Část V.

    Zatím jsme pátrali po hmotném základu paměti žijících a samozřejmě i dávno zemřelých lidí. Dobrali jsme se k neuronu jako biologické jednotce, v níž by mohly být zakódovány a zkoncentrovány veškeré paměťové informace. Avšak neuron - jako každá jiná buňka - také podléhá stárnutí, rozkladu a neodvratné zkáze...
    Bude tedy asi nutné proniknout ještě hlouběji do nitra živé hmoty. Nebude od věci podívat se na nukleové kyseliny, geny, nebo ještě delikátnější struktury. A patrně i na samotné atomy. Jak jistě dobře víte, bylo za pomoci izotopů zjištěno, že v průběhu látkové výměny se atomy skoro všech prvků, z nichž se skládá lidské tělo, neustále vyměňují. Organismus je ve formě potravy či ze vzduchu přijme, ony v něm zatančí jakýsi podivný tanec, opět jej opustí a nechají se nahradit dalšími. Předávají si při tom nějaké informace? Nevíme. Ale prvkem, který odmítá tuto záhadnou hru přijmout je fosfor. Atomy fosforu jsou, zdá se, jedinými elementy, které - obsaženy konkrétně v řetězcích nukleových kyselin - prožijí s člověkem celý jeho život. To platí zejména o nukleových kyselinách mozkových buněk, protože právě ony, jak známo, vůbec neregenerují. Pouze kvantitativně ubývají eventuálně fyziologicky degenerují. Zůstává-li tedy lidská paměť během celého života kompletní, jestliže ji lze navíc předávat i formou potravy a bude-li tato informace o celém bytí člověka lokalizována v jednom jediném neuronu... pak by pro naše potřeby stačilo nalézt dokonce i jediný atom fosforu, jenž byl kdysi součástí DNK mozkové buňky daného člověka. Neboť i on musí nějakým způsobem odrážet celou historii paměti onoho dávno zemřelého člověka. I on sám ji celou prožil a musí v něm být nějakým způsobem zakódována. Až se někomu podaří odhalit v jaké formě fyzikálního zápisu se v atomu fosforu informace o paměti skrývá, bude možno těchto poznatků využít k rekonstrukci původní DNK a nakonec i celého neuronu. A když přitom uvážíme, že atom je téměř nezničitelná jednotka hmoty...
    Předpokládejme, že „seriózní“ vědátoři, pokud tuto utopii vůbec četli, se konečně probrali z mdlob. Copak může mrňavý atom fosforu - byť i jen pasívně - obsahovat celou paměť člověka? Vždyť je to nebetyčná nepravděpodobnost! Na obranu atomu fosforu, coby paměťové informační banky, lze uvést názor profesora Gabora. Jak patrně víte, tento geniální vynálezce holografie vyšel z následující smělé domněnky. Je-li nějaký předmět ozářen koherentním světlem, měl by každý bod fotografie, pořízené za těchto podmínek, obsahovat veškeré informace o osvětleném předmětu. A skutečně! Roztrháme-li fotografii pořízenou holografickou metodou na malé útržky, lze i z jediného kousíčku zrekonstruovat celý původní obraz! Nelze z toho tedy odvodit, že i jediný foton může mít schopnost přenést onu kompletní informaci? Holografický efekt - holos znamená řecky celý - objevil profesor Gabor na bázi optiky. Nicméně se množí snahy chápat holografii jako obecný princip a aplikovat ji i do dalších oblastí. Někteří biologové připouštějí, že užití holografie při výkladu funkcí živé hmoty by usnadnilo vysvětlení i pochopení procesů jako je růst, nebo množení a regenerace vícebuněčných organismů. Tedy skutečnosti, že například genom zárodečné buňky si pamatuje celé tělo budoucího člověka, systému neskonale složitějšího, než původní mrňavá zygota. Holografie, jako způsob dokonalého záznamu informace, skutečně může fungovat jako všeobecný přírodní jev, vyskytující se na všech úrovních vývoje a existence hmoty.
    Je tu však jeden zádrhel. Nikdo přesně, a patrně ani nepřesně neví, co to atom vlastně je. Jak asi složitou je strukturou? Může obsahovat nějakou informaci? A jakou? Lee a Yang tvrdí, že jádra atomů kobaltu rozlišují mezi minulostí a budoucností. Nebo si vezměte dendrochronologii, paměťové efekty kovu zvaného NITINOL a další a další. Ostatně ještě donedávna panovala představa, že atom je jakýsi jednoduchý a zmenšený planetární systém, skládající se pouze z elektronu, protonu a neutronu... Dnes už jsou známy stovky elementárních částic hmoty s nejroztodivnějšími vlastnostmi! Jaká tajemství a překvapení ještě čekají na toho, kdo se naučí číst v atomové knize? Nebo třeba foton! Slunce, to obrovské kosmické těleso, fotony vyzařuje a lidé kdysi v jeho paprscích viděli nejvýše blahodárný zdroj světla a tepla. Avšak dnešní rozumní fyzikové prostřednictvím spektrální analýzy dovedou ze stejných paprsků vyčíst fantastické množství údajů. O chemickém složení hvězdy, o její teplotě, tlaku, o tíhovém zrychlení na jejím povrchu, atd. Není i toto svým způsobem holografie? Proč by nakonec i atom fosforu nemohl ukrývat informace o DNK, neuronu, popřípadě i o paměti, jejímž elementem kdysi sám byl?
