Cestovatelé v čase...

    Dala by se nějak demonstrovat případná existence, či dokonce přítomnost případných cestovatelů v čase? Něco by se rozhodně našlo, tak třeba tzv. boskopský člověk. Vesnice Boskop se nachází v Jihoafrické republice, v distriktu Potchefstroom provincie Transvaal. V roce 1913 tam archeologové našli kostru a lebku neodpovídající žádnému známému lidskému druhu. Lebka dosahovala objemu 1600 cm³, tedy objemu většího než dosahují lebky všech pozemských ras. Jinými slovy není známa žádná lidská rasa s tak velkým objemem lebky. Našli se antropologové kteří prohlašují, že mozky této velikosti lze očekávat v budoucnosti. Pokud tedy boskopský člověk jako lidský druh neexistoval, proč nepřipustit že v Africe zemřel někdo, kdo se vypravil z budoucnosti do minulosti? Jeho oděv, a případně i kovové předměty, které mohl mít u sebe, měly za odhadovaných pětadvacet tisíc let dost času aby se rozpadly v prach. Zůstaly po něm jen kostra a lebka.
    Druhým takovým případem by mohl být tzv. mechanismus z Antikythéry. Ačkoli se kvůli němu spotřebovalo už hodně inkoustu a papíru, nebude od věci podívat se na to detailněji. V roce 1900 se lovci mořských hub ze souostroví Dodekanésos potápěli v místech jimž se obvykle vyhýbali protože tam často řádily bouře. Zhruba v sedmdesátimetrové hloubce našli ztroskotanou loď z níž později potápěči kromě bronzových a mramorových soch vyzvedli i jednu velmi podivnou věc. Tu věc studovali četní vědci, zejména řecký archeolog Stais, řecký epigrafik Stamires, nebo britský historik vědy de Solla Price. Ten o mechanismu v roce 1955 napsal: „Nikde jinde na světě se nenašlo a neuchovalo nic, co by se podobalo tomuto přístroji. O ničem podobném se nezmiňuje ani žádný vědecký, či literární text.“ A tudíž je tedy mechanismus z Antikythéry právě tak jedinečný jako lebka nalezená v Boskopu. Z čeho se přístroj skládá? Ze složité soustavy převodových ozubených koleček, jež mohly být vyrobeny jen s pomocí složitých strojů, zejména stroje dělicího. Jenže loď se potopila v roce 82 před Kr., a tehdy přece takové obráběcí stroje údajně neexistovaly! To tvrdí vědátoři, ale jestli je to pravda...
    Početné nápisy na přístroji se týkají pohybů planet, Slunce a Měsíce, což dalo vzniknout domněnce, že jde o přístroj astrologický. Objevila se ale i jiná hypotéza. Vzhledem k tomu, že pomocí tohoto přístroje a několika jednoduchých pozorování lze prokazatelně stanovit aktuální datum, mohlo prý jít i o cenného pomocníka cestovatele v čase když potřeboval zjistit den a rok doby v níž se ocitl. A proč ne, tato hypotéza je stejně pravděpodobná jako každá jiná. Mechanismus z Antikythéry přesně popsal Duval: „Ozubená kolečka jsou namontovaná na bronzové destičce. Na jedné straně destičky je způsob montáže zcela zřejmý, na druhé je pochopitelný mnohem obtížněji. Celým přístrojem prochází otáčivá osa na niž je připevněno největší ozubené kolečko, toto kolečko řídí několik dalších, ale menších ozubených soukolí. Součástí přístroje jsou i tři kruhové stupnice které se mohou otáčet nezávisle na sobě. Jedna z nich má na sobě vyryty znaky zvěrokruhu, další měsíce roku. Ručička propojená s největším ozubeným kolem ukazovala pohyby Slunce ve zvěrokruhu. Písmena odkazující na nápisy vyryté na přístroji umožňovala uživateli vypočítat si podle zvířetníkové stupnice východy a západy souhvězdí, a důležitých hvězd. Na zadní straně přístroje se nacházejí další dva kruhové ciferníky které nejsou tak dobře čitelné. Jeden z nich sestává ze tří pohyblivých kruhů, druhý ze čtyř. Oba ciferníky mají uvnitř vepsanou malou kruhovou stupnici, podobnou doplňkovému ciferníku na náramkových hodinkách. Dílkům na stupnicích velkých ciferníků, označených písmeny a číslicemi, odpovídá středový úhel 6°. Přinejmenším na jedné stupnici si lze přečíst „Měsíc v tu a v tu hodinu“, „Slunce v tu a v tu hodinu“. Zřejmě jde o východy a západy Slunce a o měsíční fáze. Nápisy na horním ciferníku jsou početnější. Britský historik de Solla Price se domnívá, že jde o východy, západy a zpětný pohyb hlavních planet.“ K tomu je třeba dodat, že součástí úplného přístroje musely být diferenciální převody, a ty v 1. století př. Kr. v Řecku asi neexistovaly. Několik důvěryhodných historiků vědy a techniky hájí hypotézu, že mechanismus z Antikythéry, o jehož existenci údajně věděli Arabové, ovlivnil rozvoj hodinářství. Tato hypotéza je zajímavá tím, že si mechanismus z Antikythéry okamžitě spojili s časem, nikoli s prostorem.
