Absolutní Jednota...

    Je to opravdu jenom sen? Už staré civilizace věděly, že fyzický svět funguje podle základního zákona iluze, principu relativity a duality. Co je z tohoto pohledu Absolutní jednota? Může vůbec existovat? Nebo se může jevit jen jako separátní a rozdělené projevy pod falešným, či neskutečným závojem? Tak třeba Newtonův proslulý zákon pohybu: „Každá akce má vždy přímou a opačnou reakci. Vzájemné akce kterýchkoliv dvou těles jsou vždy stejné a zaměřené opačně proti sobě“. Akce a reakce jsou si tedy přesně rovné.
    Z toho lze vyvodit jediné, mít jen jednu jedinou sílu je nemožné. Vždy musí být pár sice rovnomocných, ale zároveň protikladných sil. Všechny základní přirozené činnosti prozrazují svůj iluzorní původ. Například elektřina je jev odpuzování a přitahování, její elektrony a protony jsou elektricky protikladné. Nebo jiný příklad. Atom, či nějaká jiná konečná částice hmoty, je stejně jako sama Země magnet s kladným a záporným pólem. Celý fenomenální svět je pod neúprosnou vládou polarity, neexistuje žádný zákon fyziky, chemie, nebo jiné přírodní vědy, který by byl oproštěn od inherentního protikladu, nebo kontrastních principů. Proč to všechno? Protože i sama příroda je jedna velká iluze. Přírodní věda musí nutně počítat s touto její podstatou, které nelze uniknout. Ve své vlastní doméně je věčná a nevyčerpatelná, budoucí vědci nemohou dělat nic víc než zkoumat jeden aspekt její rozmanité nekonečnosti za druhým. A že těch aspektů existuje! Věda tak zůstává v neustálém toku, neschopna dosáhnout konečných závěrů. Je skutečně dobrá jen k formulování, lépe řečeno vymýšlení zákonů už existujícího a fungujícího vesmíru, aniž by byla schopna odhalit opravdové zákony dané Tvůrcem, či Jediným operátorem. Majestátní projevy gravitace a elektřiny jsou už sice známy, ale žádný smrtelník neví co je to gravitace, nebo elektřina.
    Překonávat iluzi je úkol, který už po tisíciletí ukládají lidskému pokolení různí proroci. Povznést se nad dualitu stvoření a vnímat jednotu s Tvůrcem toho všeho bylo a je považováno za nejvyšší cíl člověka. Ti, kdo lpí na hmotné iluzi, musí přijímat i její podstatný zákon polarity: přílivu a odlivu, vzestupu a pádu, dne a noci, radosti a smutku, dobra a zla, zrození a smrti. I když není prokázáno lidské znovuzrození existuje dohad že pro člověka, který prošel několika tisíci lidských zrození, jenže proč jen lidských?, nabyl tento cyklický životní vzorek jisté jednotvárnosti. A není prý divu že jedinec začíná vrhat nadějeplné pohledy za hranice iluze. Roztrhnout závoj iluze prý znamená proniknout tajemstvím stvoření. A komu se takto podaří „obnažit“ vesmír, je jediný monoteista. Všichni ostatní se klaní pohanským modlám. Dokud člověk zůstává podroben dualistickému klamu přírody, je jeho bohem májá - iluze se dvěma tvářemi.
