Člověk má to, co sám chce

    Panuje všeobecná představa, jak je dnešní svět moderní, nepřekonatelný. Je to iluze, navíc nebezpečná iluze. Panuje vžitá představa jak je jedinec v demokratické společnosti svobodný, že každý může všechno. Tato představa je ještě nebezpečnější, i když je pro mnoho jedinců velmi příjemná. Je ale jedinec opravdu svobodný? Nebo jinak řečeno chce být vůbec svobodný? Co je to svoboda? Pro řadu lidí je pojem svoboda fakt, že nejsou třeba zavřeni v kriminále. Ti více přemýšlející si svobodu představují tak, že mějí možnost vydělávat spoustu peněz. Lhostejno jakým způsobem, jen aby mi na to nikdo nepřišel. Svobod je strašná spousta a vyjádření nějaké svobody je odvislé od momentální nálady toho, kdo chce být nějakým způsobem svobodný. Nebo si to alespoň myslí. Má to však háček. Dá se hovořit o nějaké svobodě člověka v rámci systému, který jej nutí dodržovat zásady žití v takovém systému? Je člověk svobodný, když se současně ochotně nechá vést třeba na válečná jatka, o kterých současně ví že svobodou vlastně nejsou? Jak je to s tou svobodou? Človíček svobodně konzumuje většinou účelově zabarvené informace, či na stejných principech postavenou zábavu, což nutně musí človíčkovu svobodu notně deformovat. Vždyť toto všechno je formováno ve své podstatě momentálně panujícími režimy, jejich různými institucemi, a v neposlední řadě i vojensko-průmyslovým komplexem. Než tedy bude chtít někdo hovořit o nějaké svobodě, měl by si v prvé řadě toto všechno uvědomit.

    Proč to mohu tvrdit? Ze zkušenosti. Dělával jsem sportovního novináře a jen tak pro svou osobní zajímavost jsem se pustil do experimentu. Začal jsem sportovní veřejnost „masírovat“ až přemrštěně líbivými komentáři o jednom divizním klubu, na jehož zápasy chodilo v průměru kolem stovky diváků. Někdy více, někdy méně. Do toho klubu přišlo několik starších hráčů, bývalých ligistů. S nimi sice přišly zkušenosti, ale nějaký zvláštní efekt to nepřinášelo. Jen se mírně zvedla návštěvnost, lidé se přišli podívat více méně ze zvědavosti. Stačilo však pár týdnů nadšených komentářů a fanoušků klubu začalo přibývat. V závěru sezóny už nestačila kapacita stadionu. Není to výmysl. A nechci ani psát o který konkrétní klub šlo. Musel bych totiž v souvislosti s tím psát i o poněkud podivných praktikách majitele klubu, o kterých jsem sice věděl,ale které bych nemohl ničím dokázat. Faktem je, že on sám mi vzkázal už dost, už s tím přestaň. Mě to ostatně stačilo. Dokázal jsem si, jak je lehké člověka zmanipulovat i v oblasti, která není pro život v systému až zas tak důležitá.

    Nacistický ministr propagandy Josef Goebels kdysi řekl, že dostatečným opakováním a psychologickým porozuměním lidem, kterých se to týká, je možné je přesvědčit, že například čtverec je ve skutečnosti kruh. Je jasné, že veškerá propaganda čehokoliv jsou pouhá slova která lze tvarovat tak, aby vhodně oblékla jakoukoliv myšlenku. Človíčkové jsou dnes a denně bombardováni spoustou obrázků a zvuků navržených k  upoutání jejich pozornosti, aby je bavily a informovaly v podstatě o všem. Od bot po potraviny, od celebrit po politickou ideologii. Podle odhadů je človíček denně vystaven více než tisícovce různých reklam, a navíc jsou tu ještě zprávy, televizní seriály, filmy, rádio a další formy médií, která si vybral ke konzumaci. To vše má jediný cíl, a tím je formování človíčkových názorů na svět. Pro tento účel je vynakládáno obrovské množství úsilí, času a prostředků, jen aby se naše názory vyvíjely požadovaným směrem. Dříve se to nazývalo propaganda. Toto slovo ale získalo díky nacistickým metodám negativní smysl, a tak začaly být používány jiné krycí názvy. Názvy jako public relations, reklama, konzultace a další, které se jen snaží zakrýt pravou podstatu oč vlastně jde. Tento doslova průmysl, zabývající se řízením informací ať už v komerčním, nebo i politickém sektoru, pracuje s miliardami korun ročně. Není pak divu, že zatímco výdělky manažerů i vládních úředníků až neúměrně rostou, například školy zápasí s nedostatkem peněz. Vždyť nevzdělané, a z tohoto důvodu i neinformované masy, se mnohem snáze ovládají než masy vzdělané a přemýšlející.

