Co s těmi rybami?

    Paleontologové se velmi rádi ohánějí údaji řádu milionů, někdy i miliard let. Jenže oč se opírají tato jejich tvrzení? O axiomy... Co je to axiom? Je to doslova „gumový“ pojem, který podle Slovníku cizích slov znamená: a) základní filozofickou větu platnou bez dokazování; b) zásadní poučku; samozřejmou, nespornou pravdu; východiskovou větu vědátorské teorie, kterou v dané teorii není nutné dokazovat. Na všechno mají tabulky. Vědecké teorie a závěry tedy v podstatě mohou být, a převážnou většinou i jsou, pouhým nakupením navzájem se nevylučujících axiómů, s jejichž obhajobou platnosti se nemusí nikdo obtěžovat. Jedním z takových axiomů jsou paleontologické datovací tabulky. Spočívají jen na dalších axiomech, na základě kterých je poskládán takzvaný index fosilií. Tato dnes už sama o sobě „fosilní“ tabulka byla poplatná Darwinově evoluční teorii, která si vyžadovala pro vývoj i těch nejjednodušších pozemských organismů miliardy let. Musela je tedy dostat! Takto zdůvodněné miliardy let byly pak podle Darwinovy teorie rozděleny do přihrádek „datovacího systému“ - což je vlastně už zmíněný index fosilií. Je to v podstatě dodnes platný axiom sloužící k direktivnímu určení stáří usazených hornin. Jasné? Geniální vysvětlení kruhem, které buď akceptujete, anebo budete akademiky vtaženi do plodného sporu na téma co asi bylo dříve - vejce, nebo slepice? Spíše by ta diskuze měla být na téma kdy se narodil první idiot, a jak je možné, že jich od té doby geometrickou řadou přibývá.
    Takže, onen odhad geologického stáří hornin se opírá o index fosilií sestavený podle zkamenělin nalezených v určitých geologických vrstvách. Jestliže tedy geolog nalezne nějakou zkamenělou kost, stačí mu jen nahlédnout do patřičné kolonky a hned „ví“ v jak staré vrstvě tu kost našel. Jak jednoduché a prosté! A naprosto evidentně debilní! Pro ně je jaksi automaticky níže ležící vrstva horniny až o x-tisíc let starší než vrstva nad ní. To by mohlo mít jakousi logiku, ale jen u povrchových vrstev. O těch ostatních to už nikdo tvrdit nemůže.
    Vyhodnocování svislého řezu vrstvami usazených hornin říkají stratigrafie a vycházejí přitom z axiomu, že jednotlivé vrstvy se ukládaly velmi, velmi mnoho let. Už Darwin ale na vlastní oči viděl, že k uložení několika i velmi silných odlišných vrstev - facií - může dojít i společně, doslova v jednom okamžiku, sedimentací obrovského množství společně naplaveného různorodého materiálu! Navíc byly minimálně na dvou místech, nezávisle na sobě, nalezeny zkameněliny dravých ryb uhynulých v okamžiku, kdy jedna požírala druhou (Calais a Williams 1989 v USA a Snelling poblíž Sydney)! V australském případě byly ryby spolu s celým hejnem ostatních, v hustotě průměrně 7 naprosto nepoškozených exemplářů v kubickém metru, uloženy v několik metrů tlusté vrstvě pískovce, která by se podle klasického „učení“ musela utvářet několik tisíc let... Něco tu smrdí!
    Ona totiž v písku pohřbená ryba za normálních okolností nemá šanci zkamenět! Řekněte to dál, ale nezkoušejte to, dopadne to zaručeně vždy stejně. Ve světě byly ale nalezeny zkameněliny více než statisíce různých živočišných druhů! Mnoho hornin sestává doslova jen z těl násilně zahubených, a vzápětí tlustými vrstvami usazenin překrytých živočichů! Krycí vrstvy, naplavené vodou z „jakéhosi důvodu“ doslova přesycenou minerály, zabránily hnilobnému procesu. Obrovské náplavové vlny vraždily rychle, nemilosrdně, a mnohdy tak důkladně, že nepřežil ani jediný exemplář druhu. Mnoho zkamenělých tvorů, zejména ryb, si přitom zachovalo obrannou pozici prozrazující překvapení...
    Události vedoucí k navršení ohromujících vrstev tohoto druhu nesporně musely být kataklyzmatického charakteru, a za těchto okolností o nějaké evoluci opravdu nemůže být řeč. Zkamenělé kmeny stromů kolmo procházejí až několika vrstvami kamenného uhlí a hornin oddělujících jednotlivé sloje, které se podle geologů usazovaly tisíce a tisíce let. Dotaz jak je to možné, že dotyčný strom v mezičase neshnil, stejně jako nahlas vyslovené zpochybnění „neomylnosti“ geologického datování všeobecně, je v příslušných „odborných kruzích“ považován za podlou nemravnost.
    Dostali do pracek další radiometrické metody datování stáří hornin jako draselno-argonovovou, rubidio-stronciovou, a urano-olověnou. Postup je obdobný jako u radiokarbonu, měří se však produkty jaderného rozpadu. Porovnáním poměru množství původního prvku s objemovým množstvím produktu rozpadu se zjišťuje, jak dlouho se v hornině uzavřený prvek rozkládal. Nádherně jednoduché a všichni jásají! Jenomže... Rozpad jaksi neprobíhá tak, jak by to fyzikům pasovalo do krámu. Například berylium (Be 7) se při změnách tlaku rozpadá pokaždé jinou rychlostí. Rychlost rozpadu uranu na olovo se mění s časem a působením vnějších vlivů, například působením velmi silných elektrických a elektromagnetických polí. I jinak je to k ničemu. Oni totiž předpokládají, ba přímo vyžadují, aby v okamžiku uzavření referenčního prvku do horniny nebyly přítomny žádné předchozí ať už „starší“, nebo „mladší“ zbytky měřením zjišťovaného produktu. Jenže proč by nemohly? Protože to tam vědátoři nechtějí?