Chyťteš zloděje!

    Kdyby pozemští človíčkové momentálního formátu nedej bože přistáli na nějaké cizí planetě, je naprosto jasné co by tam dělali. Pokud by v takové expedici byli nějací vědátoři, pak by měli v prvé řadě za úkol zjistit, jestli se na této planetě náhodou nenachází nějaká forma inteligentního života. A hned potom zjistit co se dá ukrást a vydrancovat. A pokud by na to zbyl čas a v expedici byl třeba i nějaký biolog, určitě by se snažil pochytat kdejakou formu případného života. A dal se do pitvání, do lihu by naložil aniž by věděl co to je, a nějaké exempláře by se možná snažil přitáhnout živé na Zemi. A nezapomněl by jistě ani na rostlinstvo, pokud by tam ovšem nějaké bylo. Jak by to dělal? Asi vůbec nejsnazší by bylo pokusit se vyrýpnout nějaký ten atraktivní keřík a zasadit si ho pěkně doma, tedy napřed v kosmické lodi. Zatím co by ostatní rovněž drancovali a kradli co se dá.
    Že ne? Tak se ale běžně chová „inteligentní“ človíček i na své Zemi! Názorná praxe je k vidění třeba v amazonských pralesích, v africkém safari, nebo v devastované Austrálii. A vlastně všude na Zemi! Proč by se tedy případná jiná inteligence měla chovat jinak, zvláště když její výzkumné vesmírné plavidlo dorazí na tak krásnou, a stále ještě bohatou planetu jako je Země! Pokud by posádka takového plavidla nebyla až zas tak na prosté drancování, a u nich doma by to případně vypadalo trochu jinak, pak by možná jejich nějakého biologa také mohlo zajímat pozemské rostlinstvo. A po vzoru výše popsaného jednání pozemského biologa by asi opravdu bylo nejlepší prostě vyrýpnout pořádný kus země a odvézt si ho s sebou. A přesně tohle se už patrně několikrát stalo. Jenom není jasné, proč to ten někdo prováděl v časových rozestupech pořád dokola. Byť na různých místech, v různém prostředí a provedení.
    A tak třeba v USA nějak v polovině října 1984 našli na pastvinách nedaleko Grand Coulee ve státě Washington zajímavý úkaz. Nějaká gigantická síla vyrvala ze země asi tři metry vysoký, odhadem třítunový blok hlíny o rozměrech 2 x 3 metry. Proč ví snad jen pánbůh, protože ta síla ten blok neporušený položila na zem o 22 metrů dál. Přivolaní „odborníci“ ze smutně proslulého Smithonian institutu blok obcházeli, osahávali, kroutili hlavami a krčili rameny. Konstatovali pouze, že k vyrýpnutí nebyl použit žádný mechanický nástroj, a že doposud nic podobného neviděli. Kořeny rostlin trčely z boků jámy i z bloku zeminy. A to všechno během jedné jediné noci...
    Tento případ není ojedinělý. Tak například v říjnu 1954 se podivná díra vejčitého tvaru objevila přes noc na poli nedaleko Poncey-sur-L´Ignon ve Francii. I v tomto případě ten kus zeminy nějaká neurčená síla doslova „vysála“. V únoru 1979 našli geologové při průzkumu v Utahu díru ve tvaru kříže o průměru 4,2 metru. Hned tři v podstatě stejné krátery najednou to „něco“ stvořilo u Venice Center ve státě New York. Díry měly shodně průměr 5,4 metru a hluboké byly 1,5 metru. Na tomto případu bylo navíc zajímavé, že úplně stejné díry se objevily pokaždé v listopadu tři roky po sobě, v letech 1966, 1967 a 1968.
    Povědomost o jiných čtyřech případech pochází ze Švýcarska, tam neznámá síla „řádila“ v nedalekém okolí Ženevského jezera. V červnu 1972 po sobě zanechala dvoumetrový otvor hluboký 1,5 metru. V prosinci 1981 zmizelo z jiného místa odhadem 157 metrů krychlových z osmimetrové díry o průměru pět metrů, O rok později to mělo být odhadem už 178 metrů krychlových zeminy z díry o průměru 5,5 metru a 7,5 metru hluboké. A v únoru 1990 ten někdo potřeboval opět blok zeminy, tentokrát z osetého pole. V tomto případě to byl blok velký asi tisíc metrů krychlových o hloubce zhruba 12 metrů. Ani tyto švýcarské případy nedokázal nikdo objasnit. Všechny díry byly oblé, objevily se během jedné noci a měly tvar sklenice. Jako by zeminu odebrala nějaká obrovská sonda.
    Když už jsme v tom, povězme si ještě o některých dalších zajímavých případech. Tak třeba v Rusku, ve střední Sibiři, narazili geologové v roce 1993 na díru ve tvaru třímetrového kalichu hlubokého 5,8 metru. V osmdesátých letech neušla pozornosti toho někoho ani norská rašeliniště a na ostrově Andoya ten kdosi „vyrýpával“ celé rašelinové bloky. Největší kus byl 30-35 cm vysoký a měřil 5 x 2 metry. Těžko říci proč si ten někdo dal s vyrýpáváním takovou práci, když celý blok pak zanechal o asi pět metrů dál celý a neporušený. Jen o dvanáct metrů dál se nacházel další uvolněný blok rašeliny. Tento blok byl ale jen kousek nadzdvižen, jakoby polovyrýpnutý. Že by onu sílu něco vyrušilo?
    Do objasňování norského případu se samozřejmě pustili různí odborníci, a nechyběli ani geologové. I když ne všichni, tak alespoň někteří to nehodlali svádět na mimozemšťany, a použili k tomu známou skutečnost. Pod norským rašeliništěm se nacházejí velké, až šestimetrové „čočky“ železné rudy. Jejich váhu odhadují na asi 200 000 tun. Což prý může velmi podstatně zvýšit elektrickou vodivost onoho místa. Až potud nic nového pod sluncem. Dál je to ale zajímavé. Kde se vzal, tu se vzal, mohutný elektrický výboj prý potom naráz změní značné množství vody v rašeliništi na páru a následný výbuch vytrhne polštář vegetace. A hravě jej odhodí o kus dál. Což o to, možné by to asi bylo. Až na to, že případný takový výbuch by rašelinu asi roztrhal na kousky. Že by ale dokázal vyrvat pravidelný „koberec“?
    Toto jsou jen některé známé případy. Kolik takových podivných děr existuje třeba někde v jiných neobydlených částech Sibiře, nebo Kanady? A pokusy o vysvětlování? Dohady, nic než dohady. A tak nezbývá než vyřvávat „chyťteš zloděje“...