Část III.

    Zásadní význam společenských faktorů v boji člověka proti smrti je patrný kupříkladu i pro kryoniku, tedy zmrazování, jejíž reálnost naznačuje experiment, předváděný na festivalu této techniky v Arizoně. Pokusné kryse bylo odňato srdce a zmrazeno v tekutém dusíku na teplotu -196 stupňů Celsia. Pak následovalo jeho rozmrazení - a srdce opět fungovalo! Pokud budete trpět rakovinou v terminální fázi, můžete se za 28 000 dolarů nechat v detroitském institutu uložit do nádrže s tekutým dusíkem a hibernovat až do doby, kdy bude toto stadium rakoviny léčitelné. Podaří-li se vás zmrazit ještě před tím, než nastane biologická smrt, vaše naděje na úspěch bude slušná. Chcete-li mít větší jistotu a luxus, obraťte se na firmu Alcor - za svoji kryonizaci ovšem zaplatíte 120 000 dolarů. Ale i přesto si nebudete jist, zda firma, u níž hibernujete, kupříkladu nezkrachuje, nebo nebude zlikvidována konkurencí, či zda vaše mrazivé lože nerozbije rozlícený dav městské chudiny, výbuch teroristické nálože, a jiné radovánky.
    Toto konstatování bylo přidáno jen na okraj, protože i to je projev lidské touhy po nesmrtelnosti. Pokusme se ale představit si jinou možnost kosmické sounáležitosti. Představme si, že každý člověk, každý národ, každá civilizace - aniž to tuší - tvoří jednotlivý stavební prvek, jakýsi tranzistor, integrovaný obvod, či funkční bloček obrovského kosmického počítače. Gigantického computeru, nebo spíše kybernetického komplexu. Jeho jednotlivé součásti - na rozdíl od tranzistoru - však disponují schopností sebereflexe a geneze, a faktor přírodního výběru zajišťuje, aby prvky, které jsou dysfunkční, životaneschopné, nebo nevyhovují stále náročnějším intelektuálním a současně etickým parametrům, byly z konstrukce vyřazovány. Mohly by ohrozit celé dílo! Jako svobodní tvorové neseme za svůj osud i kauzálně související odpovědnost! Nikdo se nemůže zbavit osobní, ani kolektivní odpovědnosti! Do té doby, než technika našich potomků překoná onu úžasnou bariéru problémů, zakletou do fyzikálních vlastností černých děr, zůstane pro lidstvo kauzalita zachována včetně těch nejnepříjemnějších důsledků! Vždyť na cestě k nesmrtelnosti jsou od nás vyžadovány úplně banální činy jako je boj za mír a za odzbrojení, formování pokrokové společnosti s neustále se rozvíjejícím vědecko-technickým potenciálem, formování společnosti ekonomicky bohaté, humánní a morálně čisté!... A těžko říci, jestli by tyto problémy dokázaly řešit černé díry, i kdyby nakrásně existovaly.
    Přes veškerá ujišťování existence černých děr dosud nebyla ani zdánlivě, natož pak spolehlivě prokázána. Od prvopočátku operovali a dosud operují pouze teoretickými předpoklady, nicméně přední světoví relativisté jako Zeldovič, Thorne a jiní usoudili, že nepřímých důkazů, posunujících tyto objekty neuvěřitelných vlastností z říše teorie do reality, je víc než dost. V polovině sedmdesátých let, v době největší popularity černých děr, si vyhlédli hned několik kosmických objektů, které by na titul černá díra podle jejich představ dosti úspěšně kandidovaly. A nejen to: Hovořilo se i o černých maxidírách s hmotností několika tisíců Sluncí, o hvězdokupách černých děr, černá díra byla předpokládána v centru naší Galaxie a dokonce i v nitru Slunce! Dosud nejpřesvědčivější, a doufejme že už konečný důkaz o existenci alespoň jedné, zato doslova gigantické černé díry, údajně podávají fotografie pořízené orbitálním Hubbleovým teleskopem. Mají potvrzovat výskyt černé díry - objevené už dříve pozemským pozorováním - v Galaxii NGC 3115, vzdálené od Země bratru 30 milionů světelných let. Pokusili se upřesnit i hmotnost zkoumaného objektu a výsledky jsou vskutku šokující. Odpovídá 2 miliardám našich Sluncí!
    Objevují se ovšem skeptici, kteří se pokoušejí naděje, vkládané do černých děr coby lákavého stroje času, zviklat ještě dalšími způsoby... S. Hawking, který se problémy gravitačního hroucení ve spojitosti s kvantovou fyzikou intenzívně zabývá nevylučuje, že černá díra vlastně není tak docela černá. Patrně vyzařuje určitou energii, a to tím intenzívněji čím je menší. Takže existence každé černé díry po určitém čase končí výbuchem v podobě záblesku gamma záření. Hawking dále poukazuje na to, že bílá díra a vypařující se černá díra se od sebe nijak zvlášť neliší a další badatelé upozorňují, že bílá díra zaniká v podstatě již v okamžiku svého vzniku - tak málo je stabilní. Birrel a Davies navíc v roce 1978 spočítali, že nestabilita zničí i každou vznikající spojku mezi prostoročasy, tedy červí díru.
