Část IV.

    Dejme tomu, že se biologům za x let takový kousek skutečně podaří. Můžeme pak ale být pevně přesvědčeni o identitě obou bytostí? Nebudeme spíše svědky vzniku dvou různých a zejména subjektivně velice rozdílných bytostí? Vraťme se k myšlence naklonování nějakého, údajně geniálního vědce. Až takový geniální vědec zemře, shromážděné informace by mohly dovolit rekonstruovat ne pouze jeden, ale rovnou sto, a třeba i více originálů... Pokud by k tomu došlo, je pak na místě jedna poznámka! Patrně budeme opět donuceni zvyknout si na poněkud odlišné pojetí lidské existence - prostě celého našeho bytí. Dosud jsme uvažovali o hypotetické konstrukci lidí, jejichž kompletní složení by bylo dobře známo. Spekulace o nesmrtelnosti člověka však musí zahrnovat i umění syntézy osob už dávno zemřelých. Bylo by možné získat příslušné informace i v těchto případech? Těžko říci, vždyť existuje fenomén, který činí lidskou bytost identickou v konkrétním, docela určitém čase. Tím fenoménem je paměť. Tuto jedinečnost paměti respektoval mimo jiných už svatý Augustin jako nutný atribut duše, a také ruský revolucionář Radiščev svému žalářníkovi zdůrazňoval: „...Jestliže po tvé smrti nebude paměť vlastností tvé duše, je možno nazvat tě týmž člověkem, jakým jsi byl za života? Všechny tvé činy budou nové a k předešlým nebudou mít žádný vztah! Co tím získáš, že jsi žil dříve, nebo po smrti? Tyto životy nejsou pokračováním, jsou přerušeny. Žít znovu a nevědět o tom, že jsi byl, je totéž co nebýt...“
    Asi v tom bude kus pravdy. Jen díky paměti dokážeme identifikovat historickou jednotu našeho bytí. Paměť, jejímž substrátem je beze sporu mozek, tvoří hmotnou soustavu, do níž je přetransformován celý lidský život. Dalo by se říci, že paměť představuje strategickou zbraň lidského individua v jeho souboji s časem. Jestliže však smrtí člověka dochází k dezintegraci a definitivnímu zániku celého těla, včetně mozku a tím i jeho paměti, je možné nalézt takto navždy ztracenou paměť? Toť otázka! Zvláště když lokalizace paměti do mozku je v podstatě jedinou zásadní věcí, na které se soudobí, „moderní“ neurofyziologové, dokáží jakž takž shodnout. Ale jaká struktura mozku je nositelem paměti, jakými procesy se paměť uchovává a vybavuje - nad tím doposud panují jen samé dohady.
    Doposud jsme paměť individua a možnost její rekonstrukce považovali za přímo stěžejní bod. A poněvadž paměť na mapách neurofyziologů tvoří poněkud pustou a neznámou krajinu, kterou staří Římané popisovali slovy „zde jsou lvi,“ mohlo by se zdát, že tato verze o nesmrtelnosti člověka by mohla končit efektním patem... Jenže ... Soudobá neurofyziologie toho sice o principech lidské paměti skutečně neví mnoho. Ale to neznamená, že neví vůbec nic! Lidská paměť není zajímavá ani tak z hlediska toho mála, co o ní víme, ale spíše fascinuje tajemstvím, které v sobě doposud ukrývá! Spousta indicií totiž naznačuje neobyčejné, přímo fantastické možnosti. Výpravu za tajemstvím paměti bych zahájil zmínkou o pozoruhodném pokusu konaném s ploštěnkami... J. Mac Connell některé z těchto dravých červů cvičil a naučil je reagovat na světlo. Pokud to někteří z vás nevíte, tak ploštěnky jsou zajímavé mimo jiné tím, že se po páření požírají. Mac Connell pak dával vycvičené jedince za potravu jejich netrénovaným druhům a zjistil přitom velmi zajímavou věc. Kanibalští jedinci - ač sami neprošli drezúrou - počali reagovat týmiž reflexy, kterým se pracně naučili jejich druhové, na kterých si tak pochutnali. Tato paměťová schopnost tudíž nemohla být předána jinak než prostřednictvím potravy.
    „Nyní již chápu, proč ve starověku požíraly kmeny své sešlé mudrce,“ oznámil Mac Connell přátelům, „z nás všech, vážení kolegové, by také jednou měli nadělat pilulky a podávat je studentům. Byl by to asi ten nejjistější způsob výuky!“ Lidé jsou však nevděční. Mac Connell za tento nevšední nápad sklidil pouze nevraživou přezdívku - Mac Canibal... Jiní badatelé, například někdejší sovětský vědec Korsakov se domnívají, že zapomínání v podstatě neexistuje. Mozek si prý jednou získané informace dokáže uchovat trvale, avšak není schopen si je vybavit. Jako jeden z důkazů by tu snad mohl posloužit i proslulý film života, vybavující se někdy ve chvílích smrtelného ohrožení. Nejzajímavější hypotézu o podstatě paměti dosud vyslovil Američan K. H. Pribram. Tento neurofyziolog českého původu si povšiml dvou skutečností, a ta první je poměrně nenápadná. Nebo jste snad už někdy uvažovali o tom, proč vybavení si i jediného předmětu postačí, abychom si rázem uvědomili i všechny ostatní souvislosti? Pribram se pokoušel objasnit sice ověřený, ale neuvěřitelný fakt, že zvířata, zcela zbavená mozkové kůry, si i přes tento handicap ještě ledacos pamatují. To vše přivedlo amerického vědce k závěru, že i jediná mozková buňka by v sobě mohla mít zkoncentrovánu veškerou paměť individua! Čili, že každý neuron si vlastně pamatuje všechno! K. H. Pribram přitom aplikoval objev profesora Gabora a vyslovil převratný názor: Holografický efekt by se mohl vyskytovat i na úrovni biopsychických procesů!