    Podle tohoto neurofyziologického modelu paměti by pak nukleová kyselina obsahovala informaci, řekněme, pouze o fyziologické ontogenezi organismu. Neuron by byl jakýmsi zařízením na čtení, zpracovávání a předávání mimo jiné i paměťových informací, zatímco vyšší hierarchie centrální nervové soustavy by sloužily jako orgány vlastního myšlení, inteligence, nižších a vyšších emocí, včetně emocí nejvyšších, tzn. sociálních. Nemohla by to být pravda? Těžko říci. Nechme však neurofyziologii neurofyziologům. Na základním i specializovaném výzkumu tu pracují celé armády badatelů. Pokud se budou opravdu smysluplně snažit, oni první by mohli poznat pravdu!
    Existují ještě další informační modely, které by mohly odrážet informace ukryté v lidské paměti. Kupříkladu telepatie... Je-li telepatie, tzn. přenos myšlenek na dálku, reálný fyzikální jev, pak by lidská paměť putovala prostorem stejně jako elektromagnetické vlny s televizním záznamem nějakého filmu. Přičemž vyzařování těchto myšlenek je ukončeno smrtí daného člověka. Z toho by šla vyvodit i následující představa. Kdybychom nasedli do rakety rychlejší než světlo, přesněji řečeno rychlejší, než je rychlost šíření myšlenek, a měli s sebou citlivé přístroje schopné myšlenky registrovat... pak čím dále bychom se vzdalovali od Země, tím vzdálenější minulost bychom registrovali. Záznamové médium by potom obsahovalo informační model paměti kdysi dávno zemřelých bytostí...
    Přehlédneme-li šok, který by tato civilizace patrně utrpěla v okamžiku, kdy by nějací vědátoři oznámili svou schopnost registrovat myšlenky, pak ani koncepce o raketě není úplně originální. Například inteligentní oceán v sci-fi románu Stanislava Lema „Solaris“ dokázal také rekonstruovat kosmonautovu zemřelou manželku, a dokonce podle jeho vlastních myšlenek. Je tudíž možné se domnívat, že ani ta nadsvětelná raketa by nemusela být bezpodmínečně nutná. Mohli bychom při tom klidně sedět tady na Zemi.
    V jednom sci-fi příběhu se totiž objevují fotografie středověkých událostí i přes panující názor, že lidé v té době ještě fotografovat neuměli. Fotograf ostatně pochází až z příštího tisíciletí a své snímky pořizuje poměrně originální metodou. Exponuje negativ světelným odrazem Země od vzdálených hvězd! Jistě namítnete, že tak slabé světlo je nemožné zaregistrovat. Prozatím... Vždyť i radioamatéři se dnes běžně spojují prostřednictvím elektromagnetických vln odražených od Měsíce! Jinak řečeno, dokáží zachytit signál vyslaný ze Země v minulosti vzdálené celé dvě sekundy! Špičkové aparatury dokáží podstatně víc a dekódují televizní signál z šumu. Náš televizor při příjmu tak slabého signálu pouze zrní, zatímco na výstupním monitoru počítače je skvělý obraz. Lze si vůbec představit, do jaké minulosti by mohly proniknout přístroje vědátorů za milion let?
    Existuje ještě další informační banka, která by mohla rovněž skrývat informační modely lidských pamětí. Je jí čtyř- a vícerozměrný prostor! Co to je? Jen si vzpoměňte! Co nám to říkávali v hodinách matematiky? Je-li předmět určen třemi souřadnicemi - x, y, z - leží v prostoru třírozměrném. Pokud by k jeho lokalizaci bylo nutné použít ještě další, čtvrtou souřadnici, takovýto objekt by se nacházel v prostoru čtyřrozměrném. Pak jistě také budete vědět, že tento čtyřrozměrný prostor je matematicky už dávno vybudován. Proslulý francouzský matematik H. Poincaré se dokonce nechal slyšet, že pokud někdo zasvětí celý život geometrii čtyřrozměrného prostoru, dovede si jej prý nakonec i představit. Pokusme se tedy chápat organismus jako čtyřrozměrný útvar, žijící a působící v čtyřrozměrném prostoru. Jak dobře víme, náš život ovlivňují nejen jevy a události světa, který velice dobře známe, ale zároveň jsme součástí dějů a procesů, které nám vzhledem k nedokonalosti našich smyslů a pozorovacích prostředků zůstávají dosud utajeny. Tím však v žádném případě není myšlen tak zvaný „onen svět“. Živý tvor, tak jak jej známe od jeho narození až po fyzický zánik, by tudíž měl být produktem interakce mající charakter difúzního děje, tedy průniku oné čtyřrozměrné bytosti do našeho třírozměrného světa...
