A stejně tak Egypťané...

    Egyptský rok měl 360 dnů dokud nedostal přidáno dalších pět dnů, takže jich pak měl 365. Kalendář na Ebersově papyru, což je dokument z Nové říše, má dvanáct měsíců po třiceti dnech (G. Legge: Recueil de travaux relatifs á l"archéologie égyptiennes et assyriennes, 1909). V devátém roce vlády krále Ptolemaia Euergeta, neboli v roce -238, sešla se v Kanopách skupina reformních kněží, která vypracovala nový zákon. Roku 1866 byl objeven v Tanisu v nilské deltě vyrytý do tabule. Záměrem zákona bylo sladit kalendář s ročními dobami „v souladu s nynějším uspořádáním světa", jak tam čteme. Bylo nařízeno přidat každé čtyři roky jeden den „k tři sta šedesáti dnům a k pěti dnům, které byly přidány později". (S. Sharpe: The Decree of Canopus, 1870). Autoři zákona neuvedli přesné datum kdy bylo pět dnů dodáno ke 360 dnům, řekli však jasně, že tato reforma byla zavedena jistý čas po době, kdy rok trval 360 dnů.
    Uvedl jsem již, že kalendář o 360 dnech byl v Egyptě zaveden až po skončení Střední říše, v době Hyksosů. Pět dodatečných dnů muselo být přidáno k 360 dnům v době po skončení osmnácté dynastie. V četných nápisech z doby osmnácté dynastie není žádná zmínka o „pěti dnech"; těchto pět dnů, které Egypťané nazývali „pět dnů jež jsou v roce nadpočetné", se objevuje až v dokumentech ze sedmého a z následujících století. Faraoni pozdních dynastií měli ve zvyku psát: „Rok a pět dnů." Poslední den roku se neslavil na konci dodatečných pěti dnů, nýbrž třicátého dne měsíce mesori, jenž byl dvanáctým měsícem (E. Meyer: Ägyptische Chronologie, 1904, str. 8). V pátém století napsal Hérodotos: „Egypťané, kteří dávají třicet dnů každému z dvanácti měsíců, přidávají každý rok pět dní nadpočetných, takže úplný kruh ročních dob je v souladu s kalendářem." (Hérodotos: Dějiny, kn. II, 4).
    Kniha Sóthiho, mylně připisovaná egyptskému knězi Manethovi, stejně jako byzantský chronolog Georgius Syncellus (Georgii Monachi Chronographia; vyd. Jacobi Goar, 1652, str. 123) tvrdí, že původně neměl kalendář o 360 dnech pět dodatečných dnů, že tyto dny byly zavedeny později, což potvrzuje i text Kanopského zákona. Z Kanopského zákona vyplývá, že pět dodatečných dnů nebylo výsledkem pokroku v astronomické vědě, nýbrž byly výsledkem aktuální změny pohybu planet, protože zákon píše o „napravení nebeských chyb". Plutarchos popisuje v knize lsis a Osiris alegorickým způsobem změnu délky roku: „Když Hermes hrál dámu s Měsícem, vyhrál na něm sedmdesátou část každého jeho období osvícení, a ze všech svých výher složil pět dnů, které přidal k 360 dnům." Plutarchos nás také informuje, že jeden z těchto dodatečných dnů byl považován za neblahý; v ten den se neprováděly žádné obchody a dokonce i králové „pečovali o svá těla až po setmění".
    Slavnosti nového měsíce byly v době osmnácté dynastie velmi důležité. Kdekoli je na početných nápisech z té doby zmínka o měsících, vždy se jejich délka počítá na třicet dnů. Skutečnost, že se slavnosti nového měsíce konaly v třicetidenních intervalech naznačuje, že taková byla délka lunárního měsíce. Shrneme-li to, najdeme shodné údaje. Kanopský zákon praví, že v jisté době v minulosti trval egyptský rok jen 360 dnů, a že teprve později k nim bylo přidáno pět dnů. Ebersův papyrus ukazuje, že za osmnácté dynastie měl kalendář rok o 360 dnech rozdělených do dvanácti měsíců po třiceti dnech. Také jiné dokumenty z této doby svědčí o tom, že lunární měsíc měl třicet dnů a že se nový měsíc oslavoval dvanáctkrát během období 360 dnů. Sóthiho kniha praví, že rok o 360 dnech byl ustaven v době Hyksosů, kteří vládli po ukončení Střední říše, před osmnáctou dynastií. V osmém, nebo sedmém století před Kristem bylo k roku přidáno pět dodatečných dnů za okolností které způsobily, že tyto dny byly považovány za neblahé.
    Třebaže byla změna počtu dnů v roce vypočítána velmi brzy po tom co se přihodila, přesto si po jistou dobu uchovaly mnohé národy občanský rok o 360 dnech, rozdělený na dvanáct měsíců po třiceti dnech. Kleobulos, který byl považován za jednoho ze sedmi mudrců antického Řecka ve své proslulé alegorii napsal, že rok je rozdělen na dvanáct měsíců po třiceti dnech: otec je jeden, synů má dvanáct a každý z nich má třicet dcer (Diogenes Laértius: Lives of Eminent Philosophers - Life of Thales). Od dob Thalata, dalšího ze sedmi mudrců, který dovedl předpovědět zatmění Řekové věděli, že rok má 365 dnů. Thalet byl považován za člověka, který objevil počet dnů v roce. Ježto se narodil v sedmém století není nemožné, že byl jedním z prvních Řeků kteří zjistili novou délku roku; vždyť právě na počátku tohoto století nabyl rok svou nynější délku. Thaletův současník, a rovněž jeden ze sedmi mudrců Solón, byl považován za prvního Řeka který zjistil, že lunární měsíc trvá méně než třicet dnů (Proclus: The Commentaries on the Timaeus of Plato, 1820; Plutarchos: Životopisy, Život Solonův). Přestože Řekové po Solonovi a Thaletovi znali správnou délku roku a měsíce, používali i nadále zastaralý kalendář což je skutečnost, kterou dosvědčují Hippokrates („Sedm roků má 360 týdnů."), Xenofón, Aristoteles a Plinius (Aristoteles: Historia animalium, VI, 20; Plinius: Dějiny přírody, XXXIV,12). Počítání na 360 dnů se udrželo nejen z úcty ke staršímu kalendáři, ale i proto, že se přitom snáze počítalo.
    I staří Římané měli rok o 360 dnech. Plutarchos napsal v životopisu Numy Pompilia, že v Romulově době v osmém století měli Římané rok o pouhých 360 dnech (Plutarchos: Životopisy. Numa Pompilius 18). Různí latinští autoři praví, že starý měsíc měl třicet dnů (Geminus: Elementa astronomiae, VIII).