Boj se boj, človíčku

    Velmi mocným prostředkem pro získání vlivu na obyvatelstvo je vyvolání strachu. Je prokázáno, že pravidelní konzumenti násilných filmů a televizních pořadů, vnímají svět okolo sebe s obavami jako nebezpečný a násilný. To ale neplatí na ty jedince, kteří se na podobné věci nedívají. A v podstatě totéž platí i o večerních televizních zprávách (!). Děti z tzv. civilizovaných oblastí mají mnohem větší strach ze světa než například děti z Libanonu, nebo Irska. Je to dáno tím, že třeba české děti jsou mnohem více vystaveny velmi násilným  programům převážně americké produkce, a to i v podobě kreslených filmů zaměřeným na velmi mladé děti. Potenciální souvislosti jsou otřesné. Generace vychovávaná ke strachu ze světa může chtít plodit škodlivé věci, jen aby se ochránila před neexistujícími nebezpečími. Takto formovaný človíček pak klidně obětuje své základní občanské svobody za iluzorní, tedy falešný pocit bezpečí.

    Jedna válka zkončila, druhá, „studená“, plnou silou začala. Od padesátých let minulého století organizovala CIA vysílání Radio Free Europe a Radio Liberty jako prostředky propagandy. Jejím účelem bylo šířit do východní Evropy dezorientaci, pracovat na rozdělení nepřátel a tím podkopávat autority vlád těchto států u obyvatelstva. A popřípadě podporovat případné povstání a odpor. Úspěšně to odvádělo pozornost od jiných aspektů, například že s tím chladem to není až zas ledové. Postřehla to jen mizivá hrstka jedinců. Stejnou propagandu používají  například v Afghanistánu dodnes. Intenzivně vysílají v místních jazycích ve snaze přesvědčit vojáky k dezerci a potažmo obyvatelstvo o tom, že bomby dopadající na jejich zemi budou mít za následek lepší budoucnost pro jejich rodiny.

    Kapitolou samou o sobě se v dnešním moderním světě staly počítačové hry. Je známo, že americká armáda úzce spolupracuje s producenty počítačových her již od dob osmibitových počítačů Atari, pro které nechala vytvořit speciální verzi hry zvané Battle Zone. Pro producenty her pořádají různé konference a semináře na témata typu „základy návrhů válečných her“. Pro normální lidskou bytost je velmi obtížné zabít jiného příslušníka svého druhu. Musí k tomu být nějak zmanipulována. Během druhé světové války bylo zjištěno, že jen asi 15% amerických vojáků, pokud je k tomu okolnosti nenutily a mohli sami rozhodnout, střílelo přímo na nepřátele. Zkoumatelé tento fakt zdůvodňovali tím, že do té doby se střelba cvičila na pouze na klasické terče. A ty se ovšem ve válce nevyskytují. Na základě této zkušenosti začala po válce americká armáda své vojáky masivně psychologicky masírovat tak, aby v každém viděli potencionálního nepřítele. A současně s tím nacvičovat střelby na lidské siluety. Přineslo to nesporný úspěch. Již ve vietnamské válce střílelo 95% vojáků bez problému na nepřátelské vojáky kdykoliv se jim k tomu naskytla příležitost. V současné době používá americká námořní pěchota ve výcviku speciálně upravenou známou počítačovou hru Doom jako nástroj k zařazení zabíjení do přirozenosti osobnosti vojáků. Trénink byl natolik úspěšný, že velitelství námořní pěchoty nechalo vyvinout dalších nejméně 30 komerčně dostupných počítačových her tohoto typu. Souvislosti jsou však více než alarmující. Když byl výcvik námořní pěchoty pomocí počítačových her tak úspěšný, pokud jde samozřejmě o zařazení zabíjení do přirozenosti osobnosti, co asi může vyrůst ze současné generace dětí, které tyto hry intenzivně hrají?

    Vraťme se ale k propagandě. Jedním z mnoha taktických kroků ve „zpravodajském průmyslu“ bylo zkrácení času věnovaného jednotlivým zprávám. Tento důraz na stručnost je sice jemnou, ale velmi reálnou formou cenzury. Nic nekomentovat a říkat pouze akceptované, tedy povolené pravdy. Pokud řeknou ve zprávách že Usama bin Ladin je zločinec, diváci tiše souhlasí. Jsou to obecně přijímané pravdy a nikdo nevyžaduje žádné důkazy. Pokud ovšem někdo řekne něco neočekávaného, neřkuli opozičního obecně přijímanému názoru, diváci se podiví a chtějí slyšet proč. To ovšem neuslyší, protože už vypršely vteřiny vyhrazené této zprávě, a následuje další. Proto jsou tito nositelé nekonformních a opozičních názorů vnímáni jako radikálové, protože nikdy nedostanou dostatek času aby vysvětlili a argumenty podložili svá tvrzení. Filmová studia v Hollywoodu a Pentagon spolupracují již velmi dlouho. Pentagon považuje filmový průmysl za důležitou součást public relations, za reklamu své činnosti, úspěšnosti a opodstatněnosti. Naopak vzhledem k enormním cenám vojenského zařízení, potřebného k natáčení, je pro Hollywood výhodné s armádou spolupracovat a vycházet si navzájem vstříc. Často se proto mění a upravují scénáře filmů tak, aby vyhovovaly přáním a potřebám Pentagonu a veškerý vojenský personál je prezentován v co nejlepším světle. To znamená pozitivně, americký voják přece nemůže být zrádce! A americké ideologie jsou přece všeobecně podporovány, a ne kritizovány!

    Mocná jsou média! Platilo to sice už dříve, ale nástup moderní demokracie v Česku přinesl jeden poznatek navíc. Sektor médií vždycky usiloval o idealizování vůdčích osobností. K tomu přibylo ukolébávání společnosti, zaměstnání veřejnosti drobnými okrajovými záležitostmi, rozdmýchávání jejich emocí a tužeb, dokud se korupce plně nerozšířila do celé společnosti. Po druhé světové válce museli spojenci omezit koncentraci médií v okupovaném Německu a Japonsku. Zjistili totiž, že pro ně obvyklá koncentrace vzbuzovala antidemokratické, až fašistické postoje a politickou kulturu. A pokrok se nevyhnul ani médiím. Zatím co v roce 1950 vlastnilo majoritu amerických massmédií, tedy televize, rozhlas, film, časopisy, noviny, knihy, inzertní agentury, více než 1500 společností, v roce 1981 už jich bylo jen něco přes padesát. A dnes je to 6 (!), slovy šest  vlastníků. V současném procesu voleb bylo přímé získávání voličů nahrazeno reklamou. Tedy stejně jak reklamní média zajišťují prodej produktů, stejným způsobem zajišťují i „prodej“ politických kandidátů. Kdo dá víc vyhrává... A lidský pitomec tomu aplauduje...