Bylo, či nebylo...

    Bylo, či nebylo? Ve starých kronikách se zhusta zmiňuje jakási série „katastrof v nebeské sféře", které se měly odehrát někdy na přelomu druhého a posledního tisíciletí před Kristem, a pak pravděpodobně ta poslední v osmém století před Kristem. To datování berte se značnou rezervou, přesto se zvěstem o jakési „sérii katastrof“ dá věřit, vždyť kalendáře po celém světě nebyly upravovány jen tak pro nic za nic. A byly patrně takového rozsahu, že změnily i základní parametry oběhu Země okolo Slunce, spolu se změnami jejího pohybu okolo vlastní osy. Důkazem pro to jsou mimo jiného i dochované doklady o jiných délkách roku v dobách předcházejících katastrofám.
    Před poslední sérií katastrof, kdy, jak předpokládáme, se zeměkoule otáčela kolem osy směřující jiným směrem do prostoru, s póly umístěnými na jiných místech, a zřejmě také na jiné oběžné dráze, nemohl být rok stejný jako dnes. Uchovala se četná svědectví, podle nichž před současným rokem o 365 a jedné čtvrtině dne trval rok pouze 360 dní. Avšak ani rok o 360 dnech nebyl zřejmě prvotní, byl to přechodný stav mezi rokem o ještě menším počtu dní. Tak například texty z doby Véd znají rok pouze o 360 dnech. Jednoznačně a výlučně o roku dlouhém 360 dnů. Pasáže, ve kterých je přímo zmínka o této délce roku, jsou ve všech Bráhmánech. Tento indický rok o 360 dnech se dělil na dvanáct měsíců po třiceti dnech a texty dále uvádí, že Měsíc patnáct dnů dorůstá a patnáct dalších dnů ubývá. Je tam také psáno, že se Slunce pohybuje po šest měsíců, neboli 180 dnů na sever, a po stejný počet dnů na jih. Zmatek vědátorů z těchto údajů v bráhmanské literatuře vyjadřuje následující citát: „Že to nejsou obvyklé nepřesné údaje, nýbrž přímo nesprávné názory, ukazuje pasáž v díle Nidana-Sutra, jež praví, že Slunce zůstává 13,5 dne v každé z dvaceti sedmi naksater, takže z toho vychází, že sluneční rok je dlouhý 360 dnů. Po patnácti dnech se přisuzuje každému půlměsíčnímu období; nikde se nepřipouští, že to je příliš mnoho." (Tamtéž.)
    Bráhmani používali ve svých astronomických dílech velmi důmyslné geometrické metody a připadá mi nesmyslné, že by nebyli schopni rozpoznat, že roku o 360 dnech chybí 5 a 1/4 dne. V deseti letech by taková chyba narostla na padesát dva dny. Autor, kterého jsem naposled citoval, byl nucen usoudit, že „bráhmani měli zcela zmatený názor o skutečné délce roku". Pravil, že teprve v pozdější době Indové tak zjevnou věc pochopili. Podobně napsal jiný německý autor: „Skutečnost, že bylo zapotřebí značné doby k tomu aby se dospělo k formulování roku o 365 dnech, je doložena existencí starého indického roku o 360 dnech i jinými formami, které se objevují ve védské literatuře." (F. K. Ginzel: Chronologie. Encyklopädie der mathematischen Wissenschaften, 1904-1935, sv. VI). Můj názor je trošku jiný. To jen „moderní“ samolibí vědátoři nejsou schopni alespoň připustit, že ti před nimi nebyli o nic hloupější než oni sami, a dobře věděli proč musí s rozpoznáváním nových podmínek zápolit.
    Uvádím pasáž ze starého indického díla o matematice a astronomii Arjabhátija: „Rok se skládá z dvanácti měsíců. Měsíc má 30 dnů. Den má 60 nadi. Nadi má 60 vinadika. (The Aryabhatiya of Aryabhata, angl. překlad, 1930, kap. 3, str. 51). Měsíc o třiceti dnech a rok o 360 dnech tvořily základ staré indické chronologie používané při historických výpočtech. Bráhmani věděli, že délka roku, měsíce a dne, se měnila s každým novým světovým věkem. Následuje pasáž z díla Surja-siddhanta, klasického díla indické astronomie. Po úvodu se tam píše: „Pouze z důvodu změny věků existuje rozdíl v čase." (Surya-siddhanta: A text Book of Hindu Astronomy, angl. překlad, 1860). Překladatel této staré příručky připojil tuto poznámku: „Podle komentáře znamenají tyto poslední verše, že ve Velkých věcích, které po sobě následovaly, ...byly menší rozdíly v pohybu nebeských těles." Když se v knize vysvětluje výraz bidža, který znamená časovou opravu při každém novém věku praví se tam, že „čas je ničitel světů".