Chceš bojovat? Ale zaplať si to...

    V Masarykově ústavu Akademie věd se jistou dobu nacházela klíčová smlouva z 10. prosince 1940 o poskytnutí válečného úvěru. Podle této smlouvy nám Velká Británie v první fázi poskytla 7,5 milionu liber sterlingů jako půjčku. O tomto válečném úvěru se lze více dozvědět z pamětí někdejšího ministra londýnské exilové vlády Ladislava Karla Feierabenda. V pamětech je uvedeno, že exilová vláda financovala celý československý odboj z vlastních prostředků. Úvěr vláda dostala na základě zlata uloženého Československem u Bank of England. Exilová vláda svolila,  aby Angličané tohoto zlata použili na nákup zbraní ve Spojených státech, a nám vyplatili jeho protihodnotu v librách. I když, jak víme, Britové vydali 23 tun našeho zlata Hitlerovi, přesto ještě zhruba stejné množství zlatého pokladu zůstalo v sejfech Bank of England. Právě toto zlato mělo Britům posloužit na nákup zbraní a jako záruka válečného úvěru, z něhož se platila nejen činnost exilové vlády, ale zejména náklady na československou armádu. Ten vojenský úvěr zahrnoval nejenom výzbroj, ale i výstroj, a ty náklady nebyly samozřejmě malé. Jednalo se nejen o otázku té pozemní československé armády, která byla přímo podřízena československému velení. Šlo i o letce, kteří bojovali pod přímým anglickým velením. Pozdější analýzy ukázaly, že tento úvěr by býval nebyl vůbec nutný, nebo nutný jen v menším rozsahu, kdyby britská vláda nebyla vydala po okupaci Československa Němcům československé zlato. To znamená, že z toho válečného úvěru byl zaplacen třeba i výsadek Gabčíka s Kubišem, kteří zabili Heydricha.
 
    I když byl průběh jednání s Angličany dost utajován vyšlo po čase najevo, že Britové chtěli zaplatit nejen válečný úvěr a odškodnit své občany postižené znárodněním, ale žádali od nás nazpět zhruba čtyři miliony liber takzvaného mnichovského úvěru. Byly to peníze, které nám Anglie poskytla jako částečné odškodnění za katastrofální následky mnichovské dohody, kterou jsme museli přijmout i na nátlak Velké Británie. A i když si podle Feierabenda exilová vláda financovala československé vojáky sama, neopoměli přiložit účet za uniformy s botami, které naši vojáci v Británii nosili. Oni to udělali mazaně. Nepředložili sice jednotlivé položky, ale z tehdejšího válečného vojenského rozpočtu prostě vytáhli všechny položky, které šly na tu kterou naši jednotku. To znamená i uniformy, jídlo, ubytování a všechno ostatní s tím spojené. Zajímavé bylo, že nezapoměli ani na pro jejich čest a slávu padlé československé vojáky. Na území Velké Británie bojovalo zhruba 14 tisíc československých vojáků a museli jsme zaplatit i ty jejich uniformy, přestože to bylo vlastně čerpáno z válečného úvěru. Bylo to ze strany Angličanů normální? O nějaké morálce nemluvě...

    Bylo 20. února 1982 a na starém ruzyňském letišti přistály tři letouny Tu-104. Na palubě měly přes osmnáct tun československého měnového zlata, které přes Curych přiletělo ze Spojených států amerických a z Velké Británie. Šlo o přísně utajenou akci. Je zvláštní, že okolnosti tohoto návratu dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. Polovina byla v mincích a ty byly zapečetěny v takových sudech, kontejnerech, a cihly zlata byly volně loženy na dřevěných paletách. Bylo také rozhodnuto, že obsah všech předchozích jednání bude před veřejností utajen. Podstatné asi bylo, že zlato nám bylo, byť ne v původním množství, konečně vydáno. Avšak než se tak stalo, Spojeným státům americkým jsme předtím museli zaplatit 81 milionů dolarů a zaplatit jsme pochopitelně museli i Velké Británii. V příloze B z mezivládní dohody mezi Velkou Británii a Československem se jasně píše, že my uhradíme Velké Británii zhruba 24 milionů liber sterlingu a potom nám bude vydáno naše zlato. Kromě zlatých cihel se do republiky vrátily i vzácné svatováclavské zlaté dukáty, zlaté guldeny, zlaté dolary a zlaté říšské marky.

    Uběhlo pár let a příběh měl dohru. To už komunisté pokojně předali moc do rukou neokomunistů, samozřejmě těch z ničeho nic kapitalistických. Zřejmě kolem roku 2003 až 2004 se to státní zlato najednou ztratilo. Hezky potichoučku se vypařilo. Prý to zlato vykšeftovali za dluhopisy. Není vyloučeno, že neopoměli alespoň část z toho zlatého pokladu nenápadně rozkrást. Našli se lidé, kteří chtěli od České národní banky odpověď proč byl národní poklad rozprodán. Dostalo se jim moc podivné odpovědi, že při rozhodování o prodeji části(?) svých zlatých rezerv dospěla Bankovní rada České národní banky k závěru, že tehdejší objem zlata v devizových rezervách neodpovídal účelu držení devizových rezerv. Jaké části když torzo původního pokladu zmizelo celé? Byť už ani zdaleka nemělo tu hodnotu, to zlato bylo něco jako státní symbol, jako je vlajka, jako je hymna, Hradčany, korunovační klenoty. Na ten zlatý poklad se skládaly celé předchozí generace! Jen proto, aby teď v pazourech grázlů  nenávratně zmizel?

    Nikoho to už ale nezajímá, ani to, že dokonce v jeho jménu umírali naši vojáci na nejrůznějších bojištích světa, zapomenutí hrdinové, za jejichž hrdinství jsme museli po letech tvrdě zaplatit přesně v duchu rčení, že i válka není nic jiného než prachobyčejný kšeft...