Asie zažila peklo na zemi

    Tato v pořadí třetí velká pandemie z přelomu 19. a 20. století nedostala jméno. V počátcích postihla zejména Čínu a Indii, kde jí podlehlo kolem 12 milionů lidí. Za ohnisko nákazy byla označena jihočínská provincie Jün-nan, odkud se údajně s velkým přesunem obyvatel dostala do Hongkongu. Zde během dvou měsíců zemřelo asi 100 000 domorodců. Tím začal nový velký pandemický útok a nákaza se z Číny a Indie rozšířila do dalších asijských zemí. Jenže nezůstalo jen u Asie. Z hongkongského přístavu, kde kotvily lodě z celého světa, se zákeřná nemoc vydala na palubách lodí na cestu do celého světa. Napadena byla Afrika, Austrálie, Jižní, a poprvé také Severní Amerika. I Evropa musela čelit nové morové ráně, tentokrát však jen výhradně v přímořských státech jako je Velká Británie, Španělsko, či Portugalsko. Podle oficiálních zpráv Světové zdravotnické organizace byla poslední velká pandemie moru aktivní až do roku 1959.
    Využitím zkušeností z předchozí středověké pandemie však tentokrát vědátoři dosáhli toho, že se nemoc nešířila tak masově. Navíc se přímo v Hongkongu podařilo švýcarskému bakteriologovi Yersinovi izolovat bakterii moru a totéž se téměř současně podařilo v Číně Francouzi Simondovi. Simond navíc jako nejpravděpodobnější šiřitele nákazy určil krysy. Na základě poznatků obou bakteriologů pak mohl v roce 1897 indický doktor Haffkine otestovat svou první vakcínu proti dýmějovému moru. Zdálo by se tedy, že svět je zachráněn. Alespoň co se morových pandemií týče. Málokdo si však dnes uvědomuje, že ročně se morem ve světě stále nakazí na 2500 lidí a úmrtnost se v současnosti pohybuje od pěti do 15 procent.
    Je to sice absurdní, ale středověký mor byl pro Čechy vlastně přínosem. Na přelomu 16. a 17. století byl mor ve Vídni a zastihl tam zděšeného císaře Rudolfa II., který rázem prchl do Prahy. Vypadá to že nebýt obav z moru, tento panovník by zřejmě v Praze nikdy trvale nežil a Praha by se nestala sídlem císaře, a tím i centrem slavné říše římské. Zároveň by Praha byla s největší pravděpodobností ochuzena o přítomnost v tehdejší době význačných astrologů, alchymistů a dalších umělců, kteří zde pod taktovkou značně podivínského panovníka našli útočiště.
    Statistiky říkají, že v průběhu 17. století si mor v Evropě vyžádal více mrtvých než celá strašlivá třicetiletá válka. Poměrně věrohodné záznamy obětí černé smrti se na našem území objevily poprvé z doby pobělohorské. Můžeme se v nich dočíst, že jen v samotné Praze si mor v letech 1679 – 80 vyžádal téměř 7000 obětí. Ve Vídni to bylo podstatně horší, za stejné období zaregistrovali 19 829 mrtvých.
    Přes všechnu tu hrůzu středověcí válečníci dumali jak toho využít. Nebyli ostatně první, podobné pokusy byly zaznamenány už ve starověku. Zdecimovat armádu protivníka nějakou tou chorobou se jevilo jako přímo ideální řešení. A tak není divu že v prastarých historických pramenech jsou zmínky o zneužívání morových bakterií. Již staří Mongolové, nebo Turci, používali zdechliny zvířat aby nepříteli zamořili zdroje pitné vody. Jindy byly mrtvoly obětí moru katapultovány za hradby dobývaného města. A dnešní „moderní“ doba nezůstává v oblasti válečných výzkumů pozadu. Za druhé světové války japonská armáda kultivovala bakterie moru a pěstovala obrovské kolonie akčních válečných blech. Morové bakterie Japonci používali proti zajatcům i civilnímu obyvatelstvu v okupovaném Mandžusku. V průběhu „studené války“ se výzkum s plicní formou moru prováděl jak v USA, tak i v Sovětském svazu. To jen co je známo. V jakém stádiu jsou dnešní bakteriologické zbraně se můžeme jen dohadovat...