Božský propletenec...

    O příchodu Árjů do Indie podávají informace dva prameny tak odlišného původu, že lze vzájemné ovlivnění vyloučit. Jedním z pramenů je Mahábhárata, druhým je starořecký mýtus o Dionýsovi. Obě dominantní postavy, Ardžuna a Dionýsos, patří k „héroům", což jsou synové nesmrtelných bohů se smrtelnými pozemskými ženami. Původ po otci jim dává do vínku významné předpoklady k vyniknutí nad ostatními lidskými bytostmi, ale pozemská matka jim s tělem zároveň dává „dar" smrtelnosti, který může změnit pouze božský otec. Árijský i řecký význam termínu „bůh" má poněkud jiný význam než stejný termín v křesťanských a islámských náboženstvích. Árjové i staří Řekové považují bohy za nesmrtelné bytosti podobné lidem, kteří mají i mnohé stejné nectnosti jako lidé. U Árjů a Keltů však nad těmito bohy neomezeně vládne Nepoznatelná, či Nepojmenovatelná Bytost, kterou staří Řekové neurčitě chápou jako „prasílu Vesmíru", či Universum, sílu přirozeně nadřazenou všem Olympanům. Tito árijští, keltští i řečtí bohové, jsou pak jakousi výkonnou mocí Nepojmenovatelné Bytosti - Universa.
    Dochovalo se několik verzí mýtů o Dionýsovi a těžko říci která verze může být v nejmenší míře zasažena mladšími vlivy: Nicméně jedna verze stojí za pozornost. Zeus našel zalíbení v překrásné dceři pozemského krále Kadma jménem Semelé. Diova náklonnost, jak už to tak chodívá, nezůstala bez následků. Při předčasném porodu Semelé zemřela a nedonošeného synka si Zeus zašil do svého stehna, podle jiné verze do boku, a tak jej donosil místo zemřelé matky. Syn obdržel jméno Dionýsos, což v překladu znamená přibližně „prostředníka mezi Diem a národem Nýsů", který měl Zeus v oblibě a vyvolil jej k výchově svého syna. Dionýsos vyrůstal a pod dohledem mudrce Siléna a nymf získal všestranné vzdělání jak určil Zeus.
    Nýsové byli jedním z čelních árijských kmenových svazů který Árjům dával krále, vojevůdce, a také přední mudrce. Nýsové žili v pohádkově krásné zemi zvané Nýsaie, rozkládající se mezi řekami Kofénem (Kábul) a Indem. Hlavní město Nýsa leželo na úpatí hory Méros, na kterou často vystupovali, a kde spolu rozmlouvali otec se synem, tedy Zeus s Dionýsem. Když Dionýsus dospěl a ukončil svůj výcvik, dostal od otce dva hlavní úkoly. Prvým úkolem bylo dobytí a zcivilizování Orientu - Indie, druhým bylo sjednocení starých Řeků a pozvednutí jejich ducha. Dospělý Dionýsos byl prý skvělým obrazem otce i matky - statný muž světlé pleti, modrých očí, a měl popelavě šedé vlasy. Z vybraných árijských mladých mužů a žen založil kmen Kofénů - Káfirů, se kterým bez větších obtíží dobyl Indii a uvedl tam skupinu správců a učitelů, z níž během času vznikla kasta árijských brahmánů. Po návratu z Indie ponechal raněné, nemocné a staré bojovníky v Nýsai a v Kofénu, načež se svou armádou odešel civilizovat árijské kmeny v oblasti Středomoří. To se mělo odehrát přibližně v období mezi 3100—2900 před Kristem. Podle jiné verze bylo v té době Středomoří pusté a vylidněné potopou v roce 3449 před Kristem, a tudíž árijští Protořekové by tedy vstoupili ve Středomoří na opuštěné území a kolonizovali jej. Která verze je blíže pravdě nelze rozhodnout, neboť se tam „bijí“ data. K dobytí Indie Dionýsovou armádou mělo dojít před jeho příchodem do Středomoří, tedy někdy mezi 3200—3100 před Kristem. Pokud nedošlo k chybnému datování, pak dobytí Indie Ardžunou, popisované v Mahábháratě, proběhlo přibližně kolem roku 3150 před Kristem, z čehož by vyplývala v podstatě identita obou dějů, a také obou hlavních hrdinů. Víme, že jak Ardžuna, tak Dionýsos jsou héroové, čili děti boha a smrtelné pozemské matky. Dionýsovým otcem je Zeus, Ardžunovým otcem je Indra. Oba božští otcové mají obdobné funkční zařazení a dávají svým synům tentýž úkol - dobýt Orient. Ardžuna dobyl Indii údajně kolem roku 3150 před Kristem, Dionýsos mezi roky 3200—3100 před Kristem. Je tedy docela možné, že by z toho mohl vyplývat zatím jediný závěr - Mahábhárata i mýtus o Dionýsovi popisují tutéž událost, a tedy árijský Ardžuna je řeckým Dionýsem.
