Co nejlíp použít...

    Invaze do Iráku v roce 2003 ovšem odstartovala zcela novou éru. Desítky amerických zpravodajů se připojily k americkým jednotkám v Kuvajtu, protože snahou Pentagonu bylo zajistit nastávajícímu tažení do Iráku příznivý mediální obraz. Změnu také doznalo armádní operační středisko v Kataru. Byl povolán hollywoodský architekt aby navrhl zasedací místnost pro oficiální tiskové konference v ceně 200 tisíc dolarů. S tím souvisí i nezřízený obdiv k technické vyspělosti Pentagonu. Skoro jsem se zamiloval do F-18 Super Hornet, je to opravdu všestranné letadlo. Musím ale přiznat, že nejraději mám A-10 Warthog. Miluju prasata. Když odstartovaly první tři letouny, na 100 metrů prý byly slyšet v botách a v břichu. A co ta technická dokonalost posledních zbraní? Neměli by použít nějaký větší kalibr? Co třeba MOAB? Matka všech bomb? Pár sekaček na kytičky, přece nezůstaneme jen u pár řízených střel. Nejnovější, největší, nejhroznější americká bomba. Rozdrtíme je 2 000 librovými bombami a potom nastoupí pěchota! 2 000 librové bomby na obydlená území? Ale jistě!
    Držím v ruce model neviditelné stíhačky F117, která provedla zmiňované útoky. Jak tuhle věc řídíte, asi nějakou pákou, že? Ano, oba máme řídící páku, a vlevo ovládáme tah motoru. Při každé válce americké sdělovací prostředky vychvalovaly špičkovou úroveň techniky určené k zabíjení! Bombardéry B - 57, Britové jim říkali tryskáče z Canberry. Kopie německých „štuk“? Ve Vietnamu prokázaly vysokou účinnost při střemhlavých útocích na jednotky Vietkongu v džungli za Danangem. Plukovníku, jaký je náš dnešní bojový úkol? Naším cílem, pane, je vyhledat tábor Vietkongu asi 100 kilometrů jižně odtud, a pokus se jej zneškodnit. Plukovník mi právě oznámil, že se blížíme k cíli. 1-2-3-4 svrhli jsme bomby, v ohromném přetížení vybíráme střemhlavý let. Teď už vím čím si musí projít astronauti! Nuže, plukovníku, proběhlo to celkem hladce. Je to už způsob adorace, skoro to vypadá jako uctívání bohů z oceli. To je OK. Je to 2 000 librová bomba, která je neomylně přesná a je to ta věc, díky níž byli v Afghánistánu, a budou i v dalším konfliktu děsivě přesní, děsivě precizní a děsivě ničiví. Navzdory tomu, že americká armáda používá stále důmyslnější techniku, vyvíjí takzvané „chytré bomby" a další systémy přesného navádění, počty civilních obětí dnes několikanásobně přesahují vojenské ztráty, hrozivé počty obětí, které od první světové války stále stoupají. 10% obětí první světové války tvořili civilisté. Ve druhé světové válce počet civilních obětí vzrostl na 50%. Ve vietnamské válce tvořili civilisté 70% obětí, ve válce v Iráku to bylo už 90% všech obětí.
    Toto je jen začátek kampaně pracovně pojmenované „Šok a hrůza", která prý bude dotažena až do úplného konce. Dechberoucí ukázka palebné síly spojená s neosobní lhostejností k tomu, co se děje na druhé straně. Operátor zbraňových systémů s volacím znakem „Oasis" na palubě letadla sám zemi ani cíl nikdy nespatří. Letiště je pro něj pouze zrnitým obrázek na radaru. Zkreslování skutečnosti... Protože USA mají přístup ke špičkové vojenské technice, tak masakrování lidí z letadla letícího v 10 kilometrech moderními zbraněmi je jakoby etické, zatímco když se někdo opásá výbušninou a odpálí se v davu, tak je tomu přesně naopak. Přesnost navádění a úsilí věnované tomu, aby byly zasaženy pouze konkrétní cíle a jiné cíle zasaženy nebyly je tak ohromující, že to nemá ve světě obdoby. Ta pozornost jaké je tomu věnována! Ta humánnost kterou to má! Musí být zaručeno zničení vojenských cílů, ale takovou zbraní, která je adekvátní na konkrétní cíl. Zbraně, kterými dnes armády disponují dosahují přesnosti, o jaké se nikomu ani nesnilo.
    Během války v Perském zálivu v roce 1991 Pentagon omezil prostor kam mohli reportéři jít, a umožnil přístup jen několika novinářům. V případě Iráku Pentagon otočil a hned poté, co prošli speciálním výcvikovým táborem, povolil více než 500 zástupcům médií aby doprovázeli americké bojové jednotky do války. Navzdory široce oceňované realističnosti vojenského zpravodajství, strategie doprovodných reportérů otevřela nové otázky, zda jsou váleční zpravodajové schopni zprostředkovat vyvážený obraz skutečnosti. Místo aby si udrželi odstup, armáda je k sobě přivinula a zadusila, a oni sami se na tom podíleli. Stovky novinářů byly přiděleny k jednotkám námořní pěchoty, letectva a armády, čímž se svým způsobem stali součástí invazního aparátu. K lidem, na které dopadaly bomby, ale žádní reportéři přiděleni nebyli, všichni totiž stáli na druhé straně. Neuvěřitelná světelná show, prostě ohromná! Většina reportáží zobrazovala pohled útočníků. Byl to postupný proces poznávání se a získávání důvěry. Lidé, kteří pracovali jako korespondenti největších televizních stanic, se vyjadřovali zcela otevřeně o blízkých vztazích s americkými vojáky. Prohlašovali: Víte, udělal bych pro ně cokoliv, oni by cokoliv udělali pro mě. Celé to bylo kamarádské. Kolem nás byli vyzbrojení vojáci a byli odhodlaní nás chránit, protože říkali, vy z nás doma děláte hvězdy, takže vás musíme chránit.
    To je sice hezké, ale ale nemá to nic společného s nezávislou žurnalistikou. Byl to velmi lstivý tah Pentagonu, který řekl: Chcete přístup, tady máte spoustu prostoru. Pochybuji, že v konfliktu tohoto typu někdy bylo tolik reportáží svobodného tisku! Přidělení novinářů k vojenským jednotkám byla jen nová variace staré hry, a tou byla a je válečná propaganda. Existovaly sice i mimořádné reportáže, ale byla to jen výjimka. Takže jste mohli vidět americké hochy zapalující chatrče ve vesnici, což pro lidi bylo dost neobvyklé. Ve skutečnosti se jen velmi malá část té nesmírné zrůdnosti dostala na obrazovky, obzvlášť když za to lidské utrpení byla zodpovědná americká vláda. V tom smyslu je největší televizní tabu ukázat zblízka, explicitně z lidské blízkosti, co obnáší, když bomby, rakety a miny, zaplacené z peněz amerických daňových poplatníků dělají to, k čemu byly vyrobeny, což je zabíjení a mrzačení.