Ať žijí Charlesové...

    Pro vznik naší sluneční soustavy, planety Země a života na ní, má faktor času základní význam. Už začátky pohádek, začínajících „...před dávnými a dávnými časy…“ naznačují, že argumentování mírou času, vymykající se představám vlastních zkušeností, je i vědátory používán k překlenutí potíží s datováním, a tudíž mnoho nevysvětlitelného museli nechat zmizet v tajuplnosti nepředstavitelně dávných dob. Stejnou nejistotu v datování lze pozorovat i u velkých vypravěčů historie Homérem počínaje, a různými jinými vypravěči mýtů všech národů a kulturních epoch konče. Zatím co se vypravěči pohádek a mýtů věnovali především vývoji jazyků a kultur, „bratrům Charlesům“, Lyellovi a Darwinovi, se podařilo rozšířit mezi lidem stejně úspěšnou pohádku. A úspěch obou Charlesů, coby tehdejších vědátorských autorit byl tak veliký, že se dodnes jen málokdo opováží akceptovat jinou pohádku. Lyell sepsal již roku 1840 dodnes svatosvatou práci o časové škále, přestože tehdejší stav vědátorského poznávání nám dnes již připadá „velmi kuriózní“. K čemu vlastně studujeme dějiny Země, když jsme po 150 let bádání nedospěli k žádné korektuře základních hypotéz sepsaných roku 1840?
    Pokud je dnešní obraz světa, založený v podstatě na Newtonově nebeské mechanice a Darwinově evolučním učení pravdivý, pak lze jakékoli oponentury nazvat kacířstvím. Jakákoli změna zemského povrchu by tedy byla možná jedině a pouze vlivem sice nepatrných, nicméně neustále působících sil. Geologové tomuto dogmatu pevně věřili až do roku 1980, kdy Alvarez předložil jako důkaz vymření dinosaurů prokázaný dopad asteroidu. Bez ohledu na tuto tezi však není dodnes představa o globálních katastrofách „klasickou vědou“ uznávána. A to i přes skutečnost, že Tollman z renomované katedry geologie Vídeňské univerzity celkem přesvědčivě doložil celosvětové kataklyzma – globální potopu, k níž došlo podle oficiálního datování před asi 9 500 lety. Světové kataklyzma v tak historické době je však zásadně neslučitelné s pomalým evolučním vývojem, a proto hrají mrtvého brouka...
    I když to nelze nijak dokázat, podle vědátorů geologická škála podmiňuje škálu biologickou. Datování nálezů dávných rostlin, či případně stop po živých bytostech, se opírá o datování zemských formací v nichž byly objeveny. Dochází k automatickému přenášení geologické koncepce „zkamenění“ na uchování stop života. Je tu však jeden malý problém. Z geologického hlediska nemůže na zemském povrchu docházet ke zkamenění v podobě fosilií, mimo kalcifikaci, což jsou korály, protože v souladu s oficiálními představami musí na biologický materiál působit geochemické procesy jako tlak a vysoká teplota. Podle „darwinistů“ však tyto procesy zkamenění nemohou být celosvětové, ale pouze a nanejvýš regionálně vymezené události. Fosilie jsou však nacházeny po celém světě! Že by tedy existovalo nekonečně mnoho „regionálních událostí“? Nebo můžeme s ohledem na celosvětové nálezy hovořit o globálních událostech, a tedy globálních katastrofách? To by však bylo v rozporu s geologickým dogmatem tvořícím jeden z pilířů vědátorského obrazu světa a určování epoch dějin Země! Oficiální geologové a paleontologové tvrdíí, že aby těla zkameněla ve fosílii, musí klesnout několik kilometrů do zemské kůry. Tlak způsobený zátěží výše položených zemských mas a vyšší teplota v zemském nitru prý pak vytvoří geochemické podmínky vedoucí ke zkamenění nějakého těla, nebo rostliny. Pak tyto fosilie musí urazit několikakilometrovou cestu zpět na povrch, nebo být odhaleny mohutnou erozí, či geologickými posuny. A to vše ve smyslu „regionální události“. A přesto jsou nalézány tisíce a tisíce koster přímo na zemském povrchu, nebo těsně pod ním, jako například dinosauří na obrovském území v USA i jinde. V tomto případě už skutečně nelze hovořit o jakési regionální přeměně!
    Kalifornská paleontoložka Karen Chin způsobila mezi svými kolegy velké pozdvižení analýzou zkamenělého trusu údajně druhu Tyrannosaurus rex, v němž nalezla 40% na milimetrové kousíčky rozdrcené kosti a gastrolity. Až do té doby se tvrdilo že gastrolity, což jsou kameny k rozmělňování kusů potravy, měli v žaludku jen býložravci, což by Tyrannosaurus rex rozhodně být neměl! Zkamenělý trus však skrývá ještě jedno tajemství! Jak dlouho zůstane ležet koláč trusu než zkamení? Proč dnes nevznikají žádné zkaměněliny? Tyto otázky jsou zneklidňující. Vždyť, probůh, jak dlouho může takové lejno ležet než změní tvar? Copak nepršelo, neexistovaly žádné další vlivy prostředí a eroze které by změnily jeho tvar, nebo vedly k úplné destrukci? Přesto vedle zkamenělých dinosauřích stop a kostí dodnes leží velké kulaté útvary nepoškozené tlakem, ani jinými geologickými vlivy - dinosauří trus! Odpověď je jasná, dinosauří trus zkameněl přímo na zemském povrchu a leží stále na původním místě. V průběhu globálních katastrof byly na kontinenty vrženy mocné přívaly bahna, které pak relativně rychle zkamenělo spolu se zvířaty a rostlinami které v něm uvázly. Pro „klasickou vědu“ je to však zhola nemožné, neboť tyto pozůstatky by podle jejich nařízení musely dřímat hluboko v zemské kůře nějakých 150 milionů let.
    Proces zkamenění prezentovaný školními učebnicemi nemůže rovněž vysvětlit existenci fosilních kostí i s morkem. Jak dlouho musí ležet taková kost než zkamení? Každá hospodyňka asi ví, jak rychle se zkazí třeba vaječný bílek. Jak dlouho trvá než zkamení oko trilobita se všemi podrobnostmi přestože patří živočichu, který údajně vymřel před několika sty miliony let, bez sebemenších stop tlení? Dodnes žádný geolog, ani žádný biolog neukázal, jak se vlastně může takový složitý organismus uchovat se všemi jemnými detaily, když současný model fosilizace předpokládá dlouhé působení času.