Ať žije pokrok...

    Paní Mülerová, dějou se to věci! Co se jim zase nezdá pane Švejk? Ale paní Mülerová, copak voni nehleděj na televizi? Končí provizorní bezvládí, prezident pověřil rozhádaný socany sestavit vládu! To sou věci! Prej se daj dohromady s Babišovým zvěřincem a kostelníkama. No potěš pánbůh... Kozly udělali opět a znovu zahradníkama... Moderní společnost, kde bláznovstvím je láska k práci, zběsilá vášeň pracovní až do vyčerpání životních sil jednotlivcových. Z práce je dnes svátost. Všude uplatnit vliv duchovenstva, poněvadž je třeba aby hlásalo zdravou filosofii která vštěpuje člověku, že je na světě proto aby trpěl, a ne jak hlásá filosofie opačná: raduj se!
    Nastala renesance 15. a 16. století, společnost navázala na pohanskou tradici a dala se do velebení těla a jeho vášní. Námezdníkům je kázána zdrženlivost, mají potlačit vášně, mají se stát strojem pracujícím bez ustání. Země přece není slzavým údolím. Vášně jsou od přirozenosti dobré, toliko se musíme vystříhat abychom jich užívali nedobře a nemírně. Lenošme ve všem mimo milování a pití, tam nelenošme. Indián, černoch, Arab, je živočichem dosud nezmrzačeným, pro něho je práce nejhorší otročinou. Mají méně továren než my vězení, ale obdivuhodně krásní lidé to jsou, s rovnými a pružnými postavami.
    Pro koho je práce životní nutností? Proletariát špatně pochopil své dějinné poslání, nechal se nakazit dogmatem práce. Byl za to tvrdě a krutě potrestán. Z jeho pracovní vášně vzešly všechny bědy osobní a společenské. Napoleon byl ale opačného názoru, což dosvědčuje zápis z 5. května 1807: Čím více bude můj lid pracovat, tím méně bude neřestí. Já jsem autorita a měl bych chuť nařídit, aby v neděli po mši otevřely se dílny a dělníci šli pracovat... Aby se vyhladila lenost, která plodí pocity hrdosti a nezávislosti, navrhuje autor spisu An Essay on Trade and Commerce v roce 1770 pracovat 14 hodin denně. Moderní továrny jsou ideální káznice, do nichž se zavírá spousta dělnictva, kam se odsuzují k nuceným pracem na 12 až 14 hodin denně. Kam až hluboce klesli potomci hrdinů Teroru ve svém náboženství práce, že po roce 1848 přijali jako „revoluční vymoženost“ zákon zkracující pracovní dobu v továrnách na 12 hodin, a že prohlásili za „revoluční“ zásadu Právo na práci. Hanba proletariátu, toliko otroci jsou schopni takové nízkosti. A když se shrnuly na proletariát bědy nucené práce, muka hladu, četnější než biblické kobylky, je si tím vinen proletariát sám. Dělníci vnutili svým rodinám práci, kterou žádali roku 1848 se zbraní v ruce. Vydali průmyslovým magnátům napospas své ženy a děti. Vlastní rukou zbořili rodinný krb. Vlastníma rukama vysušili mléko svých žen: nešťastnice, těhotné a kojící, musely do dolů a do továren hrbit záda a vyčerpávat nervy. Hanba proletářům! Kde jsou dnes ty rázné ženy, věčně na nohou, věčně kuchtící, samý zpěv, které rozsévaly život plodíce radost, které rodily děti zdravé a silné, kam se poděly ty ženy od rány, výřečné a milující božské napití. Dnes jsou to květiny vybledlých barev, s vodnatou krví, se zkaženým žaludkem, s údy zemdlenými. Neznají zdravé radosti, nedovedou vyprávět šprýmovně o tom jak byly připraveny o věneček. A děti? Ó běda!
    Náš věk je prý věkem práce, ale vpravdě je věkem bolesti, bídy a zkaženosti. Svorně notují odporné hymny na počest boha Pokroku, prvorozeného syna Práce. Podle nich zavládne na zemi štěstí. Už přichází! Nyní nádeničí perem měšťáctvu, které je za to tučně odměňuje. Pracujte, pracujte, ať se domůžete blahobytu. Pracujte, pracujte proletáři, aby vzrostlo bohatství společnosti a vaše osobní bída. Je nutno tlumit přílišnou vášeň dělníků pro práci a přinutit je, aby také spotřebovávali to, co vyrábějí. Vládci obklopují se policií, soudci a žalářníky. Moderní armády jsou vydržovány jen proti nepříteli vnitřnímu. Dělnictvo vyrábí zboží aniž mu kdy napadne, stačí-li se to vyrobené zboží vůbec spotřebovat. Dělníci vyrobí více než se stačí spotřebovat a rozplýtvat. Hromady výrobků jsou vyšší a obrovitější než egyptské pyramidy. Vyrábí se věci, které vydrží tak dlouho jak volební sliby. Jen aby se snáze prodaly a musely se koupit jiné! Vynáší to báječné zisky. Protože je nadvýroba, žádají dělníci práci. Práci! Prací nadmíru však dělník vyčerpává své síly. Zuřivé šílenství práce. Bude třeba vydat přísný zákon zakazující práci. Dělnická třída musí vyrvat ze svého srdce neřest pracovitosti, která ji drží a zhovaďuje její přirozenost. Nebude žádat Práva člověka, a už vůbec ne Právo na práci, která je toliko právem na bídu, musí zakázat pracovat víc než tři hodiny denně. Země rozechvěna radostí ucítí, kterak se v ní pohnul nový svět. Už 200 let vlečou se těžce mužové, ženy a děti proletariátu tvrdou Kalvárií bolesti, už 200 let drtí jim vnucená práce kosti, umrtvuje jejich těla, trhá jim nervy.
