Božský matrix...

    Adolphe Michel, spisovatel z minulého století upozorňoval na to, že Voltaire odhadoval počet vydaných knih o jezuitech a jejich praktikách celkem na 6000 titulů. Jakého však čísla jsme dosáhli o století později?” ptá se Adolphe Michel a sám okamžitě dodává: Už se nezvětšilo. Pokud však budou existovat jezuité, stále budou muset být o nich psány knihy. Nesmí být ponecháno stranou nic z toho, co je třeba na jejich účet pravdivě říci. Vždyť každý den přicházejí nové a nové generace čtenářů kteří nic nevědí a nic nechápou... Budou tito čtenáři pátrat po starých knihách? Asi sotva. (Adolphe Michel: Les Jesuites, Sandoz et Fischbacher, Paříž, 1879)
    Právě zmíněný důvod by mohl dostatečně ospravedlnit proč se znovu dotýkáme tohoto často diskutovaného tématu. Většina dřívějších knih popisujících dějiny jezuitů totiž už není ve skutečnosti k nalezení i přesto, že byly hodně rozšířené a byly všude k dostání. Prostě zmizely a dnes lze do nich nahlédnout pouze v archivech, což je ovšem mimo dosah většiny čtenářů. Chceme-li tedy co nejširší veřejnost aspoň stručně informovat o historii jezuitů, pak je i tento text pro zájemce o vědění nesmírně důležitým dokumentem. Stejně závažný je i další důvod, proč se snažím znovu sepsat alespoň ve stručnosti vše, co je v archivech o jezuitech psáno. Současně s příchodem nových generací čtenářů přicházejí totiž na světlo nové generace jezuitů. Takových jezuitů, kteří dnes pracují stejnými metodami jako dřív, to je metodami křivolace diplomatickými, nepozorovatelnými, skrývanými, a přesto tvrdošíjně fanatickými; metodami, které v minulosti již tolikrát uvedly do chodu obranné reflexy národů a vlád. Loyolovi pohrobci jsou dnes, a můžeme říci že právě dnes více než kdy jindy vůdčím křídlem římskokatolické církve. Jsou její neustálou pohonnou silou a tajným vojskem v každém jednání, při každém vystoupení, a v každém sebemírumilovnějším prohlášení. Stejně maskováni, pokud ne ještě lépe než ti staří, stále zůstávají tito moderní jezuité nejpozoruhodnějšími obhájci papežství a ačkoli ukryti v pozadí, jsou i nadále aktivními činiteli svatého stolce po celém světě. Jsou to maskovaní zastánci papežské politiky. Jsou „tajnou armádou papežství”, a už jen z tohoto důvodu nebude téma jezuitů nikdy vyčerpáno. A přestože je starší literatury o jezuitech poměrně dost, i když dnes jen v archivech, má každá epocha povinnost připojit k ní několik stránek aby zaznamenala spojitost tohoto více méně okultního systému, který začal před čtyřmi stoletími „k velké slávě Boží.” Ve skutečnosti však ke slávě papeže a celého jeho církevního systému. A pokud začne mizet i literatura s dějinnými fakty, pak je povinností všech historiků tuto literaturu obnovit s co největší historickou přesností.
    V dnešní době celkově po celém světě existuje všeobecná tendence podporovat snahy stále více a více omezit, nebo úplně vyloučit vliv církve a náboženství na veřejný život. Také je vidět nevyvratitelný fakt postupovat tak, aby se vše podřizovalo rozumu a logickému uvažování. Tomuto postupu jsou v celosvětovém měřítku učeny všechny děti a všechna mládež i přesto, že sem tam vznikne nová církevní škola. Tím se každý den stále více a více zeslabuje nadvláda dnešních církevních dogmat. Ale navzdory tomu všemu se římskokatolická církev nemůže vzdát, a také ani nikdy nevzdá svého velikého záměru, který je jejím nejhlavnějším cílem od samého začátku, totiž shromáždit pod svou berlu všechny národy světa. Tato monumentální „misie”, jak tomu říkají, musí dle jejích plánů pokračovat ať se děje cokoli, a to jak mezi „pohany”, tak zároveň i mezi „oddělenými křesťany.” Bezbožní kněží mají povinnost především zastávat Vatikánem požadované postavení, ať jsou na tom se svou vírou jakkoliv, a mají na pokračující postup rozumu a logiky jakýkoliv názor. Podle zvláštních rozkazů svého řádu mají povinnost zvětšovat stádo věrných tím, že budou obracet na víru „kacíře”, neboli členy všech ostatních církví a „pohany,” to je všechny nevěřící, což je práce ještě náročnější než mají oni sami se sebou. Jejich povinností je zachovat nebo obsadit, bránit nebo útočit, a na bitevní frontě být stále jako mobilní pohotovostní síla právě řádu jezuitů Tovaryšstva Ježíšova.
    Shrnuto jezuité prostupují celou církev římskokatolickou, a z rozkazu papeže jim musí být všichni kněží bez rozdílu nápomocni. Stručně řečeno není tato společnost jezuitů v rámci své jezuitské ústavy ani světská, ani řádová, ale je to nenápadná skupina, která se proplétá všude a vždy tam kde jí to vyhovuje, v církvi i mimo ni. Zkrátka je to „agent nejobratnější, nejvytrvalejší, nejodvážnější a nejpřesvědčenější o papežské autoritě. ....” Nebude rovněž na škodu podívat se jak byl zformován útvar jezuitských janičářů, tedy lidí vyznačujících se krutostí a horlivou, až fanatickou službou. Pozoruhodné je, že právě takovou službu prokazují papežství bez nároku na jeho odměnu. Vynaložili spoustu vytrvalého úsilí aby se prokázala jejich nepostradatelnost pro římskokatolickou instituci. Je to jen zástěrka, oni sice církevníkům na pohled slouží, ale přitom nad nimi již dosáhli takového vlivu, že jejich generál byl oprávněně nazván „Černým papežem.” Ve vedení církve je stále těžší a těžší rozlišit autoritu bílého papeže z římskokatolické církve od autority jeho ukrytého mocného jezuitského „pomocníka“ ve funkci černého papeže.
    Podívejme se na stručný přehled minulých událostí, ale zároveň i moderní historii jezuitství. A protože většina prací o jezuitech nehovoří o jejich rozhodujícím podílu na událostech které rozvrátily svět během posledních padesáti let domnívám se, že je nejvyšší čas vyplnit tuto mezeru, nebo přesněji řečeno začít tímto skromným příspěvkem hlubší studium tajné jezuitské historie, a dělat to bez zatajování pravdivých událostí. Tkví v tom určité nebezpečí, jde totiž o velmi ožehavá a nebezpečná témata a navíc není nikde psáno, že to stádové veřejnosti něco přinese...