    Když v roce 1511 před Kristem vybuchla sopka Théra na Santorinu, zničila nejen téměř celý ostrov, ale i většinu Středomoří. Obrovská příbojová vlna tsunami zničila ostrovy a města mořských národů, zejména mínojskou Krétu. Do stratosféry se dostalo obrovské množství sopečného popela a plynů, což vedlo ke změně mořských i vzdušných proudů, a posléze i ke značné klimatické změně na mnoha místech Země. Árijská říše Area zaujímala v té době rozsáhlou část původně velmi úrodné Turánské nížiny mezi Kaspickým jezerem, Aralským jezerem a Pamirem. Patrně v důsledku výbuchu Théry zde během necelého století došlo k velmi rychlé změně klimatu, zejména rychle narůstajícím úbytkem vláhy, způsobujícím vysychání Turánské nížiny. Do té doby velmi úrodná půda se během několika desítek let změnila v pouště, a zbytek úrodné půdy již nestačil uživit početné árijské kmeny. Hrozba hladu přinutila Árje k odchodu z vlasti. Exodus se zřejmě uskutečnil ve dvou směrech, západní kolona postupovala pravděpodobně v Dionýsových stopách kolem jižního pobřeží Kaspického jezera, podhůřím Kavkazu, a podél jižního pobřeží Černého moře do oblasti vymezené přibližně Kapadocií, Kilikií, Helespontem (Anatolií), Thrácií (Bulharsko), Makedonií a Řeckem. Silné árijské kolony vytlačovaly původní kmeny usedlé zejména v přímořských oblastech. Tak došlo k jevu, který historici označují jako stěhování „mořských národů" v oblasti Středomoří. Z oblasti Makedonie a Thrácie byli vytlačeni Dórové a tzv. „severozápadní Řekové" směrem na jih do oblasti Řecka. Dórové i severozápadní Řekové jsou pravděpodobně potomky Dionýsových vojenských oddílů kolonizujících Středomoří mezi 3200—3100 před Kristem. Část prvé árijské vlny, zejména Frýgové a Lýdové, se usadila v nově získaném území; další část se patrně zastavila až v severní Itálii, odkud vytlačila původní obyvatele do okrajových území a do hor.
    Druhá árijská kolona, v níž převažovaly horské kmenové svazy Nýsů, a snad i Kofénů, postupovala zřejmě severozápadním směrem nejprve podél východního pobřeží Kaspického jezera, dále Povolžím do Jihoruských stepí, kde stopa po nich mizí. Je možné, že z této druhé árijské kolony se později vyvinuli západní Slované-Vindové (Windové, Venedi), kteří se kolem poloviny 6. století po Kristu v podstatě odnikud a takřka naráz vynořili v Evropě, a historikové si dodnes s jejich původem neví rady. Když Dionýsos založil vojenský kmen Kofénů, sledoval tím vytvoření elitní vojenské základny, v jejíž tradici by byla výchova vojenské šlechty pro armádu. Podobné tendence lze nalézt i u Alexandra Velikého, obdobou by mohla být jeho elitní jednotka vojenské šlechty „Bratři ve zbrani", z jejichž řad pocházeli pozdější velitelé oddílů a vojevůdci. K árijské elitě náleželi i Nýsové, což ostatně vyplývá i ze starořeckého mýtu o Dionýsovi. Jestliže pro Dia byli Nýsové dosti dobří učitelé jeho syna Dionýse, pak není pochyb, že byli duchovní šlechtou Árjů, která dávala Árjům nejen krále, ale i duchovní vůdce, učitele, mudrce a lékaře. Když Alexandr Veliký při své indické anabazi dospěl s vojskem k hranicím Nýsaie, vyslali k němu Nýsové - Nýsané - třicet vyslanců vedených nejpřednějším občanem jménem Akúfis. Tito vyslanci žádali Alexandra ve jménu Dionýse o ponechání svobody a nezávislosti která Nýsai od věků náleží. Připomeňme, že podle věštby kněží ze svatyně Siwa (staroegyptská Sechetam) byl skutečným otcem Alexandra Dionýsos, a ne Filip Makedonský. Nýská delegace upozornila Alexandra na důkaz, že v Nýsai byl jeho otec skutečně vychován. Tím důkazem byl břečťan rostoucí pouze zde, a již nikde jinde v Orientě. Břečťan a vinná réva podle starořecké tradice ovíjejí Dionýsův atribut - thyrses - což je božská berla. Ponechme stranou autenticitu původu Alexandra, skutečností je, že Alexandr žádosti delegace Nýsů ochotně vyhověl, potvrdil svobody a práva Nýsů, načež se svými přáteli vystoupil na blízkou horu Méros aby vzdal poctu Dionýsovi. Tato epizoda se odehrála v roce 325 před Kristem, tedy v období plného rozkvětu řecké kultury.