Čtyřprstí a dlouholebí...

Neobyčejně velké, protáhlé hlavě, vévodí obrovské černé oči. Na místě ušních boltců je možné rozeznat jen sluchové otvory, a neúměrně dlouhé paže jsou zakončeny čtyřmi prsty. Výška drobné, útlé postavy, nepřesahuje jeden metr. Kdo by to měl být? Mimozemští tvorové, o nichž kolují četné legendy a mýty.
    Na proslulé Bráně slunce v Tiahuanacu, na břehu jezera Titicaca, je obrázkovým písmem zaznamenána zvláštní událost. V epoše gigantických tapírů prý z nebes slétlo obrovské, zlatě zářící těleso. Na jeho palubě se nacházely malé bytosti podobné lidem. Jejich hlava byla nezvykle vysoká a na vrcholu podivně špičatá. Ruce těchto bytostí měly pouze čtyři prsty a mezi nimi se rýsovala plovací blána. Cizinci údajně přiletěli z Venuše, aby na Zemi zanechali nejen své vědomosti, ale i potomky.
    Další svědectví, potvrzující tuto neuvěřitelnou zprávu, nalézáme v záznamech kronikáře Garcilasa de la Vegy. Tomuto muži po matce kolovala v žilách krev královského rodu Inků. Zaznamenal, jak v polovině 17. století cestoval z Cuzca k jezeru Titicaca španělský obchodník Lopez. V listu adresovaném královskému dvoru pak uvádí tuto podivnou informaci:
    „V okolí Tiahuanaca se pohybuje muž, o kterém mnozí říkají, že přišel z hvězd. Není starý, věkem se může blížit patrně čtyřicítce, ale domorodci k němu chovají úctu jako ke stařešinovi. Tento člověk dokáže svýma rukama se čtyřmi prsty vytušit přítomnost barevných kovů a vody v podzemí, a jeho jméno je Uru.“
    Téměř o tři sta let později se americký novinář Howard prokazatelně setkal v Cuzcu s mužem podivného vzhledu. Cizinec očividně nepatřil k žádné známé lidské rase, měl zvláštní pleť a na rukou měl mezi čtyřmi prsty blánu. Přestože vypadal na čtyřicet, indiánští starci ho znali od svého dětství. On sám tvrdil, že žije na naší planetě již několik stovek let. Spolu s dalšími obyvateli své mateřské planety prý přiletěl v kulovitém létajícím objektu. Jméno tohoto muže bylo Uru.
    Na jezeře Titicaca žil národ s černou krví, příslušníci etnické skupiny pojmenované Uru. Když je začali ohrožovat agresivní Ajmarové, a později i bílí kolonialisté, Uruové se přestěhovali na plovoucí rákosové ostrovy. Jejich odolnost vůči chladu, vlhku a mlze byla neuvěřitelná. V prostředí, v němž by člověk nutně musel onemocnět, se těšili nezlomnému zdraví. Vysvětlovali to tím, že nejsou lidmi. Prý se nám pouze podobají, ale pocházejí z kosmu. Z tohoto důvodu odmítali kontakty s ostatními kmeny a své potomky plodili jen mezi sebou. Jejich původní jazyk se nepodobal žádné jiné řeči na světě a krev měli černou jako uhel. Nynější obyvatelé plovoucích ostrovů mají stejný název, ale poslední z původních příslušníků kmene Uru údajně zemřel v roce 1962.
    Jak to opravdu bylo s národem černé krve již asi zůstane velkou neznámou, avšak v jiných koutech Jižní Ameriky nacházíme další stopy vesmírných cizinců s protáhlou hlavou, šikmým tvarem očí a čtyřmi prsty. Na mnoha místech Peru byly nalezeny malby, tkaniny a tisíce keramických nádob zobrazujících stvoření se čtyřmi prsty. V ruinách staré incké pevnosti Ingapirca na území Ekvádoru vyhrabali Indiáni zlaté desky s reliéfy čtyřprstých bytostí. Jejich postavy jsou propojeny s vyobrazením Slunce, Venuše, a dalších nebeských těles. Královský rod Inků se považoval za potomky těchto bytostí a proto deformovali novorozencům hlavy ve zvláštním lisu, aby tím prokázali svůj nebeský, tedy mimozemský původ. Nepřetržitý tlak a postupné utahování formy vytvořily po letech bolestivé procedury nezvykle podlouhlý tvar lebky. V pouštní krajině poblíž proslulé planiny Nazca byly nalezeny lebky mužů, jejichž mozkovna je až třikrát větší než u dnešního člověka. Celková délka hlavy dosahovala téměř půl metru. Proč prodělávali tak dlouhé údobí utrpení? Byla za tím jen touha podobat se mimozemským bytostem s podobným tvarem hlavy? Nebo to mělo nějaký hlubší smysl? Nejsou neobvykle vysoké, zaoblené čepice egyptských faraonů, ozvěnou stejného úsilí? Nelišit se od bohů?
    Staří Mayové přivazovali své děti k příčkám kolébky aby jim zploštili, nebo stlačili lebku do tvaru kužele. Navíc se pokoušeli napodobit i šikmý tvar očí nebešťanů. „Ve velké oblibě byly mírně šilhavé oči. Rodiče se snažili vyvolat šilhavost dítěte tím, že mu pod nos zavěšovali drobné korálky," napsal americký antropolog Coe z Yaleovy univerzity. Bolestivý zvyk prodlužovat lebku byl rozšířený především tam, kde lidé věřili v kontakt s mimozemskými bytostmi. Uctívání dlouholebých čtyřprstých stvoření se neomezilo jen na Jižní a Střední Ameriku, jeho ozvěny nacházíme také na mnoha tichomořských ostrovech. Novozélandští Maorové bývají vynikajícími řezbáři. I když vzhled jejich figur je originální, nezaměnitelný, přesto je svým způsobem uniformní. Více než lidi připomínají tyto figury lidi z vesmíru. Je to náhoda, že tvory s dlouhou lebkou a čtyřmi prsty shodně zobrazovaly desítky národů, i když je od sebe dělily desetitisíce kilometrů a mnohdy i propast času?