    Pokud se vůbec najde někdo kdo se bude chtít nad tím zamyslet, pak stěžejním bodem se stává otázka kdo vlastní informace, jak jsou šířeny, a do jakých souvislostí jsou dávány. Voltaire, který se blahé paměti touto otázkou dost intenzivně zabýval došel k závěru, že v podstatě kdokoliv, kdo má sílu přesvědčit vás abyste věřili absurditám, má sílu přimět vás i k páchání bezpráví.

    Jedešn příklad. Na počátku první světové války bylo z určitých důvodů nutné přesvědčit do té doby výrazně pacifistickou americkou veřejnost, aby dobrovolně a s nadšením posílala své syny tisíce mil daleko bojovat do války, s kterou ti prostí neměli naprosto nic společného. Tehdejší prezident Wilson vytvořil Výbor pro veřejné informace. Byl složený z publicistů, redaktorů, spisovatelů, vydavatelů a kreslířů komiksů. Během jednoho roku se jim podařilo změnit americkou společnost na vášnivě protiněmeckou. Tento neobyčejně kladný výsledek akce upoutal pozornost zejména dvou skupin obyvatelstva – intelektuální komunity, která viděla tyto nové techniky propagandy jako standardní prostředky ovládání obyvatelstva, a kapitánů průmyslu, kteří viděli novou možnost jak zvýšit objem prodeje přeměněním obyvatelstva na lehce manipulovatelné spotřebitele. Základní poznatek byl že k tomu, aby bylo možné obyvatelstvo k něčemu přimět, ať již poslat své syny do války, nebo ke koupi i nepotřebného výrobku, je nutné působit na ně na úrovních kde si toho nejsou vědomi. Tento fakt lehké manipulace lidstva byl označen jako „revoluce v umění demokracie“. Této revoluce lze využít v podstatě k čemukoliv, třeba k „výrobě souhlasu“. K výrobě souhlasu převážné části veřejnosti s věcmi, které oni sami v skrytu duše nechtějí. On totiž jakýkoliv zájem, třeba i obecný, nikdy nesouvisel a dodnes nesouvisí s názorem veřejnosti. A může být chápán a prosazován pouze „speciální třídou zodpovědných lidí“, kteří jsou dostatečně inteligentní aby vystihli ty správné věci. Tato teorie předpokládá, že pouze úzká elita může pochopit obecný zájem, který je ku prospěchu nás všech, a že by do těchto záležitostí neměla zasahovat veřejnost.

    Kdysi někdo řekl, že „násilí se má k diktatuře jako propaganda k demokracii“. Josef Goebels, říšský ministr pro veřejnou osvětu a propagandu nacistického Německa, kombinoval tisk, rozhlas, film, divadlo a propagandu do jedné široké organizace, a považoval média za „piano v rukou vlády“, na které dobrá vláda může hrát téměř všechno. Může se ale stát že v okamžiku, kdy všechny sdělovací prostředky přinášejí úplně stejné informace, mohou tyto informace ztratit zamýšlený účinek. Z tohoto faktu vznikla teorie, že média by sice měla být jednotná v principech, ale pestrá ve škále jejich podání. Tento koncept přežil až do současnosti. Ačkoliv dnes máme k dispozici nepřeberné množství zdánlivě různých novin a časopisů, většina z nich jsou vysoce centralizované pobočky jednoho jediného výstupu.