Co je příčinou?

    Kněží Osirisových svatyní vštěpovali adeptům základní výklad kosmogonie a dějin civilizace Země. Podle tohoto učení probíhá evoluce pozemské civilizace v cyklech přerušovaných hlubokými depresemi, kdy lidé klesají téměř na úroveň zvířat. Mayský rukopis Chilam Balam z Chumayelu hovoří zcela jednoznačně o tom, že dochází k opakovaným vývojovým érám lidstva, tzv.soles, a konec každé této éry bezprostředně souvisí s přívaly vod, ohnivou smrští a obrovskými uragány. Podobná sdělení se nacházejí i v mytologiích Aztéků a dalších indiánských národů přičemž je zdůrazňováno, že konec vývojového cyklu a zánik lidské civilizace je spojen s působením ohně, ledu, záplav a větrů. Ságy Hopiů hovoří o tom, že v dávné minulosti vznikly, rozvinuly se, a opět zanikly po sobě tři lidské civilizace dosahující v období rozkvětu vysoké intelektuální úrovně. První civilizaci zničil oheň, druhou led, a třetí obrovské záplavy...
    Mýty o opakujícím se rozvoji a zániku vyspělých civilizací však nejsou doménou pouze Egypta a jižní, či střední Ameriky, ale setkáváme se s nimi u Eskymáků, v Oceánii, Indii, Japonsku, Číně, prakticky v souvislém pásu po celé Zemi. To samo o sobě naznačuje závažnost těchto sdělení, přesto stále dochází k nedocenění vlivu katastrof globálního dosahu na rozvoj pozemských civilizací. Je možné se mýlit v detailech, či pokusech o výklad jistých faktů, nicméně odpůrci hlavní nosné myšlenky vyvrátit nedokázali. Hlavním argumentem oponentů jsou chybějící stopy těchto kataklysmat. Svatá ty prostoto, ti opuncovaní pitomci od psacích stolů samozřejmě žádné stopy vidět ani nemohou, museli by zvednout své „posvátné“ zadky a jít své nahnilé obézní tělo rozhýbat do přírody. Stop prokazujících minulé globální katastrofy a důsledky jejich působení na pozemské civilizace je nepřeberné množství, jen je nalézt a pokusit se je správně vyhodnotit. Planeta Země je pokryta sítí puklin, jejichž jednotlivé větve vůči sobě navzájem jaksi nepatří. Pokud tyto pukliny nebyly v pozdějších dobách vyhojeny například výlevy žul, či porfyrů, je určení jejich stáří velmi problematické. To platí zejména o puklinách vzniklých odhadem v období posledního zalednění. Základní a nejstarší puklinový systém patrně souvisí se smršťováním zemského pláště a je orientován ve směru poledníků. Prokazatelně však existují další, nejméně čtyři mladší systémy puklin, lišících se poměrným stářím a orientací vůči poledníkovému směru. Absolutní stáří jednotlivých puklinových systémů nebylo spolehlivě stanoveno. První systém puklin je vůči poledníkovému směru pootočen o 26°, druhý o 16°, třetí o 47°, a poslední o 5°. Tyto puklinové systémy zatím neprokazují kataklysmatické děje v období existence lidské civilizace, zatím jen dokazují, že globální katastrofy na Zemi vůbec nejsou tak vzácnými hosty jak nás někteří vědátoři přesvědčují.
    Další problém je spojen s odklonem rotační osy Země od kolmice k rovině oběžné dráhy, potažmo precesní pohyb zemské osy. Sklon rotační osy jednotlivých planet je následující: Země 23,45°, Mars 25,2°, Venuše 87,8°, a Uran 8°. Z principů mechaniky vyplývá, že pokud by všechny planety naší soustavy měly společný původ a dobu vzniku, jak to tvrdí mnozí vědátoři včetně církevníků, měly by tedy mít prakticky stejný sklon rotační osy. Země a Mars mají sklon poměrně blízký, avšak Venuše a Uran mají sklon výrazně odlišný, a navíc rotují obráceně. Zarážející je i velmi pomalá rotace Venuše, tato planeta se vůbec chová jako pravá dáma, zcela jinak než bychom očekávali. Nehledě na údajně anomální složení její atmosféry, vysokou hustotu a vysokou povrchovou teplotu, se Venuše jeví jako obrácená vůči Zemi „vzhůru nohama". Vysvětlení lze nalézt pouze v rozsáhlé kolizi s neznámým nebeským tělesem. Sklon rotační osy Země a Marsu rovněž nelze vysvětlit jiným způsobem než vnějším zásahem značné intenzity. Precesní pohyb zemské osy je vysvětlován působením slapových sil Měsíce. Pravděpodobnější vysvětlení však je založeno na rozkmitání zemské osy po kolizi s nebeským tělesem. I Ezechiel při své cestě k pánbíčkovi viděl „kymácející se Zemi. Toto vysvětlení původu precese je plně v souladu se zjištěným poklesem rychlosti i úhlu precese Země.