    Na toto téma už v roce 1943 přišli se zajímavými názory dva Češi: F. Herčík a O. Borůvka. Podle jejich představy vznikají živé organismy našeho třírozměrného prostoru průnikem čtyřrozměrných organismů atomy a molekulami našeho prostoru. Při této difúzi by docházelo, podle jejich názoru, k vzájemnému působení mezi třírozměrným prostorem a pronikajícím organismem. Výsledkem tohoto působení by pak nebyl jen vznik, nebo správněji řečeno vynoření se trojrozměrného organismu, nýbrž i interakce mezi vnějšími podmínkami třírozměrného prostoru a rychlostí, nebo celkovým charakterem difúzního děje. To je v souladu s běžnou biologickou zkušeností, že vnější podmínky mohou dalekosáhle měnit tvar i funkční schopnosti organismů. Vedle toho se zdá přirozené, že na sebe působí korelativně i části čtyřrozměrného organismu, takže může docházet ke změnám, které se projevují sekundárně v trojrozměrném prostoru, jež si však nedovedeme vysvětlit na základě našich vědomostí o třírozměrném prostoru. A to proto, že se tyto změny zčásti odehrávají v čtyřrozměrném prostoru, který nevnímáme...
    Herčík a Borůvka se zamýšlejí i nad dalšími aspekty, jako je například kontinuita života, dědičnost, mimořádný čichový smysl některých zvířat, vztahy mezi duševními a tělesnými stavy, transplantace živých tkání, nemoci a náhlá smrt, parapsychické jevy apodobně. Tyto aspekty mají na jejich modelu pochopitelné a plaucesibilní vysvětlení... Podle jejich modelu se dá snadno pochopit i telepatie, neboť dva čtyřrozměrné organismy se mohou dotýkat, i když jejich viditelná těla jsou od sebe libovolně vzdálená... Je přitom velmi zajímavé, že předpokládáme-li organismy v třetím rozměru jako průnik čtyřrozměrných organismů s prostorem třírozměrným, pak vždy dostává časový příznak života v třetím rozměru zcela odlišný charakter od toho, na který jsme zvyklí. Pojmy zrození a smrt nejsou potom něčím jako začátek a konec věty, nýbrž spíše jistými okamžiky jakéhosi koloběhu organismů, jehož vlastnosti počínáme teprve tušit. Snad by se to dalo přirovnat k melodii, která je hrána v takovém tónovém rozsahu, že její část zabíhá do ultrazvuku. Pro naše ucho tato melodie zmírá, jakmile její tóny přejdou do vysokých frekvencí, ale ve skutečnosti jde dále, jenže my ji neslyšíme...
    Pokud opravdu čtyř- a vícedimenzionální prostor existuje, pak by tato úvaha vyžadovala přehodnocení naší dosavadní filosofie života a smrti. Borůvka s Herčíkem sice zdůrazňují, že ani čtyřrozměrný organismus není v žádném případě nesmrtelný, ale délka jeho bytí bude nesrovnatelně větší, než u pouhého trojrozměrného organismu. A mohla by se nakonec shodovat s dobou existence samotné civilizace! A jak úžasnou banku informací by čtyřrozměrný prostor tvořil! Naděje na eventuální rekonstrukci trojrozměrného organismu tu nejsou vůbec liché!
    Vraťme se však do reality, vždyť v tomto případě jde tak říkajíc o spekulaci na druhou! Konečně samotní pánové Borůvka s Herčíkem podotýkají, že jejich práce o čtyřrozměrném prostoru je pouze myšlenkovým modelem, který bude možno ověřit, popřípadě opravit, nebo dokonce zavrhnout až poté, co budou nalezeny vhodné pozorovací metody. Čtyřrozměrný prostor zatím funguje jen matematicky. Zda existuje i fyzikálně - toť otázka! To ale nijak nesnižuje mohutný humanistický náboj, který naše hledání nesmrtelnosti bezesporu má! Abychom mohli odhalovat taje případných dalších a vyšších dimenzí, jsou na nás opět kladeny zcela prosté, zřejmé a srozumitelné nároky. Formování stabilní, humánní a vědeckotechnicky se rozvíjející společnosti! A nebude to činnost vůbec samoúčelná, poněvadž případná jaderná válka, či podobná ekologická katastrofa, by totálně zničila i difuzibilitu třírozměrného prostoru, poněvadž tento proces je - promiňte - zprostředkováván látkovou výměnou... A čas je navíc záležitostí značně relativní ...