    Do třetice všeho dobrého se podívejme na zlatého ptáka z Kolumbie. Dnes patří Kolumbijské národní bance, která ho společně s dalšími zlatými artefakty vystavovala svého času po celém světě. Prapodivný zlatý „pták“ spíše než ptáka připomíná letadlo. Německý znalec Ulrich v něm dokonce bezpečně poznal model letadla tryskového, nápadně podobného americkému bojovému letounu S 102, nebo novějšímu typu švédského letadla Saab. Potíž je v tom, že ten zlatý pták nesporně pochází z kolumbijského hrobu odhadem tisíce let starého. Při žádných dalších vykopávkách archeologové už podobný předmět nenašli. Máme tu tedy, společně s boskopskou lebkou a mechanismem z Antikythéry, další jedinečnou věc. Vzhled „ptáka“ je moderní, ale pro lidi z budoucnosti by to možná byl jen zábavný model předmětu z minulosti, podobně jako stříbrné sošky Athény Vítězné na kapotě rolls-royců. V každém případě jde o předmět z naší současnosti, nebo možná z naší budoucnosti nalezený v minulosti. Je totiž opravdu těžké předpokládat, že v pravěké Kolumbii existovala civilizace schopná vyrábět tryskové letouny. I když to nemusí být pravidlem myslíme si, že taková civilizace by kromě jiného musela mít k dispozici kuličková ložiska, a kuličková ložiska údajně neznala ani jedna starověká technologie. Je to ale opravdu jen sebevědomý, ničím nepodložitelný dohad. Oni totiž pozemští bohové zhruba v uvedené době mezi sebou válčili, a s nějvětší pravděpodobností po sobě házeli jaderné zbraně. Ale to je daleká minulost, a my se potácíme v dnešku...
    Jedna z nejpodivnějších událostí se odehrála v americkém městečku Owensville v Indianě. Ráno 7. prosince 1939 uviděli obyvatelé městečka na všech chodnících nápisy „Remember Pearl Harbor“ vyvedené obrovskými písmeny. Dalo by se nad tím mávnout rukou, nějaký vtipálek vtipkoval, kdyby ovšem přístav Pearl Harbor Japonci nevybombardovali až přesně na den o dva roky později. Dá se vymyslet nějaká hypotéza jež by tento fakt racionálně vysvětlila? To stejné platí i pro případ, kdy se obraz z minulosti objevil v přítomnosti a udržel se. V té době to byla ohromná senzace. V září roku 1954 paní Mackeyovou z Indianapolisu silně rozrušilo, když doma na obrazovce televizoru spatřila tvář svého zesnulého dědečka George Shotse. Tvář se doslova „vypálila“ na obrazovku, takže byla viditelná ať byl přístroj zapnutý, nebo vypnutý, a nedala se odstranit. V žádném případě nejde o novinářskou kachnu, protože si s tím lámal hlavu nejeden úctyhodný vědátor...
    Pojďme se podívat na příhodu mnohem starší, o níž psali četní učení historikové. A tudíž by měla být pravdivá, přestože „předmět doličný“ se nikdy nenašel. Císaři Neronovi daroval jakýsi muž pohár z umělé hmoty. Když se pohárem praštilo o zem nerozbil se, jen zdeformoval. Do původního tvaru se dal vyklepat kladívkem. Nero dal muže okamžitě popravit aby římští foukači skla nepřišli na mizinu. Oficiální vědátorské vysvětlení zní, že nějaký římský řemeslník objevil „kujné sklo“. Ti mudrcové jaksi pozapoměli na to co sami nařídili. Jejich fyzikálně chemické zákonitosti existenci takového skla vylučují! Sklo vzniká tavením křemičitého písku a dalších přísad, a do tekutého stavu se dostane jen při velmi vysoké teplotě. Že by římští řemeslníci dokázali vymyslet a ve velkém vyrábět umělé hmoty, zejména odlévací formy, které se vyrábějí ze speciální ocele a potřebují páru, nebo elektřinu, aby se v nich dosáhlo vysokého tlaku potřebného k tvarování plastů, dávno před oficiálním „objevením“ tohoto procesu? Pokud to oněm řemeslníkům nebudeme chtít přiznat, pak zbývá jediné. Neronův plastický pohár nemohl být vyroben v jeho době a následná hypotéza, že pocházel z temné minulosti, nebo budoucnosti, je logická a nabízí se sama. Neronův pohár sice nikdo nenašel, zato v Bagdádu od zahájení vykopávek v roce 1938 našli asi dvacet elektrických článků. Samy tyto články z budoucnosti zřejmě nepocházejí, měly by být vyrobeny někdy mezi 2. až 4. stoletím po Kristu. Je patrně jisté, že potřebné technologické znalosti k jejich výrobě nemohly vzejít ze soudobé civilizace, musí tedy pocházet odjinud. Na jazyk se opět vkrádají dvě možnosti, buď z temné minulosti, nebo z budoucnosti. Totéž platí třeba o megalitických stavbách, řadách menhirů, pyramidách, a dalších nepochopitelnostech obecně.