    Z toho především vyplývá poznání, jak jsou naše znalosti o mozku dosud nedokonalé, a jak zkreslené a tendenční jsou i představy o jeho funkci. Vždyť v ještě nepříliš vzdálené minulosti byla práce mozku srovnávána s činností telefonní ústředny... A připočteme-li k tomu dosud zcela záhadné psychologické fenomény známé jako efekty „déja vu“, „déja entendu“, apod... Jistě i vy jste okusili onen vtíravý pocit, kdy se vám určitá, právě se odehrávající událost, zdála důvěrně známá, již jednou prožitá, a přitom jste nebyl schopen si vzpomenout kdy a zda jste ji vůbec zažili. Tím se nám vytváří prostor pro vyslovení dalších, nejméně dvou otázek. Může existovat hmotná a fakticky nezničitelná podstata obsahující údaje o paměti zemřelé lidské bytosti? Na to hned navazuje další. Může být vyspělá civilizace schopna toto tajemství objevit a ony informace i po dlouhé době rozluštit?
    Případné naděje a optimismus tu nejsou vůbec irracionální. Vedou se dokonce úvahy o tom, zda snad neexistuje i zákon o zachování informace! Český akademik Charvát uvažoval kupříkladu takto: „Informace je evoluční událost, díky které živá hmota vysoce vynikla nad neživou přírodou. Jak se vyvíjely vyšší a vyšší životní formy, nabývaly informace víc a víc na významu ...“ Na to lze například namítnout, že staré principy hmoty a energie přitom nikterak nezmizely ...
    Ve vesmíru známe princip zachování energie, ale nejsou důkazy o existenci principu zachování informací... Je-li psychika součástí našeho těla, a tím tedy i přírody, měla by se řídit některými společnými základními zákony. Jsou-li hmota a energie nezničitelné, platí to také pro psychiku jako epifenomén hmoty? Platí-li zákon o zachování energie, proč neplatí zákon o zachování informací? V přírodě vidíme cykly prvků a energie. Má tedy nebo nemá naše psychika také cykly, tj. schopnost výměny se zevním prostředím? Jestliže zde cykly neplatí, měli bychom to umět vysvětlit.
    Zmiňujeme li zákon o zachování informace..., zatím samozřejmě nevíme zda existuje. Ale i kdyby byl jen fyzikální fikcí filosofů, přesto je informace již dnes svým způsobem nezničitelná. Vezměme si kupříkladu holografický efekt! Navíc se veškeré údaje, tedy i informace o paměti, mohou nejrůznějšími způsoby přenášet a transformovat! V. N. Puškin popisuje jev zvaný transformace informačních modelů následujícím způsobem:
    „Je známo, že se v chromozómech zárodečných buněk kódují základní vlastnosti budoucího tvora. Například v chromozómech kočky je zapsána barva její srsti, tvar uší, hlavy, atd. Takovýto zápis můžeme považovat za model, na jehož základě se realizuje konstrukce tvora během jeho růstu a vývoje.“
    Avšak ejhle! Kočka vyrostla a člověk, který se s ní setká, poprvé na ni pohlédne. V jakýchsi částečkách určitých nervových buněk jeho mozku se realizoval zápis vlastností oné kočky. Byla zakódována barva její srsti, tvar uší, hlavy, tj. právě ony znaky, které byly zakódovány v genetickém informačním modelu v zárodečných bulkách. Je samozřejmé, že mezi těmito dvěma zápisy existuje velký rozdíl. Tento rozdíl je především určen funkcí, kterou mají různé soustavy kódování - genetická a psychologická. Současně však mezi těmito zápisy existuje i hluboká shoda, v jednom i v druhém případě došlo k vytvoření informačního modelu. Ovšem rozšifrovat strukturu informačního kódu, s jehož pomocí se uskutečnil zápis v nervových buňkách, je mnohem složitější, než rozšifrovat genetický kód. Nicméně věda postupuje kupředu a můžeme předpokládat, že nastane okamžik rozluštění jazyka, pomocí něhož mozek realizuje modelování předmětů vnějšího prostředí.
    Zároveň však v té gigantické bance informačních modelů a informací, kterou představují příroda a lidská společnost, nastává obrovská redundance. To znamená mnohonásobné zašifrování jedněch a těch samých informací o nás, pomíjivých lidských bytostech, do nejrůznějších forem hmoty, do nejrůznějších záznamových a paměťových médií! Teorie informace totiž praví, že jakoukoli informaci lze tím snadněji rekonstruovat, čím více nadbytečných údajů o ní existuje.