Byli biti jako žito...

    Vlastnosti vypěstované učením Kabbaly a Talmudu v židovském národě vyvolávaly nepřátelství k Židům již v dávném středověku a starověku. V Římské říši byli Židé pronásledováni za vlády císařů Nerona, Flavia a Hadriana. V Persii, kde se dlouho těšili velkým výsadám, byli v roce 581 za vlády Hormizdola IV. z Persie vypuzeni. Mohamed vyhnal Židy z Arabie, v Egyptě Chediv Hakim rozbořil všechny synagogy a vypověděl Židy ze země. Pronásledování neušli Židé ani v daleké Indii a Buchaře. Poměrně dobře se žilo Židům mezi křesťany ve Španělsku. Když však počali šířiti mezi nimi židovství, a hlavně když se strašně rozvíjelo židovské lichvářství, které se nezastavilo ani při stoprocentních úrocích, došlo k prvním pogromům v Cordobě, Ascaloně, i jinde. Když byla zavedena inkvisice, pronásledování Židů zesílilo až konečně 31. března roku 1492 král Ferdinand V., nedbaje proseb svého finančního ministra Žida Isaaka Abravanela vydal dekret, kterým bylo 400.000 Židů ze Španělska vypovězeno, a majetek jim byl zkonfiskován. Podobně se stalo i v Portugalsku, odkud byli Židé vypovězeni roku 1497 králem Emanuelem I. Židé, vypuzeni z Pyrenejského poloostrova, usadili se povětšině v severní Africe, na Balkáně, a v Malé Asii. V Itálii jsou první protižidovská hnutí zaznamenána ve XII. století, také zde bylo jejich hlavní přičinou bezohledné lichvářství. Z Bologne byli všichni Židé vypuzeni roku 1171, ze Sicílie je vyhnal roku 1493 král Ferdinand. Ve staré Francii dějiny zaznamenávají čtrnáct velkých vyhánění Židů, kteří se zmocnili téměř poloviny Paříže, a byli věřiteli téměř všem Francouzům od krále až po sedláka. To přinutilo krále Filipa aby zkonfiskoval nemovitý majetek všech Židů a zrušil platnost židovských směnek. Král Karel VI. roku 1394 vyhnal Židy z Francie a Ludvík XII. roku 1501 z Provence. V Anglii se dařilo Židům z počátku znamenitě. V čele židovské kolonie stál velký rabín, jehož mohl souditi pouze král. Hitorikové té doby říkají, že domy londýnských Židů soupeřily s paláci králů a velmožů říše. Velmi záhy však Anglie pocítila tíhu židovského zlatého jha. Eduard Vyznavač dal zkonfiskovat roku 1041 veškerý židovský majetek, v den korunovace Richarda Lvího Srdce došlo k velkému pogromu v Londýně. Následovaly pak pokusy o vypuzení všech Židů z Anglie, až k tomu konečně došlo za panování krále Eduarda I.
    Stejně se židé projevovali i v Německu, kde rovněž Němci záhy pocítili krutost židovského lichvářství. Císař Jindřich II. dal rozkaz k prvnímu vypovídání Židů z německých měst, a v polovině XIV. století byli Židé zbaveni občanských práv. Roku 1510 bylo z rozkazu Joachima Brandenburského v Berlíně upáleno 30 Židů kteří se rouhali křesťanství. Pronásledování Židů trvalo do XVII. století. Židé byli vyháněni také ze Švýcar. Církevní sbor v Basileji roku 1434 rozhodl, aby všichni Židé byli pokřtěni. Poněvadž to nepomáhalo, byli v XVII. století postupně vyháněni z větších švýcarských měst. K poslednímu pogromu došlo roku 1883 v S. Gallině a švýcarská vláda vydala zákaz udílet Židům státní občanství. Poměrně nejlépe se žilo Židům v Rakousko-Uhersku, kde tvořili až 4,5% všeho obyvatelstva. Ale i tu, zvláště v letech osmdesátých, docházelo k výbuchům roztrpčení křesťanského obyvatelstva hlavně ve Štýrsku a Uhrách. Těžce snášelo jho židovství Rumunsko, tam se Židům díky neuvědomělosti lidu podařilo zmocnit úřadů aby jim nepřekážely v nemilosrdném vysávání národa. Vedlo to ovšem k častým výbuchům hněvu, a Židé byli nuceni hromadně opouštět Rumunsko. V Malé Asii došlo v Damašku roku 1840 k pogromu, který svojí krutostí předčil středověk. V Polsku Židé už ve XIII. století tvořili osminu všeho obyvatelstva, za vlády Kazimíra Velikého byli pány měst Poznaně, Hvězdna, a jiných. Později se lid začal proti Židům bouřit kvůli jejich bezuzdnému lichvářství, a celé XVI. století se stalo Židům peklem. Nejkrutěji trestali polské Židy kozáci Bohdana Chmelnického. Mnoho to nepomohlo, Židé znovu ovládli Polsko a uvedli je do zkázy.
    V Rusku se objevili Židé již v XI. století. Kníže Svjatopolk byl nucen proti nim přísně vystoupit a vyhnat je z Kijeva. Ivan Hrozný trpce žaloval na Židy polskému králi Zikmundovi a vyhnal je z Novgorodu. Car Alexej Michajlovič byl nucen vypudit je roku 1654 z Moskvy a Vilna. Odpůrcem Židů byl i Petr Veliký, a když mu amsterodamský starosta nabídl židovské řemeslníky a obchodníky k budování Petrohradu, odpověděl: „Milý příteli, znáš Židy. Také já je znám. Vyřiď jim mým jménem, že jim děkuji za ochotu. Jsou dokonalí podvodníci, ale mne a mé Rusáky nenapálí.“ Kateřina I. zákonem z 26. dubna 1727 vypudila Židy z Ukrajiny. V její protižidovské politice pokračovala také carevna Elizaveta Petrovna a ostatní vládci Rusi až po Alexandra II., za jehož panování byla Rus znovu zaplavena Židy. Matička Rus za to draze zaplatila – strůjci všech revolucí byli Židé kteří připravili pád Ruska. To je jen stručný přehled dějů osudů židovských.