Co je vědecká kritika?

    Pochybuje li někdo o nějakém dogma, sklízí „vědeckou kritiku“. Většinou se v ní skrývá ničím nepodložený optimismus o již ukončeném poznání vědy a o dokonalosti vlastních znalostí. Debilní je, když nehodlají připustit nějaké další, zásadnější poznatky na poli vědy. Podíváme li se na takovou kritiku podrobněji, pak zjistíme, že podle kritika ten který daný a zkoumaný jev nemůže existovat, nebo daná metoda nemůže objektivně fungovat, protože pro to není k dispozici vědecké vysvětlení. Hloupost takového tvrzení je zcela zřejmá. Bývá však často až velmi důmyslně ukrytá v několika odstavcích v podstatě nic neříkajícího textu a tak ji odhalí jen velmi pozorný jedinec. Stejně zřejmá je nesmyslnost tvrzení, že daný jev nemůže existovat, protože to odporuje přírodním zákonům. Jakým? Těm, které se nabiflovali?
    Jako příklad si vezměme jeden z nejzákladnějších zákonů fyziky. Dlouhá léta, od doby Lavoisierovy a Lomonosovovy, prakticky až do konce 19. století, byly zákon zachování hmoty a zákon zachování energie považovány za zcela neporušitelné. Vznikla atomistika, zkoumání radioaktivity a některá jiná pozorování vedly k poznání, že příroda tyto zákony nedodržuje. Dogmatický vědec se snažil popřít například radioaktivitu a ukázat její nevědeckost. Skuteční vědátoři raději pozměnili zákony. Dnes je obecně uznáván „společný“ zákon o zachování hmoty a energie. Nikdo však není schopen dokázat, že jeho formulace je konečná a zákon v této formě bude již příroda respektovat. Je jasné, že při posuzování nějakého názoru je nutné z něčeho vycházet a dosud přírodou samou potvrzené zákony jsou tím nejlepším východiskem. Není tudíž jasné, odkud sebevědomí takévědátoři berou svou jistotu ohledně jednoznačnosti svých vlastních teoretických „důkazů“.
    A přitom takovou jistotu, že již naprosto necítí potřebu přesvědčit se, zda lze, či nelze popíraný jev experimentálně prokázat. Změny v zákoně o zachování hmoty jsou typickým příkladem normálního zdravého vývoje poznání v závislosti na odhalování nových skutečností. Vědátoři se v minulosti zcela zásadně mýlili vinou nedomyšlenosti, omezenosti přístupu k řešení problému, nebo i přeceňování platnosti dílčích poznatků. Tak vznikly „důkazy“ o nemožnosti sestrojit letadlo, o smrtelném nebezpečí rychlejší jízdy vlaku než asi 20-30 km/h, o jednoznačných zdravotních přednostech umělé kojenecké výživy ve srovnání s přirozeným kojením, a mohli bychom pokračovat.
    Normální vědátor by si z toho vzal ponaučení a hleděl by se ukvapených závěrů vyvarovat. To ale nehrozí. Mezi řadou ortodoxních vědátorů dodnes panuje přesvědčení téměř všech fyziků z konce minulého století o tom, že až na tři, čtyři, prakticky nepříliš významné problémy, je fyzika již de facto ukončenou vědou. Jaká hrůza, ono to není pravda! Tvrdit, že v minulosti byli vědci ještě hloupí a často se mýlili, kdežto dnes jsou již chytří a ve svých úsudcích mají vždy objektivní pravdu, je naprosto absurdní. Jak často je však toto tvrzení v elaborátech „kritiků“ ukryto!
    Co si pak o nich může jedinec lichotivého myslet?