    Velmi zajímavá je i jedna podivná nesrovnalost spojená s Venuší. V řecké mytologii se hovoří o třech velkých potopách které postihly v historické době Attiku. Tyto potopy byly nazvány jmény vládců kteří zprávy o nich nechali zaznamenat. Nejstarší nám známá, tzv. Dardanova potopa, se odehrála podle odhadu přibližně před 8000-12000 lety, respektive mezi 10000-6000 př.Kr., a během ní došlo k protržení pevninské šíje mezi Černým a Marmarským mořem. Král Dardanes byl prý synem Dia a Elektry, a praotcem národa Dardanů žijícího v okolí Troje v Malé Asii. Jiná potopa, po níž byla údajně Attika 300 let neobyvatelná, se odehrála v období vlády krále Ekténů Ogyga. Římský spisovatel Varro se ve 2.stol.po Kr. zmiňuje o tom, že ze starých zpráv o Ogygově potopě vyplývá, že Venuše po potopě změnila nejen barvu, ale i svoji velikost, a po devět měsíců vládla Attice úplná tma, přičemž všechny sopky v Egejském moři byly v plné činnosti. Nejnovější archeologické výzkumy ve Středomoří dokládají výrazné změny v této oblasti zejména na Maltě, Krétě, a Kypru, kde došlo k náhlému zlomu a přerušení kontinuity vývoje civilizace v důsledku rozsáhlé geologické katastrofy. Radiokarbonové datování vymezuje dataci tohoto zlomu do intervalu 3600-3200 př.Kr.. Nejmladší potopa, která postihla Attiku, se měla odehrát v období vlády krále Deukaliona, který se údajně ujal vlády v roce 1541 př.Kr.. Podle svědectví Setha Calvisia došlo k potopě v roce 1516 př.Kr., oproti tomu Helvetius, podobně jako Sažerites a další, potopu datuje do roku 1511 př.Kr.. V téže době náhle explodovala sopka Théra na ostrově Santorin a způsobila rozvrácení mnoha přímořských národů v okruhu kolem 500 km. To vedlo ke stěhování mořských národů a oslabení moci Egypta, což umožnilo i exodus židovského národa z egyptského „zajetí“. Pokud se ovšem takový exodus vůbec uskutečnil, protože podle jistých pramenů nešlo o exodus, ale o úprk zlodějských Židů před rozezlenými Egpťany. Tato katastrofa má prokázaného původce pozemského původu - sopku Théru - její následky byly velmi kruté. Jednak zasypání kvetoucích měst a úrodných polí až metrovou vrstvou pemzy s popelem, jednak ničivými údery příbojových vln tsunami obrovské síly.
    Změny Venuše, probíhající pravděpodobně kolem 15679 př.Kr. a Ogygova potopa, mají zřejmě téhož jmenovatele. Zajímavé je, že podle některých starých zpráv v téže době došlo i ke změně barvy a velikosti Marsu. V těsné souvislosti tedy dochází ke kontaktu jakéhosi vnějšího činitele s Venuší, Marsem a Zemí. Že by se jednalo o jednu z „návštěv“ poutníka Nibiru? Země byla postižena nejen rozsáhlými záplavami, či ledopády, ale i masovým vymíráním mamutů a lidí. Na výpočtech Mucka sestrojil takovou hypotézu Donell. Vyhodnocení mýtů a zpráv starých autorů ukazuje na existenci významných indicií: v minulosti proběhly nejméně dvě globální katastrofy, které podstatně limitovaly existenci civilizace; existují nejméně dva výrazné časové uzly 10000-6000 let př.Kr. a 3600-3200 let př.Kr., k nimž jsou tyto katastrofy vázány. Následky exploze sopky Théry kolem roku 1516 př.Kr. byly sice pro tehdejší lidstvo tvrdé, nicméně se jednalo o pozemskou záležitost vymezenou na areál několika tisíc km², tedy víceméně katastrofu pouze kontinentálního charakteru. Jisté stopy byly nalezeny v mýtech, jiné v podivných jevech spojených s chováním Venuše, Marsu a Země.
