým se domnívá, že k vytváření dobra stačí nekonat zlo. Tato představa je pozůstatkem silného vlivu náboženství. Populace byla vedena ke strachu z hříchu, a tak aby se nedopustili hříchu, raději nedělali nic, co by je k hříchu mohlo přivést. Tito lidé si ale neuvědomují, že když se rozhodnou něco vědomě nedělat, dělají nevědomky pravý opak. Nicnedělání neexistuje. Vždy dělali něco jiného než je to, co vědomě dělat nechtěli.
    Je tu však jeden problém a tím problémem je společnost. Tedy společenství jedinců. Značně různorodé společenství. Chtít po všech bez rozdílu aby kráčeli po cestě vedoucí k blahobytu pro všechny je utopie. To platí pro společnost založenou na „zlatém teleti“. Zloděj, byť s titulem prezidenta, se nikdy nebude bratříčkovat s nádeníkem. Snad jen před volbami, kdy potřebuje jeho hlas. Už samo prosazování kapitalismu je neslučitelné s vytvářením představy o blahobytu pro všechny, radosti a míru. To platí pro velmi úzkou vrstvu populace. Pro valný zbytek populace vytváří materielní i morální bídu, bolest, a svár.
    Nepomohla ani církev. Hrozba hříchem, po kterém následuje věčné zatracení, se po tisíciletích církevního poručníkování jaksi minula účinkem. Aby ne, když co je smrtelným hříchem pro jednoho, neplatilo a neplatí pro jiného! Co je to vlastně hřích? Pro Hebrejce, a potažmo i staré Řeky, znamenal termín hřích „minutí cíle“. Tak zní přibližný překlad tohoto termínu. Jestliže tedy mineme cíl, dopouštíme se „hříchu“. Fotbalista mine branku a na duši mu přibyl hřích. Jestli velký, nebo menší je asi odvislé od toho, jak moc branku minul. Vezmeme li to doslovně, pak dopouštět se hříchu neznamená zlo, ale nedokonalost. Nedokonalost se dá napravit zdokonalováním, treninkem střelby, v podstatě tedy opakováním „hříchu“, dokud se nenaučíme do cíle trefovat. Čili chybami se člověk učí. Takže čím víc hřešíme, tím máme větší šanci své konání zdokonalit.
    Abychom mohli přestat hřešit, jinými slovy začali se trefovat do terče dobra, musíme samozřejmě někde nějaký ten terč dobra mít. Nějaký viditelný cíl, jímž je dobro jako představený konkrétní výsledek našeho konání. Absence takového viditelného cíle je sama o sobě absencí dobra, tedy živná půda pro zlo. Cesta křesťanství ke světovládě patrně způsobila, že pojem hřích – tedy nedokonalost a nešikovnost – dostal význam aktivního zla, kterého se máme prý nejen vystříhat a neupadat mu v pokušení, ale horlivě proti němu bojovat a potírat ho v sobě i ve druhých. S prapůvodním náboženstvím to nemá nic společného. Vymysleli to vládnoucí gauneři jako nástroj snadnějšího ovládání negramotného stáda a potírání svobodomyslných a činorodých.
    Co tato politika přinesla? V konečném důsledku boj proti sebezdokonalování. Dobře věděli, že daleko snáze se ovládá nepřemýšlející stádo, než přemýšlející člověk. Dokladem jsou zapálené hranice po celé Evropě, na nichž vedle „čarodějnic“ spalovali i své odpůrce. A pitomé stádo tomu přihlíželo se strachem ze hříchu v duši. Upalovali pod korouhvemi „Boží pravdy a lásky, spravedlnosti, ochrany slova pravého a spásy pobloudilých duší“. Názor, že tvoření a ničení, život a smrt, jsou samozřejmou součástí existence celého kosmu, je alibistický. Za prve nikdo neví co to kosmos vlastně je. Ta více, či méně povedená blábolení, nelze brát jako znalost. Pouze jako dohad plodící další dohad z toho prvého dohadu vycházející. Existují lidé, kteří znají víc, tato znalost je ale pro ostatní tabu. Tito lidé, nebo třeba tvorové, ani zdaleka nepracují s vědátorsky „zjistitelnými, ověřitelnými a změřitelnými“ metodami. Nemáme ani tu nejmenší představu co všechno je utajováno. Někdy si připadám jako bacil pod mikroskopem. Co když jsme opravdu nějakým bacilem v nepředstavitelně větším organismu? A někdo s námi manipuluje jak se mu to hodí! Tím nemám na mysli pozemské gaunery! I v tomto případě se dá přemýšlet o dobru a zlu. Společenství virů, či mikrobů, se dohaduje o dobru a zlu!
    Jisté je jedno, každý tvor má své dané poslání. Pozemská příroda je rozmanitá, různorodá, a takoví jsou i lidé. Církve tu působily a doposud stále působí jako škůdce rozmanitosti. Projevují až nenávist k rozličnosti, rozmanitosti a různorodosti, což je hlavní příčinou zla v lidské společnosti. Copak je nutné nenávidět jiné jen proto, že mají jinou barvu pleti, mluví jiným jazykem, vyznávají jinou víru, hrají jinou muziku, jedí jiné jídlo, dělají věci jiným způsobem a myslí jim to jinak? Snaha vnutit jim násilně své myšlení a způsoby je jasným porušením celistvosti, rovnováhy a harmonie světa.