Co nás čeká?

    I když mě osobně to upřímně řečeno ani tolik nezajímá, těch nejrůznějších zkazek a prognóz co nás čeká o zimním slunovratu 21. prosince tohoto roku je tolik, že jsem se vydal na toulky internetem zjistit o tom něco více. A narazil jsem na velmi zajímavé věci, které nechat si jen pro sebe by byl hřích. Tak třeba hodně toto datum opakují indiáni a zdůrazňují, aby lidstvo bylo připraveno na změny. O tomto datu jsem se také dočetl, že vyjde páté, nebo šesté slunce, a někteří mluví o tom, že se teď uzavírají čtyři světy, další pak hovoří o pěti světech. Nicméně se v podstatě shodují v jednou, že o zimním slunovratu vyjde nějaké nové slunce.
    Co si pod tím máme představit? Indiáni prý říkají: představte si fázi svítání, kdy Slunce ještě není na obloze, ale vy už vidíte úsvit. A v této fázi se podle nich teď nacházíme. Už vidíme nové, odlišné světlo, ale ono nové slunce vyjde až o zimním slunovratu. Také říkali, že nebude žádné „bum bum bum“, pokud ovšem to bum nezpůsobí sami lidé třeba ještě před slunovratem. Má jít o změnu kvality světla, na jehož základě by pak lidská bytost měla doznat dost podstatných změn. Hledal jsem nějaké zdůvodnění proč, jak může světlo samo o sobě změnit lidskou bytost. A našel jsem i jakousi odpověď. Slunce by totiž přes epifýzu mělo ovlivňovat hormonální pochody v lidském těle. Sluneční světlo by nás tak vlastně vytvářelo, stavělo, což si lidský jedinec nemá šanci běžně uvědomit. Zmiňují se o tom vědátoři, kteří se zabývají tzv. vnitřními hodinami orgánů, tedy tím jak se orgány „startují“. Zjištili, že nic se neděje samo od sebe, ba naopak že někdo, nebo něco, musí tento proces korigovat a řídit.
    A právě v tom spočívá jedna z největších záhad genetiky, ty vnitřní hodiny se doposud nikomu nepodařilo nalézt. Představují si to jako jakýsi spínač, to ale nevysvětluje jak tělo například pozná že má vytvořit druhé zuby, spustit růst ňader, a podobně. Tělo musí mít nějaký důvod proč to, či ono právě teď a jistým způsobem je nutno udělat. Nicméně ten časový spínač, aspoň pokud jako laik vím, se ještě nikde v genetickém kódu nenašel. Bylo by tedy docela možné, že tím spínačem je zvnějšku právě Slunce. A mění-li se jeho kvalita, pak by se samozřejmě proměňovala i lidská bytost. Takže laikovi bych řekl, že lidi se budou měnit. Spousta lidstva bude patrně zmatena, protože nebudou chápat co se děje. Proto je lepší alespoň trochu tušit co se děje. Spousta lidí je dnes totiž na hranici jakéhosi pocitu zcvokatění. Buď mají velké deprese, nebo sebevražedné nápady. I o tom se můžete ledaskde dočíst.
    Zajímavé na tom je, že v tom nehraje až tak velkou roli stále se prohlubující společenská krize, ale jde především o pocit silné vnitřní nejistoty. Jde především o pocit jako kdyby jedinec „kmital“ mezi dvěma světy. Sám jsem ten pocit už před nějakým časem zažil. Chvílemi jsem měl dojem že je mi všechno jasné, že jsem úplně v pohodě. A pak jsem najednou jakoby přeskočil do jakéhosi modu rozechvění, a připadalo mi že ničemu nerozumím. Že se všechno rozpadá a nevím co mám dělat. A pak přišla chvíle kdy mi do sebe všechno zapadá…
    A tak možná i jiní skáčou sem a tam. Dá se to svým způsobem pochopit. Pokud by měla přicházet nějaká nová kvalita, ta stará je stále ještě přítomná. Představte si například, že byste z nějakého důvodu opouštěli po léta zažitý názorový systém, třeba katolictví, budhismus, cokoliv. Něco, čemu bezvýhradně věříte a myslíte si že je to Pravda, že svět takto funguje. A teď najednou bác ho, s hrůzou zjistíte že to byla blbost. Uvidíte, že ten systém má dost velké trhliny, že jde jenom o nějaké kecy. A z ničeho nic objevíte nějaký jiný druh přístupu, který je vám bližší, a začnete se „trhat“. Ta stará část ve vás se cítí provinile, jak to že opouštím něco, co mi celý život ke štěstí stačilo? Ale už to nejde zastavit.