    K těmto faktickým námitkám lze mít připomínku. Splní-li se jednou - a v tomto případě lhostejno zda za milion či ještě více let - ona prognóza A. Clarka a naše civilizace bude disponovat astrofyzikálními technikami, jistě dojde i k pokusům o konstrukci černé díry umělé a dokonce s volitelnými vlastnostmi. Nicméně musíme počítat i s možností, že v případě černých děr jsme byli svědky jen příjemně se poslouchající matematicko-fyzikální pohádky. I přes to však můžeme v boji proti smrti pokračovat a hledat ještě jiná a další východiska...
    V této souvislosti nelze opomenout jednu pozoruhodnou úvahu N. Wienera, ve které praotec kybernetiky přemýšlí, zda pozemšťané jednou dokáží cestovat rychlostí světla. Americký matematik přitom vychází z názoru, že počet informací na základě kterých by bylo možno sestrojit identickou kopii jakéhokoliv živého organismu, včetně lidské bytosti, je sice značně vysoký, nicméně v každém případě konečný. Posléze by bylo možné shromáždit veškeré informace o osobě, dejme tomu, geniálního astrofyzika a pak je vyslat radiem - čili rychlostí světla - ke vzdálenému příjemci. Nu a ten by si onoho unikátního vědce jednoduše zrekonstruoval... Trošku to připomíná Malého prince od Antoina de Saint Exupéryho. Tento milý človíček hodlal navštívit svoji vzdálenou a svému srdci drahou růži, a proto musel nejprve...zemřít! „...chápej, je to příliš daleko. Nemohu tam vzít své tělo. Je na to moc těžké,“objasňoval Malý princ. Avšak zatím co Exupéryho půvabná pohádka se čte s rozkoší a bez námitek, N Wienerovi se vytýká, že svůj jakkoli logický postup nemůže doložit přesvědčivou argumentací z oblasti molekulární biologie. Ovšem někteří vědci, připomenout možno ruského exobiologa L. Muchina, tuto možnost nevylučují. Podle nich se reálnost takového projektu přiblíží, až vědci rozluští genetický kód člověka a naučí se vytvářet umělou lidskou bytost nejprve na Zemi.
    Pokusy o syntézu živé hmoty dávno probíhají a připomínají pravé vědecké dostihy. Onu historickou štafetu zahájil K. H. Khorana, který jako první na světě a čistě chemickou cestou syntetizoval biologicky aktivní gen. Tehdy se, tuším, jednalo o rekonstrukci fragmentu řetězce nukleové kyseliny jistého bakteriofága a o jeho inkorporaci do genového řetězce fága. Samotní vědci se však o této události vyjadřovali nevzrušeně a s klidem Angličanů ji označili za největší úspěch v oblasti biologických věd, srovnatelný s prvními kroky člověka po Měsíci... Člověk vlastně poprvé v dějinách stvořil živou hmotu a zmocnil se tak vlastnosti předtím vyhrazené jedině bohu, nebo přírodě! Ovšem Khoranu brzy přetrumfli A. Murray a J. Szostak z Harwardu, když v polovině roku 1983 oznámili, že zkonstruovali první, perfektně fungující chromozom. Ale že by vědci někdy dokázali zrekonstruovat samotného člověka... Určitou naději na technickou schůdnost této problematiky přinášejí i úspěchy, kterých se dosáhlo při klonování. Jakmile se u klonované bulky, uložené ve vyprázdněném dárcovském vajíčku, podařilo nastartovat její vlastní biologické hodiny a přinutit ji, aby si vzpomněla, že obsahuje plán na konstrukci celého organismu, ontogeneze začala fungovat. A po proslulé ovci Dolly, která byla stvořena z buňky vemene, jako identická kopie svého dárce, přijde na řadu - přestože se to dnes zdá nemravné a děsivé - i klonování lidských bytostí... Pokud budeme uvažovat o skutečné syntéze člověka, je velikým optimistou A. Clarke, který v její možnost pevně věří. Říká, že co dokázala příroda, může dokázat svým způsobem také člověk. Nevíme jak dlouho bude splnění tohoto úkolu trvat. Snad milion let - ale co na tom záleží? Nakonec se naši potomci naučí analyzovat a uchovat informace k znovuvytvoření originálu. Způsob uchovávání informace není důležitý, to hlavní je informace sama. Ať už jde o slova napsaná na papíře, magnetická pole, nebo elektrický proud, všech těchto, a mnoha jiných metod uchovávání již člověk použil. Už dlouho před námi byli lidé schopni uchovávat také sami sebe v odtělesněných vzorech, v nichž, jak tehdy věřili, mohli být povoláni zpět k životu.