Co je demokracie?

    Když jsem se pokoušel psát o krizi, dostával jsem dost divoké reakce. Až mi na závěr bez udání důvodu smazali web. Nikoho jsem nenapadal, pouze konstatoval. I když jsem se od té doby vyhýbal psát o politikářských nesmyslnostech, doba dozrála k důkladnému zamyšlení. Je mi přitom úplně jedno kolik negativních emocí u mnoha lidí zřejmě vyvolá. Vážení, je nejvyšší čas zbavit se všech „nainstalovaných“ dogmat, která nám po léta nalévali do hlav. Musím vás upozornit, že to je krutý proces. Když mne před léty potkávali, ťukali si prstem na čelo. Budiž, nezviklalo mě to. Dnes nastala doba, kdy už nejde jen o krizi, na pořadu dne je „demokracie" a důsledky jsou dramaticky horší.
    Ještě před několika lety věřilo velmi mnoho inteligentních lidí na Zemi v protiklad komunismu a kapitalismu. Dnes víme, že sice střednědobá ekonomická efektivita z materialistického hlediska funguje u komunistického plánovaného hospodářství o poznání hůře než při tzv. volném trhu, oba systémy však v důsledku vedou nakonec k chudobě většiny národa, k masivnímu drancování přírody a k vykořenění etnické příslušnosti. V čem spočívají tyto zdrcující výsledky? Spočívá to skutečně jen v rozdílných povahách těchto systémů, nebo by mohla být příčina v samotné podstatě, se kterou se skoro všichni političtí vůdci permanentně ohánějí, tedy v demokracii?
    Lidé jsou bohužel již po celé generace udržování v tomto umělém „dualismu“. Opakem demokracie je diktatura! Dnes už ale také víme, že s takto zjednodušenou představou o světě je možné manipulovat s miliardami lidí aniž by to tušili. Podíváme li se na dnešní svět a připustíme otázky, které nepodléhají politické korektnosti, velmi rychle zjistíme, že se za demokracií skrývá zvláštní forma diktatury. Je to v podstatě jednoduché, i „fašismus“ se může lehce schovat do pláštíku „antifašismu“! Tak také zjistíme jak chytré toto současné zřízení vlastně je, avšak jen v zájmu hrstky „vyvolených“ světových Židů. Skutečné záměry se schovají za svůj pravý opak. Co vlastně znamená demokracie? Pojem „demos“ pochází ze starořečtiny a znamená asi tolik, co dnešní slovo „vesnice“. Nejmenší samosprávná jednotka se v antice nazývala „deme“, přičemž se tím v pozitivním slova smyslu označovala samovláda občanů. Je třeba ale zároveň říci kdo byli ti občané. Občané nebyli lid jako takový, nýbrž menšinová skupina lidí kteří představovali politický orgán demosu, tedy vesnice. Převážná většina ostatních byla z vládnutí vyloučena. I nad slovem „lid“ bychom se měli zamyslet. Slovem „lid“ se rozuměla skupina svobodných, života a obranyschopných mužů, kterým bylo přiznáno právo nosit zbraň. Tyto dva orgány, občané a lid, netvořily více než 5 – 15% celkového počtu obyvatel vesnice. Zbývajícím 85ti procentům „nelidí“ bylo zapovězeno ovlivňovat politické dění. Volby v této jisté formě „aristokracie“ neexistovaly, neboť byly považovány za nedemokratické. Místo toho existovala stále se střídající forma politické účasti všech občanů tak, aby se nakonec „každý“ dostal ke slovu. Naproti tomuto veřejnému úseku demokracie stál privátní úsek poddaných, kterým se říkalo „idios“. V průběhu idealizace „demokratické elity“ se zřejmě odtud odvodilo dnešní slovo „idiot“, kterým byla míněna pracující třída, která měla za úkol pracovat pro vedoucí „deme“, a které nebyl dáván čas, ani příležitost, aby se nad touto nespravedlností zamyslela.