    Třeba se někdo ptá a co se má vlastně změnit? O tom moc nepřemýšlím, jenom mívám v určitých momentech jakési představyy, o kterých si myslím že by to tak mohlo být. Jenže situace ve světě je hodně nepřehledná, i když otevřená, manévrují v ní totiž obrovské protichůdné síly. Podstatné ale patrně bude jak se sami lidé rozhodnou. Ono totiž nejde o nějakou shůry danou nutnost. Změnu lidi přijmout můžou, ale nemusejí. A pokud opravdu to nové slunce má moc provádět změny v lidském organismu, dá se očekávat i polarizace lidstva. Zatím co jedni prožijí transformaci, jiní spáchají třeba sebevraždu. To by se týkalo těch lidí, kteří dojdou na hranu své zkušenosti, na hranu smyslu svého života, a nevidí žádnou perspektivu, žádné východisko. Někteří to řeší tak, že se rovnou zabijou, to je rychlé řešení. Někdo se zase upije, jiný ufetuje, další rozjede jiný sebedestruktivní program. A když dojde na hranu civilizace jako celek, má rovněž šanci buď sebedestrukce, totálního kolapsu a propadu do nesmyslných katastrofických vizí; anebo projde transformací, tedy znovuzrozením, a přichází jako někdo jiný.
    Je možné ale předpokládat, že i po této transformaci zjistíme, že nic nevíme. Že naše představy o realitě byly a dosud jsou velmi dětinské, neúplné, toporné. Realita, která je v pohybu nám ukazuje, že naše zkoprnělé a zkostnatělé způsoby myšlení prostě nestačí. Vezměte si například nedávný experiment ve švýcarském CERNu, podle nějž se neutrina prohánějí rychleji než fotony. A teď co? Podle starého popisu světa není nic rychlejšího než rychlost světla ve vakuu a hotovo. A teď se zdá, že ta neutrina se tam možná prohánějí o něco rychleji, což pro fyziky znamená ohromný otřes. Není málo takových co doufají, že se tato hypotéza nepotvrdí, protože by to znamenalo rozpad zavedeného výkladu fyzikálního světa. Jiným příkladem může být vývoj podnebí na Zemi. Přichází absolutně nové klimatické situace, lokální bouřky, či lokální záplavy, a jiné. Náš dosavadní konvenční popis jaro — léto — podzim — zima najednou nestačí, a meteorologové nevědí jak mají tyto dříve nemyslitelné anomálie vlastně interpretovat.
    A tak se zdá: že když se něco transformuje, tak se transformuje všechno. Změna je kompletní a spočívá s největší pravděpodobností v tom, jakým způsobem popisujeme a tvoříme realitu. A nikdo teď neví co se v tomto směru stane, protože kdybychom to věděli, tak nepůjde o změnu s velkým Z. Přirovnal bych to k zážitku vhledu: všichni vám můžou předem nakrásně vykládat jaký pocit zažijete, ale dokud si tím neprojdete, je to marné. Zážitek samotný se do slov nedá vměstnat, je komplexní. Měl bych být více konkrétní o svých představách? Tak já si třeba představuju obyčejně takové voloviny jako že třeba uvidíme víc barev, uslyšíme jiné škály zvuků, nebo budeme trvale slyšet zvuk Země. Ten zvuk opravdu existuje, mají jej nahraný. Je takový hluboký, blíží se tónům, co vydávají lámové na ty jejich trouby. Nebo možná porozumíme řeči zvířat, protože někdy jí někdo musel porozumět. Vždyť kde jinde by se vzaly všechny ty pohádky? A může se i stát, že se dostaneme na jazykovou úroveň dávných civilizací, třeba konečně pochopíme mnohem pokročilejší jazykové systémy starého sanskrtu, aramejštiny, hebrejštiny, a podobně, kterým se dnes marně snažíme porozumět. Co říkáte, nestálo by za to už jen kvůli tomu nechat se transformovat?