    Existuje však celá řada dalších stop nesporně souvisejících s minulými globálními katastrofami. Předně jde o tři spolehlivě zjišťená, výrazně ostrá data vymírání mamutů, která byla dokumentována a analyzována. Jedná se o tato data: 11450 ± 250 let, 35 800 ± 2 700 let, a 44 000 ± 3 500 let. Jde vesměs o stáří zjištěné nespolehlivou radiokarbonovou metodou z odebraných vzorků tkání pozůstatků mamutů, nalezených v permafrostu z lokalit v severovýchodní části poloostrova Tajmyr, v okolí Berezovky, přítoku Kolymy na Sibiři, Mochovaja na Tajmyru, a v oblasti řeky Sanga-Jurjach v Jakutsku. Řada nálezů mršin mamutů je uváděna i z kanadského permafrostu, konkrétní data však bohužel nejsou k mání. Ve všech případech je naprosto jasné, že tato zvířata zahynula naráz v intervalu nejvýše několika minut, což dokazuje mimo jiné častý nález nestrávené potravy v zažívacích orgánech, a rovněž nerozžvýkaná rostlinná potrava v tlamách. Fenomén, který způsobil jejich smrt, nese jméno chlad, přesněji řečeno hluboký mráz, který přerušil nejen jejich životní funkce takřka naráz, ale současně umožnil tělesné pozůstatky uchovat v permafrostu po tisíciletí. V tomto případě lze brát v potaz dříve formulovanou teorii, že příčinou masového zániku mamutů byl dopad obrovské masy přechlazené směsi bahna, ledu a kamení, která později slinovala v kompaktní masu permafrostu. Výpočty ukazují, že teplota této dopadající masy se musela pohybovat na úrovni asi -45 až -50°C aby i takový kolos, jakým mamut nesporně byl, promrzl během několika minut. Teorie hovořící o tom, že příčinou smrti mamutů bylo zřícení do puklin v nermafrostu, jsou asi mylné, protože pak by mamuti umírali desítky hodin až dnů, a během této doby by zvířata stačila nejen sežvýkat utrženou porci potravy, ale strávit potravu již spolykanou. Mimoto, podle pozřené potravy je jasné, že mamuti se pásli na výživných savanách a nivách mírného pásu, které nemohou existovat na dnešním permafrostovém podkladu. Radiokarbonová metoda je zatížena poměrně značnou chybou, a datování vzorků starých řádově 45000 let je již za hranicí jakés takés použitelnosti této metody. Porovnáním pravděpodobných intervalů vymírání se ukazuje další stopa: Nejmladší etapa vymírání 11450 ± 250 let odpovídá intervalu 9700 - 9200 př.Kr. se středem 9460 př.Kr.. Střední etapa vymírání mamutů 35800 ± 2700 let odpovídá intervalu 36500 - 31100 př.Kr. se středem 33800 př.Kr.. Nejstarší etapa vymírání mamutů 44000 ± 3500 let odpovídá pak intervalu 45500 - 38500 př.Kr. se středem 42000 př.Kr.. Poslední dva intervaly vymírání s ničím nekorespondují, nejspíše pro chybějící další stopy. Nicméně prvé datum 9460 př.Kr., respektive interval 9700 - 9200 př.Kr., velmi dobře zapadá do intervalu datování Dardanovy potopy.
    Další stopou je nesporně zajímavá anomálie v průběhu posledního úseku čtvrtohor, tzv. „oscilace Allerod", někdy také zvaná „alleródský interstadial". Oč jde? Podle geologických výzkumů došlo v intervalu 9800 - 8700 př.Kr. k výraznému zakolísání klimatu pozdní doby ledové projevující se výrazným přechodným oteplením, ústupem severského ledovce do Skandinávie, a následným rozšířením rostlinstva i fauny mírného podnebí spolu s vytvořením lesotundrové fauny a flory. Opětné ochlazení nastalo v období asi 8600 - 8000 př.Kr.. Teprve po roce 8000 př.Kr. nastává konečný ústup ledovců a rozvoj interglaciálu naší doby. Zajímavé je, ze osvětlení příčin oscilace Allerod je dodnes nejasné a lze se domnívat, že jde rovněž o globální katastrofu způsobenou vnějším fenoménem. Období, zjištěné jako pravděpodobný interval oscilace Allerod, nám opět velmi pěkně zapadá do onoho časového uzlu, nebo spíše intervalu kolem roku 9500 př.Kr.. Další stopy mají sice méně vyhraněné intervaly, ale svůj význam si nesporně zachovávají. Tak mezi 10000 - 8000 př. Kr. vytékalo z kaldery sopky Nemruthu obrovské množství čedičové lávy a vytvářelo Tavtanskou lávovou plošinu poblíže Vanského jezera. V témže období se silně aktivovaly desítky do té doby poměrně klidných vulkánů. Podle výsledků zkoumání Geofyzikálního roku 1957 došlo v intervalu 13000 - 4000 př.Kr. k zalednění Grónska a Antarktidy, které do té doby byly leduprosté.