    I Římané oddělovali od sebe obyvatele pomocí pojmů Res Privata - vedení a Res Publica - závislá spodní vrstva obyvatelstva. Viděno dnešním pohledem jsou tu patrné jisté paralely pokud vezmeme soukromé koncerny a držitele moci, včetně politiků, a na druhé straně sloužící, pracující třídu poddaných, kteří jsou v rámci republiky „drženi pospolu“. Stále je nám opakováno, že demokracie reprezentuje „většinovou společnost“, ale tak tomu opravdu není. Například většina Němců si nepřála EURO, či odmítala německou účast na válce v Afghánistánu, ale to „demokratické“ vedení evidentně nezajímalo. Rozhodli jednoduše proti vůli obyvatelstva, které je současně umlčováno různými strach nahánějícími příběhy. Strašák nebezpečí teroru, klimatických katastrof, chřipkové pandemie – ověřená to metoda jak přesvědčit poddané. Moc pitomé je, že dnešní poddaní musejí pro „deme“ tak tvrdě pracovat, že se již nedostanou k tomu, aby si přečetli něco od starých mudrců.
    Aby se mohl podílet na antické řecké demokracii, musel každý muž prokázat, že vykazuje určité vlastnosti. V této době, zhruba 500-300 před Kristem, byly předpisy pro přijetí velmi přísné. Člověk musel být starší 18ti let, musel pocházet z Atén, a musel prokázat naprostou bezpodmínečnou nezávislost. Všichni občané, tedy rovněž členové „deme“, mohli kdykoliv zřídit „vyšetřovací výbor“ pokud byl uchazeč v podezření, že někdy v minulosti nestál při svých aténských rodičích, nebo že byl zbabělý ve válce. K tomu je třeba dodat, že při této proceduře nešlo o ucházení se o nějaký úřad, nýbrž jen o účast na demokracii tím, že mohli spolupůsobit při kontrole politických shromáždění zda tato probíhají podle pravidel. Pokud chtěl někdo hovořit s předsedajícím takového shromáždění, který by se dal srovnat s dnešním kancléřem, bylo to téměř kdykoli možné. V průměru byl každý druhý občan jednou ve svém životě činný jako neplacený „kancléř“. Existovala také stálá armáda. V případě války byli obyvatelé, samozřejmě bez žoldu, okamžitě k dispozici aby chránili vlast. Občanské shromáždění bylo zhruba srovnatelné s dnešním parlamentem, jen s tím rozdílem, že „poslanci nesli přímou odpovědnost za své chyby“. Odhlasovaly se zákony a když někdo navrhl změnu, která se také zrealizovala, byl „iniciátor změny“ do konce života odpovědný za to když ta, či ona novinka, přinesla v praxi problémy pro obyvatelstvo. V extrémních případech docházelo dokonce i k popravám. A tak podíváme li se na dnešní zákonodárný chlív, patrně bychom už žádné poslance neměli. Platón to vystihl více než dobře: „Vidím přicházet konec každého státu, ve kterém zákon neurčuje panovníka, nýbrž panovník zákon.“
    Za těchto okolností se dá označit dnešní společenské zřízení za spíše pravý opak toho co je ve skutečnosti „demokracie“. Snad už je teď více jasné proč se velcí myslitelé a filosofové vyslovovali jasně, a mnohdy ostře proti demokratickému zřízení, protože zde zřejmě spatřovali základ budoucí tyranie. Demokracie s omezenou dobou trvanlivosti? Zde se nám otvírají obrovské brány k přemýšlení. Kritika směřuje k tomu, že je třeba prozkoumat paralely diktatury jedné osoby, uskupení mocných (oligarchie), a tyranie zkrze lid samotný, čili demokracie. Je to velmi jednoduché, kdo je u koryta, ten žere a žere až k prasknutí. A je přitom lhostejné o jaký druh moci zrovna jde. Vše se evidentně opakuje. Římský stát zanikl díky spotřebě vlastních zdrojů. Tento stav začal tehdy také neuvěřitelným nafukováním státního aparátu ve formě úředníků, politiků, a podobných státních orgánů. Ať už v antickém Řecku, Římském impériu, nebo Židům v USA, kterým se podřídil v podstatě celý zbytek světa, vždy se v demokracii objevila „třída“, která se soustředila na to, aby lidi ovlivňovala a manipulovala s cílem udržet si pro sebe prebendy. Obyčejný člověk, který se lopotí jako poddaný aby tento systém financoval, nehraje od určité chvíle žádnou roli...