Co Hörbinger tvrdil...

    Hörbiger nabízel teorii jak to s tím výbuchem mohlo být. Tvrdil, že ho to „udeřilo do očí už v mládí“. Jednou, když jako mladý inženýr jednoho dne pozoroval jak se roztavená ocel rozlévá po vlhké zemi pokryté sněhem, Země s jistým zpožděním nesmírně prudce vybuchla. Toť vše. Od tohoto pozorování se začala Hörbigerova doktrína rozvíjet a bujet, to bylo jeho Newtonovým jablkem. Na nebi bylo obrovské těleso vysoké teploty, milionkrát větší než dnešní Slunce. Toto těleso se srazilo s obrovskou planetou utvořenou nakupením kosmického ledu, a hmota ledu pronikla hluboko do tohoto Nadslunce. Po statisíce let se nedělo nic, ale potom vodní pára přivedla všechno k výbuchu. Zlomky byly vrženy tak daleko, až se ztratily v mrazivém prostoru. Jiné dopadly zpět na centrální hmotu, a konečně další byly vrženy do středního pásma aby vytvořily planety této soustavy. Bylo jich prý třicet. Jsou to kvádry, které se pozvolna pokryly ledem. Měsíc, Jupiter a Saturn jsou z ledu, a kanály na Marsu pukliny v ledu. Jediná Země není zcela zachvácena chladem, protože v ní probíhá boj mezi ledem a ohněm. Ve vzdálenosti třikrát větší než je vzdálenost Neptuna, se v okamžiku výbuchu nacházel obrovský ledový prstenec. Nachází se tam stále. Oficiální astronomové ho tvrdošíjně nazývají Mléčnou dráhou, protože v nekonečném prostoru skrz něj září několik hvězd podobných našemu Slunci. Pokud jde o fotografie jednotlivých hvězd, jejichž celek se prý skládá v Mléčnou dráhu, jsou údajně jen fotografické nedokonalosti.
    Skvrny, které jsou pozorovány na Slunci, a které každých jedenáct let mění tvar a místo, zůstávají pro ortodoxní vědu nevysvětlitelné. Ty mají být podle Hörbigera vytvářeny dopadem balvanů ledu, které se uvolňují na Jupiteru. A Jupiter vykoná svůj oběh kolem Slunce za jedenáct let. Ve středním pásmu výbuchu jsou planety, tedy v pásu kam patří planety této soustavy, poslušny dvou sil. Jednak síle výbuchu která je vzdaluje, a posléze gravitaci, která je přitahuje k nejmocnější hmotě kolem které obíhají. Tyto dvě síly nejsou stejné. Síla prvopočáteční exploze se stále zmenšuje, neboť prostor není prázdný; je v něm jemná hmota složená z vodíku a vodních par. Kromě toho voda, která dosahuje k Slunci, naplňuje prostor krystalky ledu. Tak je počáteční odpudivá síla stále více bržděna. Naproti tomu gravitace zůstává stálá, a proto se každá planeta přibližuje k nejbližší planetě která ji přitahuje. Přibližuje se k ní tak, že kolem ní krouží, či spíše opisuje stále užší spirálu. A pak, dříve nebo později, každá planeta spadne na nejbližší planetu, a nakonec celá soustava v podobě ledu spadne do Slunce. Pak nastane nový výbuch a nový počátek.
    Led a oheň, odpuzování a přitahování, vedou ve vesmíru věčný boj, a tento boj určuje život, smrt, a věčné znovuobrozování vesmíru. I když se tato teorie nedá brát ve všech detailech za bernou minci, něco na ní opravdu je. Žádná z dosavadních teorií postihujících vesmír nepřihlížela k principu protikladu, boje dvou protikladných sil, který přece vyživuje lidské duše už po tisíciletí. Nehynoucí zásluha Hörbigerova spočívá v tom, že mocným způsobem vzkřísil intuitivní poznání našich předků o věčném konfliktu ohně a ledu, jak ho opěvuje Edda. Vysvětlil tento konflikt zrakům svých součastníků. Položil základ velkolepému obrazu světa, obrazu vázanému na dualismus hmoty a síly, odstředivosti jež rozptyluje, a přitažlivosti jež shromažďuje. Měsíc by měl nakonec spadnout na Zemi. Je určitá doba, několik desítek tisíciletí kdy se zdá, že vzdálenost dvou planet je stálá. Ale časem poznáme, že se spirála zužuje. Měsíc se v průběhu věků postupně přiblíží. Gravitační síla, kterou působí na Zemi, se bude zvyšovat. Tehdy se vody pozemských oceánů shromáždí do trvalého příboje a budou stoupat, pokrývat země, zaplavovat obratníky, a obklíčí nejvyšší hory. Živé bytosti shledají, že jejich váhy postupně ubývá. Budou růst. Kosmické paprsky se stanou mocnějšími. Budou působit na geny a chromozómy, a vytvoří tak mutace. Budou se objevovat nová plemena, zvířata, rostliny, a obří lidé. A pak, až se ještě více přiblíží, Měsíc vybuchne a kroužíc stále plnou rychlostí se stane obrovským prstencem balvanů, ledu, vody a plynu, jenž bude kroužit stále rychleji. Konečně se tento prstenec zřítí na Zemi, a to bude Pád, ohlášená Apokalypsa. A jestliže někteří lidé, ti nejsilnější, nejlepší, vyvolení přečkají, jejich zrakům se naskytne strašlivá podívaná. A snad i podívaná poslední...