Část I.

    Odvěký lidský strach ze smrti byl, a patrně stále je, hnacím motorem touhy po nesmrtelnosti. Tajemství nesmrtelnosti hledal už Gilgameš, záhadou času, a s ním spojeného stárnutí, se zabýval leckterý vědátor, i nevědátor. I když zvěsti o částečných úspěších Tesly, Marconiho, či Newtona, a mohli bychom jmenovat řadu dalších, nějaké dílčí úspěchy naznačily, konkrétně známo není nic. Nebo je to dobře uloženo a nepřístupno. Tak se nad tím na základě dílčích poznatků a vědátorských teorií alespoň zamysleme. Dáme li ty teorie dokupy a zamyslíme se nad nimi, je to doslova „pastva pro bohy“.

    „Jsme obdařeni géniem, který nám umožňuje vidět oblak směřující proti nám, a postavit se směle osudu.“ (Bruno Giordano)

    „Před ubohostí domnělých experimentálních ověření záhrobního života může teorie nesmrtelnosti duše podržet jen tu formu, kterou jí dali již Sokrates a Platon. Je to dobrodružství odvahy, v něž je nutno se vrhnout, je to výzva k neznámému, výzva, jež má málo naděje, že kdy bude zodpovězena.“  (Lenin)

    „...vypadá to, jako by lidský rozum musel nejdřív sám zkonstruovat formy, než je můžeme prokázat ve věcech samých...poznáváme zvlášť jasně, že ze samotné empirie nemůže vykvést poznání, nýbrž jedině ze srovnávání vymyšleného s pozorovaným.“   Albert Einstein