    Ve svém díle „Pamětihodnosti egyptské" klade Manethon počátek preegyptské genealogie panovníků k roku 9883 př.Kr., podle záznamu egyptských kněží z Ptahovy svatyně v Memfidě došlo k zániku vyspělé civilizace v roce 9564 př.Kr.. Na základě svých prací klade Gorbovskij zánik téže civilizace do údobí v intervalu 9650 - 9542 př.Kr.. Tato data dokazují dvě skutečnosti: V minulosti nesporně došlo ke globální katastrofě postihující Zemi a to v období kolem roku 9500 př.Kr.. Geologické a ostatní stopy, dokazující tuto globální katastrofu, současně potvrzují údaje starých autorů a prastarých mýtů, čímž je bezesporu proveden i současný důkaz existence dřívějších vyspělých civilizací, nebo přinejmenším jedné civilizace před rokem 9500 př.Kr., což je současně datum zániku jednoho z tradovaných civilizačních cyklů lidstva, a je současně i úsvitem dějin dnešní civilizace.
    Ve zlomovém kaňonu na Islandu byl v lávě nalezen zbytek kmene stromu, jehož stáří bylo radiokarbonovou metodou stanoveno na rok 3500 ± 500 př.Kr. z čehož vyplývá, že kolem roku 3500 př.Kr. došlo k prudkému zvýšení sopečné aktivity provázené rozsáhlými výlevy lávy. Podle provedených logických výzkumů došlo v období mezi 3000-4000 př.Kr. k ostrému zpomalení tání pevninských ledovců a k drastické změně přírodní scenérie a podnebí. V období kolem 3500 př.Kr. se tedy událo cosi, co mělo odezvu globálního charakteru. Mezi 3500-3000 př.Kr. došlo k prudkému lomu ve vývoji neolitických kultur na Maltě, Krétě, Kypru, Bahrajnech, a na Britských ostrovech, projevující se přerušením vývoje na několik staletí. Přitom tyto kultury byly na vyšší úrovni než například obdobná kultura v té době v Egyptě. Podle starobylé fríské kroniky „Oera Linda Boek" došlo v severní Evropě k rozsáhlé potopě v roce 3449 př.Kr.. Potopa byla datována do roku 3553 př.Kr. podle údajů pravoslavného kněze skrývajícího se za iniciály F.R.. Podle řecké verze bible bylo vypočteno datum potopy k roku 3213 př.Kr.. Kolem 3500 př.Kr. došlo podle mýtů k rozsáhlým zátopám a obrovským příbojovým vlnám na celém pobřeží západní Evropy, které zničily tamní kvetoucí střediska kultury. Současně došlo ke zničení kultur a přerušení kontinuity vývoje v celé oblasti Středomoří, především v Attice. V oblasti jižní Ameriky byly nalezeny mnohočetné krátery po meteorickém dešti například v Chile, Peru, a Argentině. Podle radiokarbonové analýzy zbytků stromů, nalezených v těchto kráterech, došlo k meteorickému dešti v roce 3835 ± 500 př.Kr.. Je nesporné, že někdy kolem roku 3500 př.Kr. došlo opět ke globální katastrofě postihující tentokrát především Evropu. Stopy však pocházejí i z jižní Ameriky. Rozdrcené kultury atlantického a středomořského pásu se během 2.-3.století pomalu vzpamatovávaly a stěhovaly do bezpečnějších oblastí.
    Rok 3113 př.Kr. je nultým rokem kalendáře Mayů, kteří přicházeli ze zničené pravlasti na východě do oblasti střední Ameriky. Kolem roku 3000 př.Kr. začal rozvoj nové civilizace v Equadoru, mezi 3200-3000 př.Kr. přišel do Egypta tzv. „gizský lid" a zakládá později první dynastii faraónů Staré říše - farao Meni. V téže době vznikaly i prvé královské dynastie v Uru a Uruku v Mesopotamii. Rozvíjela se znovu činnost starých civilizačních center a docházelo ke snahám o obnovení zaniklé teokracie Skopce. K potlačení primitivního nimrudismu, který se rozšířil bezprostředně jako reakce na následky katastrofy, přichází do Indie v roce 3150 př.Kr. Christua - Šrí Kršna - který sestoupil u vesnice Vrndáván u Dílí, a zahájil obtížný boj o renesanci civilizace v Indii. Kolem roku 3200 př.Kr. začínal v témže duchu působit v Persii Zoroaster, a v roce 2950 př.Kr. Fo-hi, nebo také Fu-ši v Číně. Kolem roku 3150 př.Kr. vstoupily na práh Indie prvé árijské kmeny. Pravděpodobná datace je 3449 ± 200 let př.Kr., kdežto datace staršího časového uzlu vychází k roku 9564 ± 500 let př.Kr.. At již to počítali jak chtěli, doba kataklyzmat by mohla odpovídat délce oběhu Nibiru mezi jednotlivými kataklysmaty, avšak ne jak propočítali Sitchinovi spolupracovníci na 3600 let, ale na 6115 ±100 let, což je údaj z Knihy Dzyan.