Boj o ropu

    Abychom mohli pochopit tuto politiku, je třeba se podívat jak Cheney, ještě coby generální ředitel Halliburton, prakticky v předvečer svého viceprezidentství, nahlížel na problémy budoucích ropných dodávek. Pro tento účel může posloužit„památný“ Cheneyho londýnský projev roku 1999. Tehdy, těsně před americkými volbami, které z něj učinily nejmocnějšího viceprezidenta v americké historii, Cheney v projevu před kolegy z ropného průmyslu na London Institute of Petroleum mnohé odhalil. V rámci globálního přehledu předložil zástupcům největších ropných společností následující shrnutí:
„Podle některých odhadů v následujících letech dojde k průměrnému dvouprocentnímu ročnímu růstu celosvětové ropné poptávky, ruku v ruce s tříprocentním přirozeným úbytkem produkce z daných zdrojů. Znamená to, že v roce 2010 budeme potřebovat o padesát miliónů barelů denně navíc. Kde ale tuto ropu vzít? Je zjevné, že okolo devadesáti procent ropných aktiv kontrolují vlády a národní společnosti. Ropa je v základě státní obchod. I když mnohé světové oblasti nabízejí značná množství ropy, zůstává nadále místem, kde leží hlavní výhra, Střední východ s dvěma třetinami světové ropné produkce při nejnižších těžních nákladech. Společnosti sice touží po lepším přístupu do této oblasti, ale pokrok je pomalý. Je sice pravdou, že nové technologie, a také privatizace, a tím otevírání se řady zemí po celém světě, vytvořily pro mnoho ropných společností řadu nových příležitostí. Když se ale ohlédneme zpět na počátek 90. let vidíme, že se očekával význačný objem nových světových rezerv z oblastí, jako bývalý Sovětský svaz a Čína. Je zřejmé, že se věci nevyvinuly zcela podle očekávání. Namísto toho se bonanzou devadesátých let staly úspěšně otevřené podmořské zdroje.“
    Cheneyho postřehy určitě stojí za pečlivé přečtení. Postuloval konzervativní růst celosvětové poptávky po ropě a odhadoval, že svět, rozuměj Amerika, bude muset najít zdroje poskytující dalších minimálně 50 miliónů barelů denně. Celková ropná produkce se pohybovala zhruba okolo 83 milionů barelů ropného ekvivalentu. Aby nedošlo ke katastrofálnímu nedostatku a následným devastujícím dopadům na globální ekonomický růst znamená to, že svět, rozuměj USA, podle Cheneyho odhadu musí nalézt nové ropné zdroje o objemu více než 50% denní globální těžby z roku 1999, a to zhruba do roku 2010. Toto množství představalo ekvivalent pěti nových ropných oblastí srovnatelných velikostí se Saudskou Arábií. A to je zatraceně velká spousta nových ropných zdrojů. Za předpokladu, že náběh nového velkého naleziště do plné produkce trvá až sedm, nebo i více let, a má-li se zabránit těžkým energetickým výpadkům a šplhání cen ropy a plynu až do nebe, nezbývalo mnoho času. Cheneyho odhad navíc vycházel z příliš střízlivých odhadů objemu budoucích ropných importů Číny a Indie, dvou nejrychleji rostoucích konzumentů ropy na planetě.
    Druhým pozoruhodným bodem Cheneyho londýnského projevu byla poznámka, že „místem, kde čeká hlavní výhra, zůstává Střední východ s téměř sedmdesáti procenty světových zásob ropy a nejnižšími náklady“. Jak ovšem výstižně poznamenal, tato „kořist“ byla v rukou národních států, čili nedostupná soukromým zájmům, a tím z dosahu Cheneyho Halliburtonu a jeho přátel z ExxonMobile, Chevron, či Shell, nebo BP. Zemi s druhými největšími ropnými rezervami na Středním východě byl po Saudské Arábii Irák, kde tehdy vládl Saddám Hussein. Irán, který má nádavkem k ropným rezervám i druhé největší zásoby zemního plynu na světě, ovládala nacionalistická teokracie nejevící žádné nadšení vůči investicím soukromých amerických společností. Ropné rezervy Kaspického bazénu byly už tehdy předmětem hořkého geopolitického sporu mezi Washingtonem a Moskvou.
    Když se teď posuneme v čase do září 2000, do víru volební kampaně Bushe a Cheneyho, získává Cheneyho poznámka, že „ropa zůstává v základě státním, ne soukromým obchodem“, úplně nový význam. V tomto měsíci vydali Cheney, Rumsfeld, Wolfowitz, a mnozí další, kteří se připojili k nové Bushově vládě, politický manifest pod názvem „Přestavba americké obrany“. Tento dokument oficiálně vydal subjekt nazvaný Project for the New American Century (PNAC). Cheneyho skupina PNAC po novém prezidentském kandidátovi požadovala, aby našel vhodnou záminku k vyhlášení války Iráku umožňující jeho obsazení, a převzetí přímé kontroly nad druhými největšími ropnými rezervami na Středním východě. Zpráva nepokrytě uváděla, že „okamžité ospravedlnění poskytuje nevyřešený konflikt s Irákem, přičemž otázku režimu Saddáma Husseina převyšuje potřeba výrazné americké vojenské přítomnosti v Zálivu…“ Cheney se v září 2000 přihlásil k tomuto politickému dokumentu tvrzením, že klíčová je „americká vojenská přítomnost v Zálivu“ a změna iráckého režimu bez ohledu na to, zda je Saddám Hussein hodný, či špatný, nebo zlý hoch. Byl to první krok v přesunu amerických ozbrojených sil k místu „kde čeká skutečná výhra“.