    Světová iluze je založena na jedincově nevědomosti, hlouposti, či oklamání. Iluzi nelze zničit intelektuálním přesvědčením, nebo odporem, ale jedině dosažením vnitřního stavu vyrovnanosti. Za tohoto stavu vědomí se lze dostat do všudepřítomnosti a je možné naslouchat „zvuku mnoha vod“, nebo vibrací, který je jedinou realitou stvoření. Mezi miliardami tajemství vesmíru je nejtajemnější světlo. Zajímavé je že stejně jako světelné vlny, i zvukové vlny, o nichž tvrdili že pro jejich přenos je třeba hmotného prostředí, se šíří volně údajným vakuem meziplanetárního prostoru. I hypotetický éter, považovaný ve vlnové teorii za meziplanetární prostředí, je možné odmítnout z důvodů daných Einsteinem, protože zvažované geometrické proporce vesmíru by činily éter nepotřebným. A jedině světlo je zřejmě osvobozeno od všech materiálních závislostí! Einsteinova teorie relativity je závislá na rychlosti světla 300 000 kilometrů za sekundu. Co když to tak není a zvažovaná rychlost světla jako konstanta toku vesmíru je poplatná jen pro omezený lidský rozum? Všechna lidská měřítka času a prostoru jsou na této absolutní konstantně závislá! Jenže čas a prostor nejsou abstraktně věcné, jsou to relativní a omezené faktory odvozené jen ze vztahu k rychlosti světla! Čas je v rozměrové relativitě připojen k prostoru a nemá stálou hodnotu. I zde platí prostá podstata dvojakosti! Několika rovnicemi vyhnal Einstein z vesmíru s výjimkou světla v podstatě všechnu pevnou realitu! V této teorii „uklidil“ gravitaci a elektromagnetizmus do jediného matematického vzorce.
    Různá matematická zkoumání atomu naznačují, že atom je spíše energie než hmota, a také že atomová energie je v podstatě myšlenková záležitost. Dnes už je také zřejmé, že fyzikální věda se zabývá světem stínů. Svět fyziky je schopen v nejlepším případě pouze pozorovat stínově znázorněný průběh dramatu života. Látka světa je myšlenková záležitost... Realistická hmota a silová pole dřívější fyzikální teorie jsou zcela nepodstatné, jedině že by myšlenková látka sama upředla tyto vymyšlenosti... Odstraněním svých vymyšlených iluzí byl odstraněn základ. Ono se totiž zcela jasně ukázalo, že sám základ je jednou z našich největších iluzí. S příchodem elektronového mikroskopu přišel definitivní důkaz světelné podstaty atomů a nevyhnutelné duality přírody. Jako uhranutí hleděli při předvádění elektronového mikroskopu v roce 1937 na krystalickou strukturu wolframu, kterou doposud ználi jen nepřímo, a velmi nejasně díky rentgenovým paprskům. Těď se výrazně rýsovala na světélkujícím plátně a ukazovala devět atomů v prostorové mřížce, krychli, s jedním atomem v každém rohu a jedním uprostřed. Atomy v krystalové mřížce wolframu se jevily na plátně jako světelné body uspořádané do geometrického vzorce. Proti této křišťálové krychli světla pozorovali bombardující molekuly světla jako tančící světelné body, velmi podobné bodům slunečního svitu tetelícímu se na tekoucí vodě...
    Bylo tak možné zjistit, že i elektron má podvojný charakter sdílející charakteristické znaky jak částice, tak vlny. Vlnová kvalita dává elektronu charakteristiku světla, a když se pokoušeli „zaostřit“ elektrony způsobem podobným zaostřování světla s pomocí čočky zjistili, že celá oblast fyzické přírody má podvojný charakter. Z toho pak lze sázet na nemechanickou realitu. On totiž třeba vesmír z tohoto pohledu začíná vypadat spíše jako veliká myšlenka, než jako veliký stroj. Tyto poznatky nejsou výdobytkem vědy dvacátého století, tyto poznatky zde byly už dávno předtím. Jen je dnešní vědci sice pomalu, ale zcela jistě znovuobjevují. Jedinec lpící na hmotě si bude muset zvyknout na fakt, že neexistuje žádný hmotný vesmír, že jeho základní osnovou je myšlenková iluze. Všechny její přeludy reality se při rozboru hroutí když pod myslícím člověkem praskají jedna za druhou uklidňující podpěry vymyšleného fyzického kosmu. Tu si takový jedinec plně uvědomí svou modloslužebnou důvěřivost. A také to, že Einstainova slavná rovnice uvádějící ekvivalenci hmoty a energie, kdy energie ve kterékoliv části hmoty se rovná hmotě, či váze násobené čtvercem rychlosti světla, také nemusí platit. Vždyť aby se mohl „zrodit“ atomový věk, musela napřed nastat „smrt hmoty&ldquo. V tomto směru jsou opravdoví myslící vědci daleko vpředu před zbytkem společnosti.