    Ó lenosti, matko umění a vznešených ctností, buď balzámem našich utrpení. Cestovatel Campbel napsal o domorodcích tichomořských: „…jejich krásná a radostná postava, byla to ukázka genus homo, po tělesné stránce dělali dojem plemene dokonalejšího nežli je naše.“ Podobně psal Tacitus o barbarech, kteří jsou „čistší nás“. Zemědělství je prvním projevem práce v dějinách. První zemědělec byl, dle biblického podání, zločinec Kain! Bojovné kmeny indiánské z Brazílie zabíjejí mrzáky a staré lidi. Je to u nich projev přátelství zbavit někoho života, když už se nemůže účastnit bojů, slavností a tanců. Dle Herodota to dělali též Masageti od Kaspického moře, Venedové a Keltové v Galii. Ve švédských kostelech ještě donedávna byly chovány palice, tzv. „rodinné palice“, kterými byli vysvobozováni rodiče z truchlivé staroby.
    Apoštolové práce mohou dát volný průchod svým pudům. Mnozí čeští přední politikové a průmyslníci jsou vhodní tak akorát na čistění veřejných záchodků. Babiš bude porážet prašivé vepře a Senátoři budou dělat funebráky. Dalším se najde zaměstnání dle jejich inteligence. Budou třeba zátkovat láhve šampaňského, dostanou však náhubek aby se neožírali. Ti solidnější budou hubit neřád všeliký v ministerstvech a jiných veřejných budovách. Apoštolové práce budou čtyřikrát do roka zavřeni do velkých kol, aby mleli 10 hodin naprázdno. Stejný trest stihne advokáty a zákonodárce. Zákonodárci budou rozděleni na tlupy a půjdou od vsi ke vsi, od města k městu dávat zákonodárná divadla. Generálové se svými medailemi a vyznamenáními půjdou verbovat po ulicích dobré lidi. Schwarzenberg může řečnit o zahraniční politice a bubnujíc na obnažené panděro vypočítávat kolik snědl telecího, uzeného, a kolik vypil červeného vína aby podpořil zemědělství, a rozradostnil tak své voliče.
    Ve všech divadlech by se mělo hrát představení zvané „Fraška volební“. Kandidáti by tančili tanec politických svobod, které by měli přilepeny na přední i zadní tváři, hlasitě promlouvali o bídě lidu a o slávě státu, a dřevěné hlavy voličů k tomu kývaly do taktu a přizvukovaly iá, iá, iá. Nijak je nevzrušuje ani slavnostní scéna „Loupež národních statků“. Stát představuje chlupatá vypasená samice s masem jako houba, ospalá, zívající, s opuchlýma prasečíma očkama, rozvalená na sametové pohovce. A u jejích nohou Průmysl - obrovitý železný mechanismus pohlcující mechanicky muže, ženy a děti. A zástupy bědných proletářů skládají státu k nohám hromady zboží, sudy vína, pytle zlata a obilí. Když proletáři složí svůj náklad, policisté je pažbami a bodáky vyženou, a otevřou dveře jiným povolaným, kteří se vrhnou na hromady a hltají látky, pytle obilí, pruty zlata, vyprazdňují sudy, a když už nemohou, válejí se špinaví, odporní ve vlastním neřádu a blitině. Tu se zablýskne, země se zachvěje, otevře, a vstoupí Dějinná Nutnost, a železnou nohou rozšlape hlavy škytajících, vrávorajících, padajících, a mocnou rukou je svrhne.
    Drahně už je tomu let co napsal úsměvný fejeton náš Jan Neruda. Bylo to o Pokroku: Hrom do takových frází. Civilizace prý jde dál. To je od ní hezké, ale náš žaludek, mozek, srdce, pramálo o tom vědí, jen žluč ví dost. Podívejme se na Indiána, který stojí na nepokročilém stanovisku právě vylíhnuté koroptve a pomysleme si, že naši předkové kdys těšili se také době indiánské. My od nich „pokročili“ tuze, tuze daleko. Oni chudáci se rodili jen tak bez všeho rozdílu, jeden toliko co druhý také umírali a byli zahrabáni bez všech rozdílů. My pokročili a rodíme se co titulovaný pán, druhý co žebrák. Chudáci předkové usídlili se kde se jim líbilo, my pokročili k placení daní, k občanským průkazům a pasportům. Předkové žili v boží přírodě, my pokročili do měst. Nebozí naši předkové jedli jen mléko, strď, ovoce a šťavnatou pečeni na špejlu, my pokročili k hospodským gulášům z hovězího a na polívky z vyvařeného masa. Také někdy pokročujeme až k hladu, protože příroda nepatří každému. Naši předkové neznali peněz, my pokročili až k dluhům. Naši předkové mysleli jen prostě, arciže mysleli právě tolik co my, poněvadž už to v lidském mozku ani jinak nejde, a když chtěli něco říci, řekli to ve své naivnosti jak mysleli. My pokročili k myšlénkám velmi složeným, odjinud přebíraným, a když je chceme vyslovit ohlížíme se, není-li za námi někdo, kdo by to mohl opakovat před policií. Změna se to má jmenovat a říkáme tomu pokrok. Když žijeme o 50 let déle, když jsme vysázeli třešně tam, kde dříve lípy stávaly, vystavěli nový kriminál a zbořili tři staré krámy, tož to jsme „pokročili“. A že z nás lidí nevyvine se tvor vyšší, to je jisto. Máme své meze, tělo naše je žalářem, vlákali do něho duši a ta nemá v něm dosti místa ani coby lokty roztáhla... Amen...