    Uprostřed místnosti nazývané laboratoří, ležela téměř tři metry dlouhá, plastiková kóje. Pod průhledným plastikovým víkem se „škvařila“ jakási nahnědlá, amorfní a kvasící hmota. Byla to směs aminokyselin, nukleových kyselin, stopových prvků a ... Tak nějak lze charakterizovat pokusy biochemiků, pokoušejících se syntetizovat prvotní bulku, našeho údajně prokaryotického prarodiče. Nebo se tu má vyvinout dokonce už sám prvok? Kdyby se jim to alespoň z části podařilo, stali by se v tom okamžiku vlastně takovými malilinkatými bohy!... Dosud se to ale žádnému člověku naštěstí plně nepodařilo.
    Nesmrtelnost člověka! Tak zvaně soukromých hypotéz na téma lidské nesmrtelnosti existuje strašná spousta. Jen takových prognóz A. Clarka ... Jsou to jen pouhé fantazie a spekulace? Různé dialekticko-materialistické vize o nesmrtelnosti člověka se objevují jak na běžícím páse. Jedna z nich se například zabývá možnostmi vyplývajícími ze zatím jen předpokládané existence tak zvaných černých děr. O těchto zajímavých a záhadných vesmírných objektech se toho napsalo už hodně a k závěru, že by něco podobného mohlo existovat, dospěli na základě obecné teorie relativity profesor Oppenheimer a jeho žák Snyder již v roce 1936. Černá díra, jak nepochybně dobře víte, vzniká z vyhořelé hvězdy, jejíž hmotnost činila nejméně dvojnásobek hmotnosti našeho Slunce. Vyhasíná-li takové vesmírné těleso, odstartují se v jeho nitru blíže neurčené extrémní fyzikální procesy, v jejichž důsledku se veškerá hmota původní obří hvězdy zhroutí a zkoncentruje do objektu o poloměru řádově pouhých kilometrů. Jeho hustota je pak nepředstavitelná. Předpokládají, že jen malý kousek takovéto hmoty by vážil desítky miliónů tun! Obrovská gravitace takovéto mrtvé hvězdy by nakonec měla způsobit, že její povrch by neopustilo dokonce ani světlo! A odtud název černá díra.
    Významný je především následující poznatek. Černá díra totiž údajně mění i charakter časoprostoru! Proto na doplnění terminologie je nutné připomenout, že vyústění černé díry v jiném prostoročasu se nazývá bílá díra, a spojce mezi nimi se říká neméně příznačně - červí díra. Hvězdný kolaps tudíž vede ke zrodu tělesa s vysoce zajímavými, a zcela vyjímečnými vlastnostmi. Poskytuje nám dokonce předpoklad pro sestavení určité matematické konstrukce, jejíž fyzikální interpretace, mírně řečeno, šokuje! Poněvadž teoreticky připouští možnost cestování mezi různými prostoročasy Vesmíru... Existuje docela vážný předpoklad, že kdyby astronaut pilotoval svůj hvězdolet ve správném směru, v jakém správném směru není upřesněno, mohl by se vrátit do libovolného bodu prostoročasu našeho Vesmíru. Domysleme tedy tuto možnost se všemi absurdními důsledky, které z ní vyplývají. Mohl by se vrátit, řekněme, na Zemi jaká bude za milión let, ale i na Zemi před miliardou let. Tím by ale byla například porušena i kauzalita! Přitom stále mluvíme o důsledcích, které vyplývají z vědecky údajně ověřené teorie. Představy tohoto druhu jsou tak fascinující, že proti nim bledne každá science-fiction. Jediná potíž celé věci je, že jeden z nejzákladnějších stavebních kamenů, a tím je nepochybně existence černých děr, nebyla zatím dokázána. I když přední světoví relativisté, jako třeba Zeldovič, nebo Thorne, se domnívají, že nepřímých důkazů je víc než dost...
    Vědátoři ostatně nejsou žádní ideologičtí suchaři a nezřídka mezi sebou o této avantgardní formě turistiky prostorem a časem diskutují. Samozřejmě - dosud jen na úrovni tak zvaných akademických debat. Myšlenku o využití černých děr rozhodně odmítl americký teoretický fyzik P. Morrison. Byl sice ochoten připustit, že putování časem skrze inferno černé díry může být cesta - a snad i důležitá - ale ještě tak pro elektron. Přímo se hrozil pomyšlení, že by se v podobné situaci ocitla kosmická loď s posádkou. Američanovi však okamžitě oponoval třeba astrofyzik N. S. Kardašov. P. Morrise uklidňoval poukazem na to, že doba průletu černou dírou by činila řádově pouhé mikrosekundy a ujišťoval jej, že pokud cestovatelé použijí obrovského tělesa, jehož povrch by byl elektricky nabit, nemuseli by nutně zahynout - poněvadž takto chráněný objekt zničujícím tlakům černé díry nepodlehne...
    Nejsou matematika s fyzikou báječné a optimistické, ba přímo šamanské vědy? To by ovšem platilo pouze ve vesmíru, jaký by mohl na základě dnešních vědátorských iluzí být. V jakém vesmíru opravdu žijeme, to už je, jak říká Kipling, jiná pohádka... V takových úvahách jsme dosti ošidili čas. I zde bychom našli mnoho zajímavých námětů - Faynmanovy diagramy, možnost plynutí času nazpátek, a podobně. Jak úžasné možnosti tyto předpoklady poskytují! Vždyť teorie černé díry nám nabízí vědecky podloženou eventualitu, podle níž je astronaut z daleké budoucnosti schopen přicestovat do dejme tomu 18. století, naložit kteréhokoliv člena tehdejší společnosti do hvězdoletu, odletět s ním třeba do osmého tisíciletí - a tam mu umožnit rozhovor s jeho pra pra...vnuky! Tato originální idea nesmrtelnosti, zprostředkovaná možností cestovat v čase, si zvolna získává nové a proslulé přívržence! Dokonce sám Stephen Hawking, který ji dlouho zatvrzele popíral, ji už počínal brát na milost. Alespoň jako teoretickou možnost. V její praktickou realizaci nicméně nevěří. A nyní se podržte! Za nejlepší důkaz toho, že cestování v čase není uskutečnitelné přitom považuje fakt, že nás - jak vidno - nenavštěvují hordy turistů z budoucnosti! Profesor Hawking přednášel matematiku na universitě v Cambridge, a údajně nesporně patří mezi nejrenomovanější světové astrofyziky. Dopouští se však osudově chybné projekce dobových schopností, zvyklostí a postojů naší civilizace do daleké budoucnosti. Existovaly snad cestovní kanceláře v prvobytně pospolné společnosti? To sice nevíme, nicméně ale tvrdíme, že nikoli! A musí být činnost takových institucí nutně smysluplná i pro civilizaci, pro kterou třeba pravěk představujeme zase my? Kromě toho - i v nejatraktivnějších turistických lokalitách se nalézají komnaty, do nichž je turistům zapovězeno vstupovat, neboť zde hrozí riziko vzniku nedozírných škod.
    Turistika časem směrem do minulosti může z mnoha dobrých důvodů patřit k jednomu z nejpřísněji zakázaných plezírů - nehledě na nesmírnou energetickou náročnost, jež je s cestováním v čase spojena. Avšak za ne zcela vyvrácenou hypotézu lze považovat vizi, že jakési bytosti, a možná z daleké budoucnosti, se mezi námi skutečně vyskytují! Jsou neslyšné a neviditelné - nepostřehnutelné našimi soudobými smysly. Avšak místo trmácení se po historických pamětihodnostech a jejich devastování formou krádeže suvenýrů, mají možná na svědomí nejen některé nevysvětlitelné záhady a události, ale i další, pro nás dosud nepochopitelné fenomény, kterým říkáme inspirace, vnuknutí, boží mlýny, osud, atakdále...