    Rychlost světla je matematickým standardem, či konstantou ne proto, že její absolutní hodnota je stanovena na 300 000 km za sekundu, ale proto, že žádné hmotné těleso, jehož hmotnost vzrůstá spolu s jeho rychlostí, nemůže za nám známých podmínek nikdy dosáhnout rychlosti světla. Jinak řečeno jenom hmotné těleso, jehož hmota je nekonečná, by se mohlo vyrovnat rychlostí světlu. Toto pojetí pak nutně přivádí k myšlenkám o zákonech zázraků. Existují údajně jedinci, kteří jsou schopni zhmotnit, nebo odhmotnit své tělo, nebo jiný předmět, a tudíž pohybovat se rychlostí světla. Šlo by tedy o schopnost využívat světelných paprsků k okamžitému zviditelnění jakéhokoli fyzického projevu. Pro hmotný svět by tak jejich hmota byla nekonečná. Vědomí takového jedince by se bez většího úsilí dokázalo ztotožnit nikoliv s omezeným tělem, ale se světelnou strukturou. Kdo dokáže vnímat sama sebe jako všudepřítomného Ducha, přestává být podroben ztrnulosti tělesa v čase a prostoru. To je pro většinu lidiček ono vězení, matrix, nepřekročitelný prostor. Zůstávají uvězněni ve hmotě. Pokud se jedinci podaří vymanit se z tohoto matrixu, pak náhle, jako blesk z čistého nebe, přichází uvědomění JÁ JSEM ON. Chcete li bůh. Fiat lux! A bylo světlo...
    Světlo... Na paprscích tohoto nehmotného média dochází ke všem projevům života. Chcete li božským projevům. Dokonalou meditací lze údajně nechat své vědomí splynout s Universem, a vnímat vesmírnou podstatu jako světlo. V tom případě by pak neexistoval ani žádný rozdíl mezi světelnými paprsky skládajícími třeba vodu, a světelnými paprsky skládajícími Zemi. Došlo by k osvobození od vědomí hmoty, osvobození od tří rozměrů prostoru a čtvrtého rozměru času, a z toho plynoucího uvědomění si svého světelného těla. A tudíž uvědomit si vesmír jako masu světla. Určitým problémem je, že všechny optické obrazy jsou vystavěny na stejném principu jako obyčejná „polotónová“ rytina. To znamená že jsou složeny z droboučkých teček, nebo čárek příliš malých na to, aby je prosté oko vidělo. Citlivost sítnice je tak omezená, že zrakový vjem může vytvořit jen několik málo kvant světla správného druhu. Co je tedy třeba k promítnutí atomů světla do vnímatelných jevů? Stačí k tomu pouze síla vůle a schopnost vizualizace? Nebo je nutné človíčka „přeprogramovat“? Nevím...
    Vím jen jedno. Jakési uvolnění od každodenního lpění, či závislosti na egoistických omezeních, přináší pouze spánek. Přináší různé sny a občas se v nich objevuje svobodné, ničím nepodmíněné vědomí, které jako by bez jakýchkoliv osobních motivů dokázalo přeskupovat světelné atomy. Měl jsem dokonce sen, který byl v příkrém rozporu s údajným rozhodnutím církevnického pánaboha. I řekl Bůh: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou Zemí, i nad každým plazem plazícím se po zemi“. Nebyl jsem pánem, nepanoval jsem, objevoval se naopak život plný ostrých kontrastů. Bylo mi tak dáno najevo, že mnohá zvířata jsou smyslově na vyšší úrovni než Pán tvorstva. Neprotestoval jsem proti tomu, musel jsem tu skutečnost přiznat. Na závěr snu se ozval docela příjemný hlas:  Procitni, mé dítě, procitni!“